Jmenuji se Tereza, jsem vdaný muž a mám úžasnou dcerku. Jednoho podzimního dne, když jsem se procházel s dcerou po Letenském parku v Praze, mi zavolal dobrý kamarád a na chvilku jsem uvolnil pozornost od své dcerky. V tom krátkém okamžiku moje malá nešťastnou náhodou uklouzla a spadla do studeného jezírka. Zpanikařil jsem a okamžitě jsem se rozeběhl ji zachránit, ale předtím, než jsem stačil něco udělat, přiskočila statečně žena bez domova sedící na nedaleké lavičce, vrhla se do vody a zachránila moji dceru. Měl jsem v tu chvíli obrovskou vděčnost a nemohl jsem najít ta správná slova, jak jí poděkovat. Přesvědčil jsem ji, aby šla s námi domů, a představila se nám jako Ludmila. Budu jí do konce života neskonale vděčný za to, že zachránila život mojí dcerce.
Doma jsem Ludmile uvařil čaj a dal jí čisté oblečení, aby se mohla převléknout. Tehdy mi převyprávěla svůj smutný příběh. Ludmilu zradila vlastní dcera, čímž ji dostala až na ulici. Společně kdysi koupily dva byty jeden pro Ludmilu a druhý pro dceřinu mladou rodinu. Jenže dcera ji tvrdě podvedla, utekla s manželem, vzali všechny peníze a nechali Ludmilu bez domova a bez jakéhokoliv zázemí. Teď přežívá tak, že sbírá lahve a přespává u teplovodního potrubí v parku. Její příběh mě osobně zasáhl a rozesmutnil.
Nedokázal jsem pochopit, že by se vlastní dítě takhle zachovalo ke své matce. Nemohl jsem snést pomyšlení, že Ludmila spí na ulici, a pozval jsem ji, aby s námi zůstala alespoň na čas doma. Když se manželka vrátila večer domů, vyprávěl jsem jí, co se přihodilo. Sice mi vyčetla, že jsem malou na chvíli ztratil z dohledu, ale byla z celého srdce vděčná Ludmile za její záchranu a také ji pozvala zůstat u nás. Ludmila se však trochu zdráhala a nechtěla nám být na obtíž. Nakonec jsme jí pomohli najít práci a krásné místo v domově pro seniory na okraji Prahy. Navštěvujeme ji často a zdá se, že je tam opravdu spokojená a šťastná. Naše dcerka získala skvělou babičku a my jsme vděční, že jsme mohli pomoct člověku, který jednou zachránil život našemu dítěti.
