Bylo mi osm let, když nás máma opustila. Odešla na roh, nasedla do taxíku a už se nikdy nevrátila. Bráškovi bylo pět. Od té doby se doma všechno změnilo. Táta začal dělat věci, které dřív nikdy nedělal: vstával brzy, abychom měli snídani, učil se prát prádlo, žehlit školní uniformy, rozčesával nám před školou vlasy nemotorně a s láskou. Viděla jsem, jak plete rýži, připaluje jídlo, zapomíná oddělit bílé od barevného prádla. Ale nikdy nedopustil, aby nám něco chybělo. Vracíval se unavený z práce, sledoval naše úkoly, podepisoval žákovské, chystal svačiny na další den. Máma se už nikdy nevrátila ani nás nenavštívila. Táta nikdy nepřivedl domů jinou ženu. Nikdy nikoho nepředstavil jako svou partnerku. Věděli jsme, že někdy venku tráví čas, že se občas opozdí, ale jeho osobní život patřil jen jemu – v našem domě jsme byli jen my dva s bráchou. Nikdy jsem ho neslyšela říct, že by se znovu zamiloval. Jeho rutina byla: práce, domů, vařit, prát, spát a znovu. O víkendech nás bral do parku, k vodě, do obchodního centra – jen tak se dívat na výlohy. Naučil se plést copánky, přišívat knoflíky, vařit obědy. Když jsme potřebovali kostýmy na školní besídku, vyráběl je z kartonu a starých látek. Nikdy si nestěžoval. Nikdy neřekl: „Tohle není moje práce.“ Před rokem odešel táta k Bohu. Bylo to rychlé. Nebyl čas na dlouhá loučení. Při třídění jeho věcí jsem našla staré zápisníky – domácí výdaje, důležité termíny, poznámky typu „zaplať školu“, „kup boty“, „vezmi holčičku k doktorovi“. Ani jeden milostný dopis, žádné fotky s jinou ženou, žádná stopa po romantice. Jen důkazy člověka, který žil pro své děti. Od té doby mě pronásleduje otázka: Byl šťastný? Máma odešla hledat své štěstí. Táta zůstal – a jako by se toho svého vzdal. Nikdy už nevytvořil novou rodinu, nikdy už neměl domov s partnerkou. Nikdy už nebyl prioritou pro nikoho, než pro nás dva. Dnes vím, že jsem měla úžasného tátu. Ale také chápu, že zůstal sám, abychom my nikdy nebyli sami. A to bolí. Protože teď, kdy už tu není, nevím, jestli někdy dostal lásku, kterou si zasloužil.

Když mi bylo osm let, maminka odešla z domova. Vyšla na roh ulice, nasedla do taxíku a už se nikdy nevrátila. Můj bráška byl tehdy teprve pětiletý.
Od té chvíle se u nás doma všechno změnilo. Táta začal dělat věci, ke kterým se nikdy předtím nemusel odhodlávat: vstával brzy ráno, abychom měli snídani, postupně se učil prát prádlo, žehlit školní uniformy, neuměle nám před školou česal vlasy. Viděla jsem, jak mu unikají správné poměry rýže, jak občas spálil jídlo, jak někdy zapomněl oddělit bílé oblečení od barevného. Přesto nikdy nedopustil, abychom měli nedostatek. Vracel se vyčerpaný z práce, sedl si k nám, kontroloval úkoly, podepisoval sešity, chystal svačiny na další den.

Maminku jsme už nikdy neviděli. Táta si nikdy nepřivedl domů žádnou ženu, nikoho nám nepředstavil jako svou partnerku. Věděli jsme jen, že někdy chodil ven, jednou za čas se vrátil později, ale jeho osobní život zůstával mimo náš byt. Bydleli jsme tu společně jen já a brácha. Nikdy jsem ho neslyšela mluvit o tom, že by se znovu zamiloval. Jeho rutina byla práce, domov, vaření, praní, spaní, a zase od začátku.

O víkendech nás táta vodil do parku, na Vltavu, do obchodního centra i když jsme si často nic nekoupili, jen jsme obhlíželi výlohy. Naučil se zaplétat copánky, přišívat knoflíky, vařit obědy. Když jsme ve škole potřebovali kostýmy na oslavu, vyráběl je z kartonů a starých látek. Nikdy si nestěžoval. Nikdy neřekl: Tohle není moje práce.

Před rokem táta odešel za Pánem Bohem. Bylo to nečekané, rychlé. Nestihl se s námi dlouho loučit. Když jsme pak uklízeli jeho věci, našla jsem staré sešity, kam si zapisoval domácí výdaje, důležité termíny, poznámky jako zaplatit poplatky, koupit boty, vzít holku k lékaři. Nebyly tam žádné milostné dopisy, žádné fotky s jinou ženou, žádné stopy po romantickém životě. Jen otisky člověka, který žil pro své děti.

Od té doby, co odešel, mě neustále trápí otázka: Byl šťastný? Maminka odešla hledat svoje štěstí. Táta zůstal, jako by se toho svého vzdal. Nikdy už nezaložil novou rodinu. Nikdy neměl zase domov s partnerkou. Pak už nebyl pro nikoho prioritou, kromě nás dvou.

Dnes si uvědomuji, že jsem měla báječného tátu. Zároveň chápu, že to byl muž, který zůstal sám, aby jen my jsme nikdy nebyli sami. A ta tíha je znát. Protože teď, když tu není, nevím, jestli kdy dostal lásku, kterou si zasloužil.