Karle, kufr! Kufr se otevřel, zastav auto! zvolala Anežka, ale už v tu chvíli věděla, že je vše ztracené. Věci z kufru se za jízdy vysypaly přímo na silnici, a auta jedoucí za nimi si toho jistě ani nevšimla.
Byly tam dárky a dobroty, na které poctivě šetřili celé poslední dvě měsíce. Česká tlačenka, uzený losos, pravý med, voňavá klobása a další delikatesy, které si dopřávali jen o významných slavnostech. Tašky s drahým nákupem byly nahoře, aby se vše nezmačkalo. Vzali toho spoustu chystali se na svátky do vesnice za Karlovou babičkou.
Na silnici byla zácpa, všichni vyrazili z Prahy stejným směrem. Auta jela kolona za kolonou, pomalu, a přesto nebylo snadné okamžitě zastavit. Všechno, co vypadlo, bylo ztracené v tom zmatku.
Děti na zadních sedadlech pozorovaly tiše utrápenou maminku a začaly plakat s ní. Anežka se je snažila uklidnit, zatímco Karel přibrzdil a zajel s autem ke krajnici. Nakonec zastavili. V mysli jim ještě svitla naděje, že třeba něco skončilo v příkopu. Prošli podél silnice, prohledali, co mohli, ale bylo to marné. Nemělo smysl dále hledat, jen by ztratili čas.
No co, nic si z toho nedělej. Když není, tak si koupíme něco jiného, nebo to zvládneme i bez toho, uklidňoval Anežku Karel, když ji viděl zdrcenou. To je všechno pomíjivé, jdem do auta. Podívej, jak začalo chumelit a stmívá se.
Po zbytek cesty Anežka mlčela. Zlobit se na Karla, že kufr špatně zavřel? Měli starou škodovku, zámek už dlouho dosluhoval. V duchu se snažila nemyslet na to, kolik usilí ji stálo šetřit korunu ke koruně, aby mohla pořídit každou lahůdku. A teď je všechno pryč. Jednu chvíli se bránila slzám, vzápětí se jim neubránila. Osud k ní nikdy nebyl shovívavý pořád nějaké trable. Jistě, jsou i větší neštěstí, ale stejně to bolí. Navíc si vzpomněla, že dárek pro Karlovu babičku krásný, huňatý, sněhobílý pléd byl také v kufru, a srdce ji zabolelo ještě víc.
Do vesnice dorazili až po půlnoci. Mysleli, že babička Marie už spí. Ale lucerna nad zápražím svítila a hned, jak zastavili, vyběhla ven babička s Radkou, její sousedkou.
Dorazili jste, díky Bohu! Babička je začala všechny líbat a objímat. Anežko, Karle! No sláva, už jsme nevěděly, co si myslet! Karle, drahoušku, kdepak máš Ondru a Kamilku? Takhle, už jste tu všichni, to je štěstí!
Babi, všechno v pořádku, proč jste měly takový strach? objal babičku Karel. Už pojďte do domu, venku sněží a máte na sobě jen kabát, ať nenastydnete! Proč ta starost?
Babička jen mávla rukou. Celý večer jsme s Radkou za vás prosily a modlily se, nevysmívej se mi. Ale kdyby ses tak jako já dneska odpoledne zdřímnul, taky by se ti mohlo něco zdát. Vždyť jsem vás viděla v autě, jak sjíždíte někam ze silnice, zle se stalo! Probudila jsem se zpocená, celý den jsem měla špatné tušení. Radka přišla, že už dorazili její, ale moji že prý nejsou. Ani jsem jí pořádně neřekla, co mě vyděsilo.
Radka pravila: To je zlé znamení, musíme je vyprosit, třeba to pomůže! A tak jsme se celý večer modlily k Bohu a k svatému Mikulášovi, abyste přijeli v pořádku. Neboť nevěděly jsme, jak vám můžeme pomoci, tak aspoň modlitbou. A chvála Bohu, ani nevím, jak jsme to vyprosily, hlavně že jste zdraví a pohromadě!
To máš pravdu, babičko, přikývli Anežka i Karel. Třeba se naše dobroty dostaly k někomu, kdo je potřeboval víc než my.
Silvestra slavili u babičky ve velké společnosti a slavnostně prostřeném stole. Všude voněla bramborová kaše, domácí nakládané okurky, škvarky, losos pod majonézou a dozlatova pečená husa. Samozřejmě nesměly chybět babiččiny pověstné koláčky. Ondra s Kamilkou celé odpoledne kradli horké buchty z hrnce u kamen, nic dalšího od večeře ani nechtěli. Přes den sjížděli s místními dětmi na sáňkách kopec za stodolou. Večer už jim padala víčka, ale oči držely otevřené chtěli vidět, jak Mikuláš naděluje dárky pod stromeček.
Babička Marie se smála, objímala vnoučata své i Radčina. Být všichni pohromadě, to bylo největší štěstí.
V zapadlém bohem zapomenutém koutě kraje seděly u stolu tři staré duše dvě sestry, Naděžda a Věnceslava, a jejich soused Josef. Jejich život ještě neskončil, i když přežívání bylo těžké. Blízcí žádní, v létě ledajak zvládly obhospodařit záhon, ale v zimě byla samota ještě tíživější.
Drželi ale spolu, to bylo nejdůležitější. Josef donesl smrček, na stole cosi skromného k jídlu, ale aspoň něco. Dopoledne se vydal do lesa pro suché větve na rozdělaní ohně. Když vázal větev k sáňkám, zahlédl v závěji něco cizího.
Přistoupil, zatáhl za popruh taška! Otevřel ji a nestačil se divit česká tlačenka, losos, kus masa! Na dně měkoučký bílý pléd. Rozhlédl se, venku ani živáčka. Položil tašku i s větvemi na saně a vezl domů. Pléd rozprostřel před Naděždu a Věnceslavu, zatopil v kamnech. Sestřičky připravily to, co našly v tašce, a postavily na stůl.
Ani bych si už nemyslela, že takovou pochoutku v životě ještě okusím, žasla Věnceslava.
To jsem taky nevěřila, že se může stát ještě takový zázrak, přidala se Naděžda.
Já myslím, že nám to poslal sám Pán Bůh. Snad jsme si během života zasloužili alespoň tuto malou odměnu. Třeba ještě něco zažijeme a potěšíme se, dodal Josef.
Není třeba truchlit nad věcmi, které jsme ztratili. Snad právě Bůh dal možnost odvrátit ještě větší pohromu. Stojí za to radovat se z toho, co opravdu zůstává v srdci štěstím je návrat domů, zdraví a společně prožité chvíle.
