Únos století
Chtěla bych, aby za mnou běhali chlapi a plakali, že mě nemůžou dohonit! Klára hlasitě přečetla své přání z papírku a škrtnutím zapalovače ho spálila. Popel setřásla do sklenky a s úsměvem dopila zbytek prosecca za všeobecného veselí kamarádek.
Stromeček zamrkal svetýlky, jako by na chvíli zaváhal, a pak se ještě jasněji rozzářil. Hudba zesílila, skleničky cinkaly, tváře vířily a celé to splynulo v jeden novoroční ohňostroj. Ze větví stromečku se sypalo zlaté třpytivo alespoň tak si to Klára pamatuje…
Maaamí… Mámo, vstávej!
Klára s námahou pootevřela jedno oko. Nad ní postávalo skoro celé fotbalové mužstvo.
Kdo jste? Znám vás, děti?
Děti se šklebily a dělaly si legraci, jak se představovaly:
Mami, vzpomeň si, Matýš 9 let, Lukáš 7, Honzík 5, David 3!
Kompletní sestava, každý s vychytralým úsměvem a odhodláním. O takových chlapcích za ní však Klára na Silvestra rozhodně nesnila…
A kde je váš trenér?… Tedy… kde je táta? zachraptěla, s úplně suchým hrdlem. Došla byste mi, děti, pro sklenici vody?
Sotva si na vteřinku znovu zakryla oči už zase: Mámo!”
V rukou jí hned přistály dvě sklenice vody, mandarinka a hrnek s okurkovou šťávou. Ano, nejstarší už přesně ví, jak oživit mámu po oslavě. Roste to…
Mami, vstávej, vždyť jsi slíbila… žadonili mladší.
Klára se marně snaží vzpomenout, jak se sem dostala a co přesně vlastně slíbila.
Kino?
Neee.”
McDonalds?”
Ne!”
Hračkářství?”
Mámo, tak už se netvař, že si nevzpomínáš! Už jsme skoro připravení, jen ty pořád nevstáváš!”
A kam že se to vlastně chystáte? Uveďte mě do obrazu, vzdala to Klára.
Miláčku, vstávej,” ozval se mužský hlas. Do pokoje přišel vysoký, tmavovlasý muž. V jeho lískových očích tančily zlaté odlesky. Co to je za fešáka?
Jsme připravení, věci už jsem naložil do auta. Cestou se stavíme v supermarketu a jedeme!”
Klára se snaží vybavit, kdo je tento muž a proč jí všichni říkají mámo. V hlavě má úplně prázdno.
Mámo, nezapomeň nám plavky! A i sobě!” volal někdo z dětského pokoje.
Takže tam mají i bazén? Co je to za pohádkový život a proč si na nic nevzpomínám?
Klára otevřela oči a pomalu si prohlížela pokoj. S každým okamžikem si byla jistější: nepoznává tu vůbec nic. Žádné známé věci, žádná fotka na komodě, nábytek, ani těžké závěsy s neznámým vzorem.
Pokoj je cizí. Jediné, co poznává, je květina v květináči. Červená vánoční hvězda, sametová a majestátní. Bílý květináč, zdobený jemnými perličkami, je jí povědomý.
Zavřela oči a opatrně rozmotávala klubko včerejšího dne. S holkama šly oslavit Silvestra do nové restaurace a zahrát si Tajného Ježíška. Jako za studentských let, ale teď už s nóbl kabelkami, propracovanými účesy a chronickým nedostatkem času.
Kamarádky byly krásné, veselé, trochu rozjásané ze vzácné svobody. Podařilo se jim utéct byť jen na chvíli od domácí rutiny: manželé, děti, úkoly, školky, plotny… Zářily svobodou jako školačky, které utekly z vyučování.
Jenom Klára byla opět klidná a spokojená. Je přece svobodná, sama sobě paní. Nemusí nikomu předem říkat, nikomu čekat, nikomu nic hlásit.
Poslední z nevěst, žertovaly holky, dolévající jí prosecco a mrkající na ni.
Jedna z kamarádek dostala dárkový set kosmetiky s černým kaviárem a zlatými vlákny; vtipkovaly, že takový krém není hřích namazat i na chlebíček k šampaňskému. Vyprskly smíchy, fotily krabičku ze všech stran, jako by to byl galerijní exponát, ne kosmetika.
Klára dostala pod stromeček vánoční hvězdu v tom bílém květináči se skleněnými perličkami. A lahev výjimečného šumivého z Moravy, prý z vinařství, kde se lahve otvírají jen při svátečních příležitostech.
Přečetla z papírku přání a dál už nic. Jak se říká: šla, padla, probudila se sádra!
Klára se podívala do zrcadla. Pořád ta stejná mladá žena, dokonce i oči nalíčené jako na Silvestra. Ale kde se tu vzaly děti, manžel? Nepamatuje si porod, první krůčky, dokonce nemá v paměti ani svatbu s tím fešákem! Přitom ví, jak jmenují děti, ale jeho jméno neví. Něco tu nehraje
Vyšla z pokoje. Na chodbě stojí kufry na kolečkách dva velké, jeden černý, druhý světlý, s logem luxusní značky. Vedle tři dětské sportovní batůžky.
Takže to rozhodně není výlet do lesa. Jedeme na dovolenou?! Ale kam?
V tu chvíli se objevil manžel. Zkušeně popadl kufry, jako by to dělal po sté, a jemně ji postrčil ke dveřím.
Pojedeme, ať nepřijdeme pozdě, pronesl klidně.
Klára bezmyšlenkovitě zkontrolovala prst a zarazila se. Snubní prsten nikde ani na jejím, ani na jeho prstu. Další záhada.
Děti se natěsnaly do auta velký pohodlný minivan. Batohy hezky na svých místech, pásy cvakly. Manžel sedl za volant, Klára na sedadlo spolujezdce, zhluboka se nadechla.
Hned jí podal kelímek s kávou. Teplá, s mlékem takovou nesnáší! A právě to ji píchlo do srdce nejvíc.
Jedem!” zahlásil vesele a mrkl na děti. Auto se rozjelo. Čím dál byli od domu, tím neklidnější Klára byla.
Děti vzadu žvanily, smály se, dohadovaly šeptem o bůhví čem. On řídil soustředěně, sebejistě, občas se na Kláru podíval hravě, jakoby měli tajemství. Jako by věděl něco, co ona zapomněla…
Klára hleděla z okýnka a připadala si jako ježek v mlze. Všechno je jasné: rodina, auto, cesta. Ale zároveň není jasné nic.
Vjeli na dálnici a rychle ujížděli z Prahy. Klára už ničemu nevěří; někde v nitru má jistotu: tohle nejsou její děti, to není její muž!
On je unesl!
Ne, oni unesli ji!
Ale odkud ví jména dětí? Celá popletená došla k jasnému závěru vedle ní sedí cizí muž, unesl ji, a musí s tím něco udělat!
Klára se narovnala, sevřela kelímek s kávou a tvářila se, že jen sleduje cestu. Uvnitř už naskakuje jiný režim ne zmatené ženy, ale té, která hodlá přežít!
Za půl hodiny děti povstaly: Tati, chci na záchod!” Máme hlad! Můžeme si něco koupit?
Auto odbočilo k pumpě. Všichni vyskočili a zamířili dovnitř.
Šance! Srdce Kláře bušilo silněji než hukot dopravy. Rychle proklouzla z bistra, skrčila se a popadla za kliku auta. Ale, klíček v zapalování není
Tady jsi, hledali jsme tě, zní najednou klidně z okýnka. Klára cukne.
Jestli jsou všichni zpátky, jedeme dál, pokračuje s úsměvem muž. Miláčku, teď řídím já, ty si odpočiň. A zase vyjíždí.
Za hodinu se před nimi objevil letištní terminál sklo, beton, proud aut a lidí. Nechali auto na přeplněném parkovišti a vešli dovnitř.
Klára byla napjatá, neměla v úmyslu nechat se odvést do neznáma. Nechystala se být obětí únosu!
Začala za tou příliš sehranou rodinkou zaostávat. Krok, druhý, rychle se otočila.
Pomoc, to je únos!” vykřikla a běžela k ostraze.
Ochranka zareagovala okamžitě. Klára ležela na zemi, ruce za zády, zacvaknuté pouty. Kolem se shlukli muži s vysílačkami, vážné tváře.
Počkejte! Nechte mě vysvětlit! křikl ten muž, co ho považovala za únosce.
Je to silvestrovský vtípek! Hra! Nejsme ozbrojení! Nikdo tu není unesenej!”
Kláře jeho hlas zněl z dálky. A najednou, jako v kině, je spatřila. Za reklamním panelem stály její kamarádky. Usměvavé, zaskočené i šťastné.
Mami!” křičely děti a běžely k jiné ženě, té, co stála mezi kamarádkami. Zbytek už spěchal k ochrance, smály se, vysvětlovaly, omlouvaly se a prosily, ať únoskyni pustí.
Kláru zvedli, sundali pouta. Svět se přestal točit. Stála uprostřed rušného letiště, vlasy rozcuchané, srdce jí bušilo jako splašené a najednou vše pochopila: nikdo ji neunesl.
Byla… napálená?!
Když adrenalin povolil a šum v uších zmizel, začala Kamarádky jedna přes druhou vysvětlovat a smát se.
Ukázalo se, že dávno chtěly Kláru seznámit s fajn klukem”. Prý po ní už dlouho tajně pokukuje, ale nikdy nenašel odvahu na něco víc, protože zná její povahu. Klára totiž na známosti reaguje prostě: Díky, nepotřebuju. Sama zvládám všechno.
Holky to věděly a tak je nenapadlo Kláru přesvědčovat. Proč se zdržovat, když je možné ji rovnou hodit do rodinného akvária?
Tak vznikl nápad neseznamovat, ale ponořit ji rovnou do napůl prožité rodinné idyly: ráno, děti, káva, muž klidně vše vyřeší, usměje se, a navíc je hezký. A oči má no, vážně hezké.
Chtěly jsme, abys přestala přemýšlet a jen vnímala, jak to je,” přiznaly bez mučení. Cítit to srdcem.
Klára cítila, že už se ani neumí zlobit. K ženské logice nepatří ostrá gesta, ale výsledek uznává…
Bylo to šílené, infarkt klep-klep, ale pokus byl čistý! Odpověď na otázku chci muže? dají někdy jedno ráno, tři děti a kelímek kávy od únosce.
Vtom si ho všimla. Hrdina románu stál, usmíval se tím zvláštním šibalským úsměvem, až připomněl Kocoura ze Shreka. A v lískových očích mu blýskaly zlaté jiskřičky. Děti se na něj sesypaly, byli to jeho synovci, kteří si tenhle vtípek užívali s oblíbeným strýcem.
Holky, letadlo vám za chvíli letí utíkejte na odbavení!” vzrušeně zavelely kamarádky.
Co zas, únos? blesklo hlavou Kláře. A kam mě vlastně vezli? K moři? Plavat mezi rybičkami a jíst mango?
Natáhl k ní dlaň.
Seznamme se znovu já jsem Vladimír. Dovol mi tě unést tentokrát vážně. pousmál se mírně.
Klára pohlédla na kamarádky. Stály v tichosti, v očekávání. Pak se podívala na kufry. Zase pohled na jeho zlaté oči, které mířily hluboko do duše.
Jaká překážka by mi vlastně bránila jet?
Jedem!” vydechla Klára s úsměvem a sama věděla, že tohle únos je ten nejpříjemnější začátek nového příběhu.
A pošeptala: Ale děti tentokrát zůstanou doma…
Holky se rozesmály, on se ještě víc usmál, terminál najednou působil jako začátek něčeho nového vtipného, hřejivého a úplně nečekaně útulného.
Někdy nás život neokrade.
Jen nás najednou přesune přesně tam, kde už dávno máme být.
