BABIČKA ANDĚL STRÁŽNÝ DUCH
Své rodiče Lenka nikdy nepoznala. Tatínek opustil maminku ještě před jejím narozením, a víc už se o něm nikdy nedozvěděla. Maminka zemřela, když Lenka měla jen rok. Zničehonic ji skolila rakovina, a odešla z tohoto světa stejně rychle, jako dohořívá svíčka ve tmě.
Lenku vychovávala babička Božena, maminka její maminky. Její muž zemřel ještě v jejich mládí, a tak celý svůj život věnovala jediné věci výchově dcery a později vnučky. Mezi Lenkou a babičkou od prvních dní vzniklo hluboké a neviditelné pouto. Babička Božena vždy hned poznala, co Lenka potřebuje, a rozuměly si beze slov.
Babička Božena byla oblíbená všemi v okolí. Sousedi si ji vždy vážili, ve škole ji měli za srdcem. Na třídní schůzky často chodila s košíkem domácích koláčů Není správné sedět o hladu, když všichni přijdou unavení z práce, vždy se usmála, a každého pohostila. Nikdy nikomu neubližovala řečmi, nepletla se do cizích věcí, byla rádkyní pro každého. Lenka byla vděčná, že má takovou babičku.
Lenčin soukromý život ale nebyl nikdy úplně šťastný. Škola, vysoká škola, pak práce neustálý spěch, nikdy čas na sebe. Nějaký ten vztah se vždycky našel, ale nic z toho nebylo to pravé, chyběla tam jiskra, chyběl tam onen opravdový muž. Babičku Boženu to trápilo.
No tak, Leničko, už bys mohla mít nějakého slušného kluka, vždyť jsi tak krásná, šikovná říkala často. Lenka se smála, ale v hloubi duše cítila, že už možná nadešel čas založit rodinu. Vždyť už slavila třicetiny
Babička odešla nečekaně. Jednoho rána se prostě neprobudila srdíčko jí dotlouklo ve spánku. Lenka byla mimo, nic jí nebylo jasné. Chodila dál do práce, za nákupy, ale všechno působilo jako mechanicky, jako by byla samá skořápka bez duše. Doma na ni čekala už jen jejich kočka Žofka. Lenčina samota byla skoro hmatatelná.
Jednou jela Lenka vlakem a četla si knížku. Naproti ní se posadil muž, sympatický, zhruba čtyřicetiletý, elegantně oblečený. Upřeně se na Lenku díval, ale jí to kupodivu bylo příjemné. Začali se bavit o knihách o tom dokázala Lenka povídat celé hodiny. Jako ze scénáře filmu, pomyslela si v duchu. Když už měla vystupovat, nechtělo se jí domů. Muž, jménem Lukáš, ji pozval do nedaleké kavárny pokračovat v rozhovoru. Lenka s úsměvem přijala.
Od toho dne se rozjel vír emocí a začal mezi nimi vášnivý románek. Denně si volali, psali, na schůzky byl čas jen občas, protože Lukáš tvrdil, že ho práce vytěžuje na maximum. O jeho minulosti, rodině a práci Lenka věděla málo. Nepátrala, byla poprvé v životě upřímně šťastná.
Jednoho dne pozval Lukáš Lenku na víkend do restaurace a naznačil, že půjde o výjimečný večer. Bylo jí jasné, co přijde plánuje ji požádat o ruku. Lenka byla v sedmém nebi. Konečně muž, děti, rodina jako ostatní! Škoda jen, že toho babička nedožila
Ležela večer na pohovce a přemýšlela, co si obléct na ten památný večer. Většinu oblečení si kupovala přes internet, a tak hledala nový šaty v mobilní aplikaci, když ji přemohl spánek.
Najednou vidí, jak babička Božena vchází do pokoje, v oblíbených modrých šatech, sedá si k ní na pohovku a konejšivě ji hladí po vlasech. Lenku zaplavilo štěstí. Babi, jak to vždyť už nejsi mezi námi! Jak ses sem dostala? vyhrkla.
Já jsem se, Leničko, nikdy nevzdálila, pořád jsem tu s tebou. Všechno vidím, všechno slyším, i když mě nevidíš. Přišla jsem tě varovat nechoď s ním, není to dobrý člověk. Poslechni svou babičku, pronesla a zmizela, jako dým.
Lenka se probudila, a nechápala. Právě teď přece babičku cítila na dosah, a najednou ji není! Jenže to byl jen sen. Jejím vnitřkem ale zůstala neklidná tíseň. Proč babička říkala, že Lukáš je špatný, vždyť ho ani neznala? Bezradně usnula znovu, bez výběru šatů a klidu v srdci.
Den D se blížil. Dodnes žádné šaty nevybrala, do ničeho se jí nedařilo pustit, a v hlavě jí neustále doznívala babiččina slova. Nikdy v proroctví nevěřila, sny jí nikdy nic nenaznačovaly. Ale babička, ta byla jejím druhým já co když na druhém břehu skutečně vše vidí a ví?
Přišla sobota a Lenka, v těch starých, omšelých šatech, přišla do restaurace. Byla bez nálady, což Lukáš ihned poznal. Stalo se něco, miláčku? zeptal se. Ne, nic, je to v pořádku, zalhala. Lukáš to předstíral, a bavil ji vtipy, chtěl znovu spatřit její zářivý úsměv.
Ke konci večera, jako z filmu, poklekl, podal krabičku s prstýnkem. Lence se zamotala hlava, pískalo jí v uších a za oknem restaurace najednou spatřila babičku, jak ji tiše pozoruje. Prostě tam stála, mlčela, a Lenka pochopila to je znamení.
Odpusť, Lukáši nemůžu vydechla. Ale proč? Co je špatně? Co jsem udělal? Neodpověděla, jen šeptla: Vždycky jsem věřila babičce a vyběhla z restaurace ven na ulici.
Dohonil ji, zděšený vztekem, chytil ji za ramena, začal s ní třást a křičel: Tak nechceš být se mnou, ty hloupá Sedni si doma ke své Žofce! Myslíš, že tě někdo jiný chce?
Celá roztřesená se vrátila domů. Tak tohle je ten její Lukáš vzdělaný, milý, pozorný A to měl být otec jejích dětí, její rodina?
Druhý den našla sílu a vyhledala svého bývalého spolužáka, Ondřeje, který pracoval na policejním ředitelství v Praze. Ukázala mu fotku Lukáše a požádala, jestli by o něm něco nezjistil.
Za den Ondřej volal. Lenko nemám pro tebe dobré zprávy. Ten tvůj Lukáš je podvodník. Seznamuje se s osamělými ženami, ožení se s nimi, pak na sebe nechá přepsat byt, donutí je vzít si úvěr na jeho byznys a pak je vyhodí a rozvede se. Už byl za to víckrát odsouzen. Měla si velké štěstí, že jsi včas couvla.
Lenku taková zpráva šokovala. Odkud to mohla babička vědět? Vždyť Lukáše nikdy nepotkala. Zázraky existují. Díky, babi, že jsi mě ochránila.
Nakoupila v obchodě něco k večeři, granulky Žofce, a šla domů. Připadala si najednou silná nebyla úplně sama. Její babička tu někde stále je
Říká se, že duše blízkých lidí nás chrání a stávají se našimi strážnými anděly. Možná je to pravda. Aspoň tomu Lenka z celého srdce chtěla věřit.
