6. červen
Nikdy bych si nemyslel, že budu psát něco takového do svého deníku. Dnes se toho stalo tolik, že mám pocit, že se mi zamotal celý svět.
Seděl jsem na okenním parapetu v našem bytě v Plzni a zíral ven. Čekal jsem na tátu, až přijde z práce, a hlavou se mi honily různé myšlenky. Uplynuly už dva roky, co nás máma opustila. Táta mi kdysi se smutkem řekl: “Našla si svůj nový život, Jakube.” Proč ale odešla od svého syna? Nikdo neví. Pro mě to byla záhada, ale časem jsem na ni postupně přestal tolik myslet.
Táta se vždycky snažil udělat pro mě, co bylo v jeho silách. Je mi teprve deset a už vím, jak se myjí talíře i jak se skládají věci do skříně. Přestal jsem si hrát s hračkami, připadal jsem si už téměř jako dospělý. Byl jsem ale hrozně sám. Moc jsem si přál mít pejska, ale táta to pořád odmítal.
“Kdo by se o něj staral, Jakube? Já pracuju a ty chodíš do školy, jsi na to ještě moc malý.”
Místo pejska ale táta jednoho dne přivedl domů ženu. Jmenovala se Libuše. Najednou s námi bydlela a byla mi cizí. Nepovídal jsem si s ní a v duchu si přál, aby tu nebyla. Přesto tatínek říkal, že by si přál, abych měl zase maminku. Nechápal jsem, proč já to nepotřeboval.
“Já ji nepotřebuju!” řekl jsem tátovi na rovinu. Tak nějak jsme spolu žili dál. Přes mé trucování jsem pozoroval, že táta je s Libuší spokojený. Smáli se spolu, byli na sebe milí, někdy se objímali a mě to bolelo. Cítil jsem v srdci zvláštní bolest, že jsem jim na překážku.
Jednou večer jsem tátovi řekl: “Tati, chci, aby Libuše odešla.” Ale on mi odpověděl: “Jakube, já chci, aby zůstala. Je těžké žít bez ženy, bez maminky”
Přišlo léto; celé dny jsem běhal po hřišti s kluky. Noví kamarádi mi začali namlouvat, že mě táta a Libuše pošlou do děcáku. Rozbušilo se mi srdce hrůzou co když mě fakt chtějí odložit? Možná chtěli vlastní dítě a já jim překážím.
Jednou jsem zaslechl v kuchyni kousek věty: “Tam mu bude dobře, měli bychom ho tam dát.” Okamžitě jsem měl v hlavě zmatek a v noci jsem vůbec nespal. Rozhodl jsem se, že Libuše se musím zbavit. Zkoušel jsem ji znejistit přesolil jsem čaj, nechal jsem pustit prázdný sporák. Choval jsem se schválně nevychovaně. Samozřejmě věděla, kdo za tím stojí, a pozvala si mě na slovíčko.
“Jakube, musíme si promluvit. Jsi naštvaný, že?”
“Ne, nejsem, není proč,” vykrucoval jsem se.
Odpověděla mi klidně: “Jakube, nechci ti ubližovat, miláčku”
Pak pokračovala: “Pronajali jsme na léto chatu u Šumavy. Chtěli jsme ti udělat překvapení, ale asi je čas být upřímní. Táta našel pejska a dnes si pro něj jedeme. Můžeš jet s námi.”
“Ty nelžeš?” vykulil jsem oči. Nevěřil jsem vlastním uším, ale už jsem se k ní tisknul a skoro ji objal, jak jsem byl rád.
Libuše měla slzy na krajíčku. “No tak, Jakube, raduj se, všechno bude v pořádku. Plakat už nemusíš,” hladila mě po vlasech.
Když se táta vrátil z práce, jeli jsme si pro štěně. Moje vztekání se proměnilo v radost a najednou jsem už Libuši neviděl jako nepřítele. Usmířili jsme se. Pejsek usnul v mém náručí, a já věděl, že všichni jsme konečně šťastní.
