Aleši, já ti fakt nerozumím. Zbláznil ses? Co to znamená – odcházím? – Znamená to přesně tohle. Už dlouho mám milenku! Je o 16 let mladší než já! A rozhodl jsem se, že s ní mi bude líp! – Klidně by ti mohla dělat dceru! – Ale vůbec ne! Už jí je dvacet. Aleš se k ní přiblížil. – A vůbec. Valérie má bohatého tátu. Konečně si budu žít, jak jsem vždycky chtěl! Chápeš? A pak mi ještě porodí dítě, ne jako ty! Každé jeho slovo bolelo Terezu do srdce. Věděla, že to jednou přijde, protože děti neměli. Ale ani ve snu ji nenapadlo, že to bude tak ponižující. S Alešem byli spolu skoro patnáct let. Bylo to jako u všech. Ale Tereza vždycky věřila, že v rodině musí být úcta, bez ní to nejde. – Terezo, aspoň si pobreč, ať se necítím tak blbě. Žena zvedla bradu. – Proč bych měla brečet? Jsem za tebe ráda! Fakt! Alespoň jeden z nás si splní sen. Aleš se ušklíbl. – Proč mi pořád připomínáš ty svoje štětce? To ani není práce, to je nic! – No, je to koníček. Ale víš, kdybych míň makala a ty vydělával víc, mohla bych si taky dělat, co mě baví. – Ale prosím tě. Co bys ještě chtěla? Děti mít stejně nemůžeš. Tak makáš. Otočila se na Aleše, který nervózně zavíral kufr. – Aleši, a tvoje nová… slečna. Ta přece taky nebude pracovat. Z čeho budete žít? Ty taky moc pracovat nemusíš. – Na to ti už nic není! Ale protože mám dneska dobrou náladu, řeknu ti to. Na svoje peníze budeme žít jen chvilku. A pak, když bude Valérie těhotná, její otec nás zasype penězi! A tak nějak vyžijeme, neboj! Aleš konečně zavřel kufr a vyšel z bytu, práskl za sebou dveřmi tak, že to Tereze zadunělo v hlavě. Nesnášela tyhle rány. Vrátila se k oknu. Před domem už stála červená kára. Vyběhla mladá holka, vrhla se Alešovi kolem krku. Samozřejmě že všechny sousedky to sledovaly. To je teda síla, nemohl odejít aspoň se špetkou taktu? Najednou se Tereza cítila volná. Poslední měsíce to bylo jen divadélko. Aleš skoro přestal doma spát. Ona to chápala, ale sama se nedokázala odhodlat to ukončit. Vzala telefon. – Rituš, co děláš večer? Kamarádka se divila. – Cože, tys konečně vylezla z depky? – Ale přestaň, žádná deprese nebyla. Jen taková splínka. Půjdeme večer ven? Na drink, posedět, teď je aspoň důvod. Na chvíli bylo ticho, pak Rita vesele: – Terezo, jsi v pohodě? Nejsi nachlazená? Nebo máš horečku? – Rito, nech toho! – Pokud myslíš vážně, ráda půjdu. Už mám dost tvého utrápeného ksichtu! Ale… – Co? Nemůžeš? – To není tím. Ale jak tě pustí tvůj Alešek? Kdo mu bude nosit večeři na gauč? – Ritko, v sedm v “Diamantu”! Tereza zavěsila. Tu kámošku jednou přetrhne. A bude to brzy. Tereza se usmála sama pro sebe. Už od seznámení si s ní chtěla něco vyřídit. To ale jejich přátelství nikdy nenarušilo. Tereza popadla kabelku a vyběhla z bytu. Rita koukala nervózně na hodiny. Tereza nikdy nechodila pozdě a teď už má pět minut zpoždění. Pak přišla a Rita otevřela pusu dokořán – stejně jako ostatní. Tereza vždycky nosila dlouhé vlasy, sepnuté do drdolu. Teď měla blond mikádo. Nikdy se moc nemalovala, maximálně řasenka, krém. Teď dokonalý make-up. Tereza nosila hlavně kalhoty, teď přišla ve volných šatech, které ukazovaly její postavu víc než upnuté rifle. – Terezo, to snad není pravda… Tereza triumfálně položila kabelku na židli. – Líbím se ti? – Jen to neříkej, že jsi vyhodila Aleška! – To říkat nemusím. On odešel sám. Chvíli na sebe koukaly, pak se rozesmály. Za půl hodiny jim přinesli drinky od muže o pár let staršího, sedícího o kousek dál. Rita na ni mrkla: – Vidíš, už tu máš ctitele! Tereza zamávala muži a pozvala ho k nim. Rita vykulila oči: – Dneska jsi fakt v kurzu! Zůstali až do noci. Muž se jmenoval Igor, byl zábavný, chytrý, nenápadný a sympatický. Odvezl Ritu taxíkem a navrhl Tereze, že ji doprovodí. – Klidně pěšky na druhý konec Prahy! Mám auto, ale v tomhle stavu neřídím. – A na druhý konec nemusíš! Bydlím jen dvě křižovatky odsud. K domu dorazili až nad ránem. Někam šli, o něčem si povídali. – Terezo, tak pořád nevím, co jste slavily. Neměla jsi včera náhodou narozeniny? Měl bych ti přinést dárek! – Ne… I když… pohled z jiného úhlu. Včera mě opustil manžel. A Tereza se usmála tím nejkouzelnějším úsměvem. Igor se na ni udiveně podíval. – Vy umíte překvapit. O tři týdny později seděly Tereza s Ritkou v kavárně. – Terezo, jak jde s Igorem? Tereza se usmála. – Rito, nikdy jsem nebyla tak šťastná. Ty víš, já před ním nic netajím. On mě má přečtenou levou zadní. – Ale něco tě trápí? – No… Aleš pořád nedá pokoj. Poslal mi pozvánku na svatbu. – Ty jo… Proč asi? – Možná chce vidět bývalou manželku v slzách. Nebo se předvést nové. – To je hajzl… Vezmi Igora, zajedete, popřejete a hned pryč. Aspoň mu vytřeš zrak!… …Aleš se dívá na Valérii: – Jsi tak krásná… – Já vím. Myslíš, že přijde táta? – No, jak by nepřišel, když jsi jeho dcera… – Dcera… Rok ani korunu, pořád mě chce naučit pracovat. Taky táta. Aleš ji objal. – Neboj, na svatbě přece nemůže chybět! Byla to svatba na dluh. Aleš i Valérie byli přesvědčeni, že táta své hříšné dceři odpustí a pustí peníze. – Aleši? – No, a tvá bývalá přijde? – Představ si, jo! Včera volala. – To snad není pravda! – Jo! Určitě bude žadonit, ať se vrátím. – To mám rád ve scénách! Když Tereza Igoru řekla, co od něj potřebuje, byl udiven. – V kolik je ta svatba? – Ve dvě. Vadí ti to? – Jak se jmenuje tvůj exmanžel? – Aleš. Proč? – Ty jo, to jsou náhody. Jasně, že jedu s tebou. Všechno mu řekla až cestou. Byla tak v šoku, že nezkusila nic změnit. Šli po cestičce ke stolu mladých. Tereza měla Igora pod paží a pyšně se usmívala. Aleš i Valérie nebyli vůbec šťastní. Přistoupili k nim. Valérie zašeptala: – Táto? Aleš jen vypálil: – Terezo? Ze začátku ji nepoznal. Netušil, že jeho žena může vypadat takhle. Igor předal dceři kytici a obálku: – Je dobře, že ses vdala a jsi samostatná. My s Terezou si totiž chceme projet svět. Obrátil se na Aleše: – A vaše budoucí tchyně taky potřebuje dovolenou. Takže vám předávám svou dceru do vaší péče. Omlouvám se, musíme už jet. Odešli z restaurace. Tereza měla chuť se smát, ale nevěděla, jak to Igor vezme. A on se na ni usmál. – Víš, že teď si mě budeš muset vzít? Tereza se zamyslela. Pak vážně řekla: – Když musíš, tak musíš… Šli ruku v ruce k autu. Igor už do telefonu objednával letenky někam, kde je teplo a moře.

Martine, vůbec ti nerozumím. Ty ses zbláznil? Co to má znamenat že odcházíš?

-To znamená přesně to. Už dlouho mám milenku! Je o 16 let mladší než já! A rozhodl jsem se, že mi s ní bude líp!

-To by ti mohla být dcerou!

-Vůbec ne! Už jí je 20.

Martin přešel blíž k ní.

-A víš co? Valérie má hodně bohatého otce. Konečně budu žít tak, jak jsem si vždycky přál! Chápeš? A brzy mi dá dítě, na rozdíl od tebe!

Každé jeho slovo Alenu bodalo hluboko do srdce. Dobře věděla, že to jednou přijde, protože děti společně nikdy neměli.

Ani ji nenapadlo, že se to stane tak ponižujícím způsobem.

S Martinem žili skoro patnáct let. Prošli si vším možným, jako každý. Alena si ale vždycky myslela, že respekt je v rodině základ. Bez toho to nejde.

-Alenko, aspoň bys mohla pro slušnost trochu poplakat, cítím se tu nějak nepříjemně.

Žena zvedla hlavu hrdě.

-Proč bych měla plakat? Mám radost za tebe! Opravdu! Aspoň někdo z nás si snad splní svůj sen.

Martin se ušklíbl.

-Proč mi pořád připomínáš svoje štětce? To není práce, to není vůbec nic!

-No jo, koníček. Ale víš co, kdybych nepracovala tolik, a tys vydělával víc, mohla bych si taky dovolit dělat to, co mě opravdu baví.

-Prosím tě! A čím by ses jako zabývala? Děti mít nemůžeš. Tak pracuj, ať máš co dělat.

Otočila se zpátky k Martinovi, který zápasil se zavazadlem.

-Martine, a ta tvoje nová… ta slečna. Ta přece nebude dělat, jak budete žít? Tobě práce taky nikdy nešla k duhu.

-Tohle už není tvoje věc! Ale protože mám dnes dobrou náladu, povím ti to. Ze svých peněz toho moc platit nebudeme: jen chvilku.

Pak, až bude Valérie těhotná, její otec nás zavalí penězi! Ani teď, neboj se, nebudem to mít špatné!

Martin konečně zavřel kufr, popadl tašku a vyrazil z bytu, silně práskl dveřmi. Alena se zamračila, nikdy neměla ráda hluk. Vrátila se zpátky k oknu.

Před domem zastavilo nablýskané červené auto. Vyřítila se z něj mladá holka, hned Martinovi skočila kolem krku.

Všechny babičky na dvorku okamžitě upřely pohled na tu scénu. To to nemohl aspoň zabalit bez té ostudy?

Najednou ucítila zvláštní úlevu. Poslední roky byl jejich život jen trapná fraška.

Martin už skoro vůbec nechodil domů spát. Alena si byla všeho vědomá, ale sama neměla sílu tuhle rozmotanou rodinu rozvázat.

Vzala do ruky mobil.

-Radko, ahoj. Co děláš večer?

Kamarádka byla překvapená.

-Cože? Ty ses najednou probrala ze své depky?

-Ale jdi ty. Žádná deprese, spíš takovej splín. Co kdybychom šly někam na skleničku, pobavit se? A navíc mám dnes fakt důvod!

V telefonu na vteřinu zavládlo ticho, pak se Radka opatrně zeptala:

-Aleno, jsi v pořádku? Ty jsi dneska brala nějaké prášky? Na hlavu, nebo na horečku? Nemáš teplotu?

-Radko, nech toho.

-Jestli to myslíš vážně, tak jsem pro! Už mě nebaví čučet na tvůj zakaboněnej obličej! Jen …

-Co? Nemůžeš?

-Není to tím. Ale co Martin? Pustí tě vůbec? Kdo mu bude vláčet jídlo k pohovce, utírat mu nudle?

-Radko, v sedm v Diamantu!

Položila to. Jednou svoji kamarádku snad přizabije. A už to nebude dlouho trvat.

Alena se sama pro sebe usmála. Touhu Radku škádlit má od samého začátku, co se znají.

To ale jejich přátelství nijak neovlivnilo. Popadla kabelku a vyletěla ze dveří. Je už po poledni a ona má dneska vážně naspěch.

Radka netrpělivě pokukuje po hodinách. Alena nikdy nechodí pozdě, a teď už má pět minut zpoždění.

Do restaurace vešla a všichni zůstali zírat. Radka jen otevřela pusu dokořán stejně jako ostatní hosté.

Alena mívala dlouhé vlasy v drdolu. Teď je ostříhána na krátké světlé mikádo.

Skoro se nelíčila. Jen řasenka a trochu krému po koupeli. Dneska má luxusní, bezchybný make-up.

Dřív nosila hlavně kalhoty, dnes ale přišla ve volných šatech, které prozrazovaly o jejím těle víc, než ty nejtěsnější džíny.

-Aleno, teda!

Alena vítězoslavně postavila kabelku na židli a usedla.

-Líbí?

-Jasně! Vypadáš o deset let mladší. Jen neříkej, že jsi vykopla svého Martinka!

-Neřeknu! Odešel sám.

Chvíli na sebe zíraly a pak vybuchly smíchem.

Po půl hodině jim číšník donesl drinky od muže v koutě. Byl o pár let starší než ony, asi pět let.

Radka mrkla na Alenu:

-Tak už máš ctitele.

Alena se pousmála a zamávala, aby ji pozval ke stolu. Radka vyvalila oči:

– Tak ty jsi dneska fakt nezvykle dobrá!

Probíraly všechno možné dlouho do noci. Muž se jmenoval Igor, byl vtipný, sympatický a nijak se nevnucoval.

Když odvážel Radku domů, nabídl se, že Alenu doprovodí.

-Kl klidně bych šel přes celou Prahu pěšky! Mám auto, ale po pár sklenkách za volant nesednu.

-Nemusíš až tak daleko, já bydlím jen přes dvě křižovatky odsud.

Domů k Aleně dorazili až ráno. Někam spolu zašli, povídali si o všem možném.

-Aleno, sakra, ani nevím, co jsi slavila. Nemáš náhodou narozeniny? To abych ti něco koupil!

-Ne I když vlastně, podle úhlu pohledu. Včera mě opustil manžel.

A usmála se nejzářivějším úsměvem. Igor na ni překvapeně pohlédl.

-No, Aleno. Vy mě umíte překvapit.

Za tři týdny už sedí Alena s Radkou v kavárně.

-Aleno, jak ti je s Igorem?

Usmála se.

-Radko, asi jsem nikdy nebyla šťastnější. Před ním nic netajím. A mám pocit, že s mými obavami si poradí levou zadní.

-Ale něco tě stejně trápí?

-No…, Martin mě nedokáže nechat být. A teď mi přišlo pozvání na jeho svatbu.

-No ne… Proč asi?

-Asi chce vidět tu zlomenou, ubrečenou ex-manželku. Nebo to chce ukázat svojí nové.

-Ten je ale… Hele, vezmi Igora. Skočíte tam, popřejete a vypadnete. Hlavně mu to natřeš!

Martin hledí na Valérii.

-Jsi nádherná

-To vím. Přijde táta?

-Jak by nemohl? Vždyť jsi jeho dcera

-No jasně, dcera. Celý rok jsem z něj nevytáhla ani korunu, furt mě chce naučit pracovat. To je mi táta.

Martin ji objal.

-Nedělej si hlavu, přijde, přece by tě nenechal na holičkách!

Svatbu platí na dluh. Oba věří, že Valériin otec jim to odpustí a otevře peněžní kohoutek.

-Martine?

-No?

-A tvoje bejvalka přijde?

-Věřila bys, že jo? Volala včera.

-To snad není možný!

-Jo! Vsadím se, že mě bude chtít zpátky.

-Tyhle scény mám nejradši!!!

Když Alena vysvětlila Igorovi o co jde, byl překvapený.

-O kolik že to bude?

-Ve dvě. Proč, máš něco jiného?

-Jak se jmenuje tvůj ex?

-Martin. Proč?

-To je náhoda Samozřejmě, že půjdu s tebou.

Cestou na svatbu mu to vysvětlila úplně všechno. Zůstala v šoku, ale nic neměnila.

K svatebnímu stolu šli pomalu, Alena pyšně zavěšená do Igora.

Martin a Valérie nevypadali vůbec šťastně. Přistoupili.

Valérie zašeptala:

-Tati?

A Martin ze sebe vypravil jen:

-Aleno?

Nejdřív ji nepoznal. Nepomyslel, že jeho bývalá žena dokáže vypadat takhle.

Igor předal Valérii květiny, obálku a pravil:

-Je dobře, že ses vdala a jsi samostatná. My s Alenou totiž plánujeme objet svět.

Obrátil se k Martinovi:

-Uvědomte si, že i vaše budoucí tchyně si zaslouží odpočinek! Tak vám svou dceru přenechávám s klidným srdcem. Nás omluvte, chvátáme.

Vyšli z restaurace. Aleně se chtělo smát, akorát si nebyla jistá, jak by to Igor vzal. Ale on se na ni s úsměvem otočil:

-Víš, že tě teď budu muset vzít za ženu?

Alena se zamyslela, pak vážně odpověděla:

-Když musíš, tak musíš

V objetí zamířili k autu. A Igor už do telefonu objednával letenky někam, kde je teplo a moře.