Bez srdce

Bez duše
Karla Vavřinová se vrátila domů.
Navštívila kadeřnici, i když měla již úctyhodných 68 let před pár týdny slavila narozeniny a pravidelné návštěvy u své Lenky jí vždy dodávaly energii a zlepšovaly náladu.
Hlavu, nehty ta drobná péče jí dopřávala pocit radosti.
Karličko, byla tady nějaká příbuzná, oznámil jí manžel Jaroslav.
Řekl jsem jí, že přijdeš později.
Slíbila, že se staví ještě jednou.
Jaká příbuzná? zamračila se Karla.
Já už dávno žádné příbuzné nemám.
To zas bude nějaká vzdálená teta nebo sestřenice přijde žádat o něco.
Měl jsi říct, že jsem odjela na druhý konec republiky.
Ale prosím tě, proč hned lhát?
Podle mě je opravdu příbuzná, vysoká, statná, trochu připomíná tvoji maminku nebo aspoň její postavu.
A nemyslím, že bude něco žádat.
Patří k těm, co působí kultivovaně, má pěkné oblečení, snažil se Jaroslav ženu uklidnit.
Za čtyřicet minut zazvonila příbuzná u dveří.
Karla ji pustila dovnitř.
Opravdu měla něco z její zesnulé matky.
Oblečená v drahém kabátu, botách, rukavicích a v uších se blyštěly malé diamantové náušnice.
Tomu Karla rozuměla velmi dobře.
Pozvala tedy návštěvu ke stolu, který už měla připravený.
Tak pojďme se poznat, když jsme příbuzné.
Já jsem Karla, klidně bez příjmení.
Podle věku jsme si docela blízké.
To je můj manžel Jaroslav.
Jak jste se mnou příbuzná? zeptala se Karla.
Žena se na chvíli zarazila a trochu zčervenala: Jsem Hana Hana Vladimírová.
Je mezi námi opravdu malý rozdíl ve věku.
Letos jsem oslavila padesátku, dvanáctého června.
Ten datum vám nic neříká?
Karla zbledla.
Vidím, že si vzpomínáte.
Ano, jsem vaše dcera.
Nebojte se, nechci od vás nic.
Chtěla jsem jen vidět svou maminku.
Celý život jsem netušila, proč mě máma nemiluje její už osm let není.
Tatínek mě měl rád jeho jsem ztratila nedávno, před dvěma měsíci.
A on mi na poslední chvíli řekl vše o vás.
Prosil, abyste mu odpustila, pokud můžete, rozrušeně vyprávěla Hana.
To snad nemyslíš vážně Máš dceru? zeptal se překvapený Jaroslav.
Zdá se, že mám.
Vysvětlím ti to později, odpověděla Karla.
Takže jsi moje dcera?
Dobře!
Viděla jsi, co jsi chtěla?
Jestli čekáš, že se budu kajícnit nebo prosit o odpuštění, tak ne nebudu.
Nemám tu žádnou vinu, odpověděla Karla Haně.
Doufám, že ti vše otec řekl.
Pokud čekáš, že ve mně probudíš mateřské city, tak ani o kousek!
Omlouvám se.
Smím se ještě někdy přijít podívat?
Bydlím kousek za městem.
Máme velký dům, klidně přijeďte s manželem k nám.
Přivezla jsem fotografie vnuka a pravnučky, možná se podíváte? zkusila Hana nesměle.
Ne, nechci.
Nepřijížděj.
Zapomeň na mě.
Sbohem, odpověděla Karla ledově.
Jaroslav Haně objednal taxi a šel ji vyprovodit.
Když se vrátil, Karla už poklidila stůl a klidně sledovala televizi.
To je neuvěřitelné, jak dokážeš být tvrdá!
Mě by armáda potřebovala, to je fakt nemáš vůbec srdce?
Já tušil, že jsi bezcitná, ale až tak, to jsem netušil, řekl jí manžel.
Poznali jsme se, když mi bylo 28, že?
Srdce ze mě vytrhli a sešlapali dávno předtím.
Jsem venkovská holka, vždycky jsem toužila dostat se do města.
Proto jsem se učila lépe než všichni, jediná z třídy jsem šla na vysokou.
Bylo mi 17, když jsem poznala Vojtu.
Milovala jsem ho šíleně.
Byl o dvanáct let starší a vůbec mi to nevadilo.
Po mém chudém dětství byl městský život pohádkový.
Stipendium nestačilo na nic pořád jsem měla hlad, takže jsem ráda přijímala pozvání do kavárny nebo na zmrzlinu.
Nesliboval mi nic, ale byla jsem si jistá, že nás ta láska spojí navždy.
Jednoho večera mě pozval na chatu.
Neváhala jsem.
Věřila jsem, že toho večera jsme se už definitivně spojili.
Setkání se opakovalo.
Brzy jsem zjistila, že jsem těhotná.
Řekla jsem mu to.
Vojta měl radost.
Když se mé těhotenství začalo projevovat, zeptala jsem se, kdy se vezmeme bylo mi již 18, mohla jsem podat žádost na matriku.
Ale já ti přece nikdy neslíbil, že si tě vezmu, řekl klidně Vojta.
Neslíbil a nevezmu.
Navíc už mám ženu
A co dítě?
Co já?
Ty jsi mladá, zdravá klidně by tě mohli portrétovat jako dívku za veslem.
Na vysoké si dáš akademické volno, do té doby studuj, pak tě přivedeme k nám.
Moje žena nemůže mít dítě, je starší.
Když porodíš, dítě si vezmeme.
Papíry to není tvoje starost.
Jsem mladý, ale už mám pozici na městském úřadě.
Žena je vedoucí oddělení v městské nemocnici.
Takže o dítě se neboj.
Po porodu se zotavíš a vrátíš se na školu.
Ještě ti i zaplatíme.
Tenkrát u nás nikdo o náhradní matce nemluvil.
Já byla asi první.
Co jsem měla dělat?
Vrátit se na venkov, zahanbit rodinu?
Do porodu jsem bydlela u nich v jejich vilce.
Vojtova žena ke mně nikdy nechodila, možná mě trochu nenáviděla.
Dceru jsem porodila tam doma, porodní asistentku přivezli.
Neměla jsem možnost dceru kojit, ihned ji odnesli.
Už jsem ji víckrát neviděla.
Za týden mě slušně vyprovodili a dala mi Vojta nějaké peníze.
Vrátila jsem se na vysokou.
Po škole do továrny.
Dali mi pokoj v odpočinkovém domě.
Nejdřív mistr, pak vedoucí oddělení kvality.
Měla jsem spoustu přátel, ale nikdo mě nechtěl za ženu, dokud ses neobjevil ty.
Bylo mi už 28, svatba pro mě nebyla nutná, ale bylo třeba.
Další roky už znáš.
Dobře jsme si žili tři auta jsme vystřídali, dům plný, zahrada udržovaná.
Každý rok jsme jezdili na dovolenou.
Továrna vydržela devadesátá léta, protože naše výrobky pro traktory dělali jen v jednom oddělení.
Továrna stále oplocená a hlídaná.
Šli jsme do důchodu.
Všechno máme.
Nemáme děti a asi je to dobře.
Když se podívám, jaké děti dnes jsou uzavřela svou zpověď Karla.
Ten život nebyl moc šťastný.
Miloval jsem tě.
Celý život jsem se snažil zahřát tvé srdce, ani trochu se mi to nepovedlo.
Dobře, nemáme děti, ale nikdy jsi neměla slitování ani pro koťátko nebo pejsky.
Když tě sestra prosila, abys pomohla její neteři, ani jsi ji nenechala u nás bydlet na týden.
Dnes přijela tvá dcera jak jsi ji přijala?
Tvoje krev, tvoje dcera Kdybychom byli mladší, podal bych o rozvod, ale teď už je pozdě.
Je s tebou chladno, opravdu chladno, řekl Jaroslav.
Karla se tím poprvé vyděsila nikdy s ní muž nemluvil tak ostře.
Celý její klid narušila ta dcera.
Jaroslav se odstěhoval na chalupu.
Poslední roky tam žije.
Doma má tři psy všechny našel vyhozené , a nepočítaně koček.
Domů chodí málokdy.
Karla ví, že jezdí k její dceři Haně, zná se tam se všemi, z pravnučky je nadšený.
Vždycky byl podivín, zůstane podivínem.
Ať si žije, jak chce, myslí si Karla.
Touha poznat dceru, vnuka, pravnučku ji nikdy nenapadla.
Na dovolenou jezdí sama.
Odpočívá, čerpá síly a cítí se výborně.
Ale někdy, když se vrátí domů a sedne si sama ke stolu, přijde jí, že bez lásky a porozumění zůstává člověk opravdu bez duše.
Je lepší dávat druhým šanci a nebýt uzavřený, protože tím nejen ochladne jeho okolí, ale hlavně jeho vlastní srdce.