Ať si letí sama. Třeba ji tam někdo unese, zamručela tchyně.
Dusný večer před odjezdem na dovolenou by normálně měl být plný radostného očekávání a příjemného balení.
Jenže v bytě Antonína a Veroniky byl vzduch nabitý napětím. Uprostřed obýváku, jako socha nervozity, stála paní Milena Malá. Držela v ruce ovladač od televize.
To teda ne! To jste se zbláznili?! v jejím hlase, zvyklém velet kantorům ve sborovně (už dávno byla v důchodu), zazněla ocel.
Na obrazovce ztuhl záběr z další senzační reportáže: zamračený moderátor, za ním mapa jihovýchodní Asie, kreslí rudé šipky plné výhružek.
Veronika, která do kufru skládala věci s klidem, jaký by nikdo v té dusné atmosféře nečekal, si jen povzdechla.
Tenhle scénář znala už nazpaměť. Antonín, s výrazem unaveného smíření, se pokusil něco říct.
Mami, dost už! To jsou přece nesmysly! Jedeme do normálního hotelu, s cestovkou…
Nesmysly?! paní Malá až rozhodila rukama a ovladač málem skončil ve zdi. Antoníne, otevři oči! Ona tě připraví o život! V Thajsku… tam je každý druhý překupník s lidmi! Tebe vyšlou pro pivo někam do prázdné uličky a už se nevrátíš! Vyříznou ti ledviny, játra, všechno, co se dá, a posílají to dodávkou přes půl světa! A ji… ukázala tragicky na Veroniku, ji prodají do otroctví nebo nevěstince! V televizi dávali reportáž!
Veronika přestala skládat věci do tašky. Podívala se překvapeně na paní Malou a vydržela to ticho, které Antonín nikdy nezvládl.
Paní Malá, řekla klidně a zřetelně Veronika, opravdu tomu všemu věříte? Že každý Thajec je mafián a zároveň chirurg a pasák?
Nedělej si legraci! Proti faktům nemáš co říct! V televizi to říkali přece! Lidi tam jezdí za levnou exotikou a pak rodina dostane domů akorát náhradní díly v zavařovačce!
Antonín si promnul obličej.
Mami, to je obsah pro důchodce, co se doma nudí. Chtějí je vyděsit, aby koukali dál. Tam jsou miliony turistů…
A tisíce se ztratí bez stopy! trumfla ho Malá. A ty, Veroniko, už sis určitě koupila letenky? Nevrátíš je, že?
Koupila. Nevrátím, řekla prostě Veronika. Dva roky jsme na to šetřili. Četla jsem recenze, hledala jsem, ověřovala cestovku. Nejsme blázni, co v noci lezou po slumech. Pojedeme na výlety, budeme ležet na pláži v Pattayi, dáme si tom yam…
Tam vás ještě otráví, Bůhvíco do těch jejich polévek dávají, zabručela tmavě paní Malá. Antoníne, prosím tě, zamysli se. Ať si letí sama, když musí. Její riziko, její problém. Ty zůstaneš doma, zdravý. Mateřské srdce cítí neštěstí.
Do místnosti spadlo těžké, dusné ticho. Pak Veronika řekla něco, co v ní asi dlouho bublalo.
Dobře, řekla a zaklapla kufr. Máte pravdu, paní Malá. Riziko je šlechtické gesto. Poletím sama.
Veroniko! Co to říkáš? vykulil oči Antonín.
Slyšel jsi maminku. Její srdce cítí pohromu. Nemůžu si vzít na svědomí tvoje ledviny a játra. A už vůbec ne to, že by tě prodali do otroctví. Zůstaneš doma. Budeš pít čaj s mámou a koukat na televizi, co svět světem stojí. Já… nasadila ledový úsměv, si to peklo zaletím prožít sama.
Paní Malá vypadala zároveň vítězně a úplně zaskočeně.
Dostala, co chtěla, ale nečekaná neústupnost snachy ji vykolejila.
Správně, prohlásila nakonec, už ne tak zapáleně. To sis vyprosila.
Antonín zkoušel protestovat, přemlouvat, ale Veronika byla neoblomná. V noci před odletem spolu leželi, zády k sobě a mlčeli.
Možná si to ještě rozmyslíš? zkusil on.
Ne! odpověděla krátce Veronika.
*****
Letadlo dosedlo v Bangkoku a horký proud vlhkého vzduchu objal Veroniku jako těžká peřina.
Strach? Nebyl. Jen únava a palčivá zvědavost. První dny chodila podle svého plánu po rušných, usměvavých ulicích, žasla nad blyštivými chrámy a dopřávala si vynikající pouliční jídlo.
Nikdo se jí ani nepokusil ukrást peněženku, natož aby ji unesli. Sympatičtí prodejci na trzích se jen nesměle usmáli a smlouvali o deset bahtů.
Do skupinového chatu s Antonínem a… paní Malou (která si na tom vyvzdorovala) poslala fotku: usměvavá Veronika s ovocným koktejlem před tyrkysovým mořem. Popiska: Vše na svém místě. Otroctví zatím nenabízeli. Těším se dál.
Antonín jí odpovídal srdíčky. Paní Malá vše četla, sledovala a mlčela.
Pak se Veronika přesunula na sever do Chiang Mai. V maličkém rodinném penzionku, kde domácí, starší paní jménem Noy, učila Veroniku připravovat pravé pad thai, zažila zlom.
Noy, s lámavou angličtinou, byla Veronice až neuvěřitelně podobná paní Malé.
Starala se o svou dceru, která žila a pracovala v Soulu.
Je tam sama, je tam zima, lidi se neusmívají a jídlo mají divné, stěžovala si Noy, když míchala nudle. V televizi říkali, že tam je radiace a všichni jsou protivní!
Veronika se rozesmála. Smála se tak dlouho, až jí tekly slzy.
Noy jí koukala chvíli nechápavě na tvář, než jí Veronika pár slovy, fotkami v mobilu a gesty vyprávěla o paní Malé, o televizi, o orgánech i otroctví.
Noy nasadila udivený výraz a pak se rozesmála také. Její smích zvonil jako zvonek.
Ty mámy! zvolala. Jsme všude stejné! Máme strach z toho, co neznáme. Televize tu taky mele nesmysly!
Večer, když seděli na verandě pod hvězdami, zdálo se, že jsou mnohem blíž než doma, Veronika nevolala Antonínovi, ale paní Malé přes videohovor.
Paní Malá vypadala podrážděně unavená a ostražitá.
Tak co, žiješ? začala bez pozdravu.
Všechno v pořádku, paní Malá. Všechno mám na svém místě, podívejte.
Veronika otočila kameru na verandu, kam zrovna přinesla čaj a ovoce Noy. Usmála se na nevlídnou tvář na displeji.
Dobrý den! zavolala vesele Noy. Vaše snacha je šikovná! Vaří dobře! Nemějte strach, dám na ni pozor! Žádné otroctví! a objala Veroniku kolem ramen.
Paní Malá mlčela, koukala chvíli na usměvavou Noy, chvíli na klidnou a opálenou Veroniku.
A… a ty orgány? vydechla paní Malá, už bez dřívějšího napětí.
Vše na svém místě, usmála se Veronika. A dokonce mi vyhládlo. Paní Malá, tady je krásně, lidé jsou milí. Noy říká, že její dcera je v Koreji a bojí se, že tam je zima a všichni protivní. Protože v televizi to říkali.
Následovalo dlouhé ticho.
Dej mi ji k telefonu, řekla paní Malá nečekaně. Tu… Noy.
Veronika jí podala mobil. Dvě ženy, každá tisíce kilometrů od sebe a z úplně jiného světa, si povídaly deset minut.
Nerozuměly si slovně, ale zdálo se, že slova ani nebyla třeba. Noy přikyvovala, smála se, paní Malá zpočátku mračila, ale obličej se jí začal povolovat.
Na konci hovoru se dokonce pokusila o úsměv. Bylo to rozpačité, ale už ne vystrašené.
Když hovor skončil, Antonín napsal: Máma právě vypnula televizi. Řekla: Už mě to rozčiluje, pořád dokola. Ptala se, kdy se vrátíš.
Veronika neodpověděla hned. Dívala se na hvězdy nad Chiang Mai. Pak udělala další fotku: ona a Noy, objeté a usměvavé, poslala do chatu.
Pod to napsala: Našla jsem spojence. Zítra letím na paraglidu. Veškeré vnitřnosti v pořádku. Mávám!
Cesta zpátky byla už lehoučká. Na letišti čekal Antonín a opodál, s extravagantní kyticí fialových astr, stála paní Malá.
Nevrhla se jí kolem krku, ale ani nedělala scénu. Odtáhla se, nabídla květiny.
No, co, žiješ?
Jak vidíte. A dokonce bez nových majitelů…
No jo, zabručela Malá a mávla rukou. Povíš, jaké to bylo… Ta tvoje Noy je co zač?
Cestou domů vyprávěla Veronika o chrámech, jídle, lidech a legračních zážitcích.
Paní Malá naslouchala, tu a tam se na něco zeptala. Televize v obýváku byla vypnutá.
Na černé obrazovce se odrážely tři postavy: muž objímající ženu a tchyně, která se konečně rozhodla vidět svět ne přes televizní zkazky, ale skutečnýma očima těch, co ho poznali na vlastní kůži a vrátili se nejen celí, ale i šťastní.
Večer u čaje se paní Malá tiše, trochu zkušebně, zeptala:
Příští rok… pokud byste chtěli… možná bych jela s vámi? Ale ne do žádné divočiny…
Antonín s Veronikou se na sebe pobaveně podívali a usmáli se nad tím nečekaným obratem.
Jenže za pár dní přišla k nim na návštěvu, celá červená a udýchaná, a hned ve dveřích zahlásila:
Nikdy s vámi nikam nejedu! Tobě, Veroniko, prostě jen štěstí přálo! V televizi říkali, že právě vysvobodili spoustu lidí ze zajetí. Tam fakt jet nechci!
Jak myslíte, pokrčila rameny Veronika.
Antoníne, ani ty tam nejezdi. I po Česku se dá krásně jezdit, dodala paní Malá důležitě.
Syn jen zavrtěl hlavou, ale dál už s mámou nediskutoval. Věděl, že by to stejně nemělo cenu.
