Výběr
Tak on je ten Jirka vlastně dávno ženatý povzdechla si Petra, sedíc na lavičce v parku a svírajíc v kapse papír s doporučením na zákrok.
Spolubydlící na koleji jí záviděly, když ji vídaly po boku tmavovlasého, hladce oholeného, modrookého sympaťáka, a všechny si myslely, že našla toho pravého gentlemana. Ale nakonec jim opravdu nebylo co závidět.
Petru zamrazilo při vzpomínce na první i poslední setkání s Jirkovou manželkou, která si na ni počkala před tovární vrátnicí, aby jí osobně vysvětlila, jak se věci mají.
Tak zdravím! Vy jste, tuším, Petra, ne? začala ona.
A vy jste kdo? lekla se Petra a nervózně se zadívala do očí vysoké, štíhlé ženy se světle popelavými vlasy.
Já jsem Martina manželka Jiřího Dvořáka.
Cože?
To, co jste slyšela.
Zase jedna, co naletěla, řekla žena klidně. Kolik vás ještě bude, lovkyň cizího štěstí, nikdy vás neubude.
Co si to dovolujete?
Poslouchej, žena ji opatrně vzala za loket, co dovoluješ spíš ty? Já jsem právoplatná manželka. Viděla jsem tě s mým mužem a ještě se přede mnou vytahuješ, místo aby ses styděla a omluvila. Tak se chovají slušní lidéale ty, zdá se, nepatříš mezi ně.
Změřila Petru pohledem. Těch, jako jsi ty, měl už tolik, že bych nespočítala na dvou rukou ani nohou.
Zapletla ses se ženáčem, hamba ti! On je muž, lovec, rozumíš? Pro něj jsi jen chvilkový románek. Pošle tě k vodě, ani nebudeš vědět kdy. Drž se od něj dál. Mimochodem, máme dvě dcery, můžu ti ukázat rodinnou fotku. Martina vytáhla ze své tašky snímek a podala ho ohromené Petře. Tady! Důkaz velké a čisté lásky. To jsme byli v Karlových Varech před dvěma měsíci Tak co mlčíš?
A co chcete ode mě? Vyřešte si to s manželem.
Já si to vyřeším, neboj! Nastoupil tady teprve nedávno, dobrý plat, a hned ty na naši hlavu Nech ho být, nenaleť na sliby. Jirka se rozvádět nehodlá. Neztrácej čas. Kolik je ti? Třicet?
Pětadvacet, namítla dotčeně Petra.
Tak vidíš. Ještě se určitě vdáš a děti mít stihneš. Nech Jiřího být.
Petra dál neposlouchala, pomalu se na rozechvělých nohách vydala pryč, od ženy, která nečekaně vpadla do jejího světa a jedním dechem zničila její růžové naděje a plány.
Zrádce mumlala Petra, dusila v sobě slzy, ale nedopřála si na ulici ukazovat své city. Přála si vyhnout se pomluvám v práci.
Večer přišel Jirka s kyticí, jako by se nic nestalo. Petra ho i s opuchlými očima vyhodila, ač jí sliboval věčnou lásku a rozvod, protože už prý s manželkou dávno nic nemají.
Dva týdny se Petra sbírala. Jirka už ji neotravoval, dělal, že ji nezná a odvracel pohled při náhodném setkání.
Když nepřijde jedna pohroma, přijde druhá Ranní nevolnost a motání hlavy Petra nejdřív přičítala stresu, ale pak si uvědomila, že jejich naivní láska přinesla své následky.
Šest týdnů, znělo jí v hlavě jako rozsudek.
Petra nechtěla být svobodnou matkou. Strašně se bála. Připadala si, jako by to všichni věděli a soudili ji, protože věřila někomu, koho vlastně vůbec neznala.
Jirka jí zatajil, že je ženatý. Co mohla dělat? Žádat občanku při seznámení? Prstýnek na ruce neměl, ale ne všichni ženatí ho nosí.
A proč jí nedošlo, když chtěl, aby jejich vztah zůstal na pracovišti v tajnosti?
Podvedl ji, ale poznání nepřineslo úlevu. Navíc kolegyně šeptaly a do detailu probíraly Martinin příchod ke sokyni.
Jsem těhotná, řekla Petra na chodbě o obědové pauze bývalému milenci.
Dám ti na to, aby ses toho zbavila zavrčel.
A druhý den už Jirka podal výpověď. Zmizel z jejího života.
Petra věděla, že dlouho otálet nesmí. Přes všechny rady lékařky vzala do ruky doporučení na zákrok.
Teď seděla v parku, křečovitě svírala papírek, jako by se bála, že ho ztratí.
Někam spěcháte? posadil se vedle ní mladík v saku s obřím pugétem vínových chryzantém.
Cože? podívala se na něj prázdnýma očima.
Vaše hodinky jdou napřed, kývl hlavou na její zlaté hodinky na zápěstí.
Mně vždycky jdou o deset minut dopředu Pravidelně si je seřizuju, ale stejně pořád běží, vysvětlila lhostejně Petra, odvrátila se.
Dneska je nádherně. Skoro babí léto, co říkáte? Moje máma tohle období miluje, prý se v takhle teplý podzimní den rozhodla správně v životě a nikdy toho nelitovala.
Víte, mám skvělou maminku, rozvykládal se mladík zjevení z čistého nebe.
Máma je prostě úžasná. Ukázal palec nahoru. Mám jí za co být vděčný.
A co otec? zeptala se mimoděk Petra.
O tátovi nikdy moc nemluví. Ani se neptám, vím, že ji to bolí
Jdu právě ze přijímacího pohovoru. Věřila byste tomu? Vybrali mě z deseti na pěkný flek v bance. Přitom skoro žádnou praxi nemám. Je to k nevíře… To máma mě povzbudila, že to zvládnu.
A už vím, za co utratím první výplatu koupím mamince zájezd k moři. Víte, ona nikdy moře neviděla.
A vy? Byla jste u moře?
Ne, přiznala Petra a zaměřila pohled na mladíkovu vínovou kravatu.
Byl sympatický a zářil štěstím.
Dárek od mámy, pohladil ji, když si všiml jejího pohledu.
Možná jsem vás zahltil, ale mám takovou radost, chtěl jsem se podělit. Vypadáte tak smutně.
Možná si potřebujete s někým popovídat. Nebo vás to mrzí?
Petra zavrtěla hlavou. Tento cizinec ji neobtěžoval. Naopak, náhle dokázal zklidnit temné myšlenky, které se jí honily hlavou, a jeho láska k matce v ní vzbudila respekt.
Jaká oddaná láska, napadlo ji, jeho máma má štěstí kéž bych měla takového syna
Tak já poslušně mizím. Máma mě čeká a jistě se bojí A vy se nespěchejte.
Co, prosím?
To já vašim hodinkám, usmál se.
Aha, opětovala úsměv.
Za chviličku byl pryč, a Petra rozechvěle roztrhla doporučení na malé kousíčky, které ještě před chvílí držela tak pevně.
Potom dlouho, jak v transu, seděla na lavičce a dýchala podzimní vzduch zalitý sluncem.
Na duši měla klid. Po setkání s tímto cizincem, který byl ale překvapivě blízký, se jí ulevilo.
Uvědomila si, že není sama. Že jedna žena dokázala sama vychovat parádního syna. Škoda, že se nezeptala na jeho jméno ale to už bylo stejně jedno
Volba byla učiněna.
***
O třiadvacet let později
Mami, už musím jít! volal Honza, když si před zrcadlem pečlivě uvazoval vínovou kravatu, kterou dostal včera k narozeninám od maminky. Čekalo ho důležité pracovní pohovor.
Tahle ti bude slušet nejvíc.
To je pro štěstí, věř mi! Určitě tě vezmou To je ono! dokončila Petra s uzlem, ustoupila a obdivovala syna.
Jsem trochu nervózní, co když
To je tvé místo. Neboj se, odpovídej jasně a nezapomeň se usmívat. Jde ti to hezky, ujišťovala Petra.
Díky, mami. Honza políbil Petru na tvář a vyrazil.
Petra za synem hleděla z okna, jak její nejbližší a nejmilejší člověk kráčí s elánem směrem k zastávce.
Náhle ji zamrazilo Už někdy tohle zažila.
Ten mladník v parku, před více než dvaceti lety, a teď Honza v saku Jako by ho z podzimu znovu vytvořila paměť.
Opravdu jí před léty osud dovolil spatřit na vlastní oči dítě, kterého se chtěla zbavit (jak strašné slovo), aby učinila správné rozhodnutí a její cesta vedla tím správným směrem?
Proč tehdy nepromluvila, nezeptala se na jméno jeho maminky?
Ale teď už na tom nezáleží
Všechno dopadlo dobře.
Po obědě přišel Honza domů s obrovskou kyticí vínových chryzantém, ladily mu s kravatou. Oznámil Petře, že byl přijat do firmy.
A slíbil jí, že se o prázdninách spolu vydají k moři vždyť ona u moře nikdy nebyla.
Konečně přišla doba, kdy se bude starat on o milovanou maminku. Pro ni se rozkrájí, kvůli ní by hory přenášel. Takového syna má Petra.
Ať už přišlo v životě cokoliv, vždycky se zvládli podělit, vždy ji syn utěšil, vždy si poradili.
Petra nikdy nelitovala, že se rozhodla syna porodit. Udělala pro sebe to nejlepší rozhodnutí.
A tak to mělo být!
