Dneska mám potřebu se zamyslet nad těmi dlouhými šestnácti lety, co jsem strávila na ulici v Praze, s těmi třemi svými těžkými kufry. Lidé si o mně šeptali, že jsem pomatená. Nejspíš jim to tak mohlo připadat stará paní, co tahá kufry plné bůhví čeho od lavičky k lavičce. Ale nikdo netušil, co v těch kufrech vlastně mám.
V mládí jsem pracovala jako soustružnice v plzeňské Škodovce. Když mě propustili pár let před důchodem, nevzdala jsem se. Zapsala jsem se na dálkové studium na právní asistentku a když jsem dostudovala, přestěhovala jsem se do Prahy, v naději, že tu najdu práci. Bylo mi už přes šedesát, ale cveng hlavního města mi dával křídla. Jenže Prahu nezajímá, co všechno jste dokázali staří lidé tu mají dveře často zavřené. Chvíli jsem brala brigády, ale peníze na nájem nestačily a brzy jsem skončila bez střechy nad hlavou. Noclehárny, lavičky, spacák takový byl každodenní boj.
Důchod mi sice chodil, ale něco bylo špatně. Jeden měsíc mi přišlo 7 000 korun, jiný sotva 20 000 korun. Nikdo z úředníků na moje urgentní žádosti o vysvětlení nereagoval prý co si taková bezdomovkyně zase vymýšlí. Tak jsem začala všechny šeky místo utrácení archivovat a posílat zpátky na ČSSZ a chtěla jasnou odpověď. Nešlo mi o pár korun, šlo mi o princip. V kufrech jsem zakládala každou odpověď, každou oficiální poštu do šanonů podle dat.
Mám čtyři dospělé děti. Jediná Jana, moje dcera z Olomouce, věděla, že jsem v Praze, jen neznala mou skutečnou situaci. Volala jsem jí občas a vždycky jsem opakovala, že je vše v pořádku. Když se to nakonec dozvěděla, prosila, ať se vrátím k ní. Já ale odmítla. Neodejdu, dokud se nedoberu pravdy.
Kufry mě doprovázely všude, kde jsem přespávala, a lidé se mi často smáli, nebo mě měli za blázna. Po letech se mi podařilo promluvit si se sociální pracovnicí Lucií v jednom noclehárně. Ta jako první požádala, jestli se může podívat do mých pečlivě srovnaných šanonů. Byla v šoku, jak je vše chronologicky uspořádané. Sama přiznala, že teď viděla, že stát mi opravdu dluží nemalé peníze.
Lucie mi pomohla najít advokáta, který mi věřil a šel do případu. A najednou se stal malý zázrak. 23. srpna mi přišlo na účet 2 250 000 korun. Právník si myslí, že ještě zdaleka není hotovo a stát mi dluží víc. Po tolika letech na ulici tomuhle štěstí sama sotva věřím.
Přestěhovala jsem se do malého podnájmu na Žižkově a každý večer, když otevřu okno, vdechuji ten pražský vzduch a v hlavě mi zní slova všech těch lidí, co mě měli za bláznivou. Moje dcera konečně pochopila, proč jsem musela vytrvat. Stačilo, aby mi jedna jediná dobrá duše, Lucie, věřila a vše bylo jinak. Kdybych ji nepotkala, možná bych pořád spala někde pod mostem a všichni by si pořád šeptali, že jsem ztratila rozum. Dnes už vím, že když něčemu věříte a jdete si za tím, nakonec se snad každé kufry dočkají šťastného konce.
