Milý deníčku, dnes jsem si řekla dost. Luděk mi hodil do zad: „Zrušil jsem řemeslníka i dovoz trubek. O víkendu si posedíš bez vody – pochopíš, kdo je v tomhle domě chlap.“ Stál na chodbě s přichystanou taškou, vypnul hruď, jako by pod bundou schovával řád za záchranu galaxie. Léta každou zašroubovanou žárovku prezentoval jako čin národního významu a účtenku z hobby marketu jako vyznamenání. Teď čekal, že rozhodím rukama a pověsím se mu na nohu, abych ho prosila, ať mě nenechá napospas rozbitému vodovodu na chatě.
Mlčky jsem přejela pohledem z jeho vyleštěných bot na klec v rohu. Na bidýlku si čistil peří Poirot – můj opeřený prokurátor s fenomenální pamětí na cizí hlouposti. Podíval se na Ludka kulatým žlutým okem a významně zakdákal. „Šťastnou cestu, Ludi,“ odpověděla jsem klidně. „Změna činnosti je nejlepší odpočinek.“ Mužská nenahraditelnost je zboží rychle se kazící – stačí se bez ní jednou obejít a rázem se změní v obyčejnou profesní neschopnost. On to ještě nevěděl. Hlasitě odfrkl, bouchl dveřmi, až se z omítky sypalo, a odebral se do západu slunce ke své mamince Valentýně.
Sotva kroky utichly, zapnula jsem počítač. Objednávka na opravu byla vystavena na jeho číslo, ale platit měla ze společné karty. V historii vyhledávání – kterou v záchvatu dramatického odchodu zapomněl vypnout – visela zrušená faktura na nové čerpadlo, trubky a fitinky. A vedle otevřená stránka korespondence. Zabořila jsem oči do obrazovky a lehký úšklebek vystřídalo chladné zuřivost. Psal kamarádovi-dodavateli: „Ať si Libuše pár dní posedí bez vody, pak bude souhlasit s jakoukoliv cenou.“ Nechtěl mě jen nechat bez vody, aby se pak triumfálně vrátil jako zachránce na bílém koni. Objednal materiál u kámoše za trojnásobek tržní ceny. Plánoval nejen demonstraci bezmoci, ale i vytunelovat rodinný rozpočet o čtyřicet pět tisíc korun za věci, které na nejbližším stavebním trhu stály sotva patnáct.
Lítost nad manželem vyprchala. Nastoupila jednoduchá aritmetika. Za dvě hodiny jsem našla přímého dodavatele z velkoobchodní databáze, za tři minuty domluvila doručení na sobotní ráno, za patnáct minut na místním fóru sehnala šikovného řemeslníka – strýčka Viktora – který souhlasil s přiměřenou cenou, ne s astronomickými částkami, které Luděk obvykle odepisoval na „obtížnost mužské práce“.
Víkend na chatě byl nejen produktivní, ale i cynicky příjemný. V sobotu strýček Viktor přivezl všechno podle seznamu, nainstaloval nové čerpadlo, přepájil plastové potrubí, vyměnil fitinky a spustil systém. Starý, údajně neopravitelný agregát hned rozebral, našel příčinu poruchy za pár korun – jen povolil kontakt – a vzal si ho na náhradní díly, přičemž mi odpočítal pět tisíc korun. V neděli k páté hodině chata voněla čerstvě posečenou trávou, čerpadlo hnalo vodu s nadšením mladého úderníka a já seděla na verandě a rozkládala před sebe účtenky, záruční listy a faktury. Obraz byl dokonalý. Čekala jsem hosty.
Vrátka zavrzala přesně v šest. Na cestičce se objevili dva. Vpředu jako přísná komise v zóně přírodní katastrofy kráčela tchyně, za ní se sklíčeným výrazem unaveného atlanta šoural Luděk. Očekávali zkázu, vysušené záhony a mě, jak se biju v hysterii s hasákem v ruce. „Tak co, Libuše?“ spustila Valentýna ještě na cestě. Její hlas prosakoval sytým lepkavým jedem. „Už chápeš, že muž v domě je hlava? Žena bez muže se ztratí u prvního hřebíku! Luděk se tak trápil, celý víkend místem nenašel…“
V tu chvíli z otevřeného okna obýváku, kde stála na léto přestěhovaná klec, zaznělo svěží skřípavé kvákání Poirota: „Hlava odjela! Voda přišla! Hlava odjela!“ Tchyně se zarazila jako zpěvačka, která zapomněla playback. Luděk natáhl krk a zíral na nový kohoutek u zdi, z něhož se na slunci třpytila kapající voda. Rodina je loď, kde jeden tiše vesluje a druhý hlasitě kritizuje proud, upřímně se považuje za kapitána. „Ale co vy, Valentýno,“ ani jsem se nezvedla z křesla. „Žádná ztracenost. Pojďte dál, posaďte se. Voda je, trubky vyměněny, tlak výborný.“ „Jak… vyměněny?“ zamrkal Luděk. „Ty tomu přece nerozumíš! Podvedli tě na sto procent!“
Poirot, který vycítil vděčné publikum, se přitáhl blíž k mřížím, kývl hlavou a spustil další tirádu, intonací do posledního tónu kopírující manželovo chvástání: „Sama přileze! Beze mě zmizí! Ať to pocítí! Ať to pocítí! Hrdina gauče!“ Luděk zbledl. Tchyně se zmateně otočila k oknu: „Ludku, copak to ta tvoje ptáčata mele?“ „To se naposlouchal televize,“ pokusil se ubohou omluvit a couval k vrátkům. Jeho nafouknutá důležitost se rozplývala v otevřenou paniku. Opeřeného prokurátora ale nešlo zastavit: „Řekni mámě! Řekni mámě! Libuše nemůže!“ A pak vydal nechutný, bublavý smích, ve kterém se bezchybně poznal Ludkův smích po lahvičce piva.
Na verandě bylo tak ticho, že bylo slyšet bzučet čmeláka nad záhonem. Tvář Valentýny se zalila sytě purpurovou barvou. Konečně do ní dolehla hloubka synovského scénáře: netrápil se, cíleně provedl diverzi, aby se pak mohl v její přítomnosti prosazovat na můj účet. „A teď o tom, kdo koho podvedl,“ vzala jsem ze stolu papíry a rovným pohybem je posunula ke schoulenému manželovi. „Tady ta tvoje zrušená kalkulace – čtyřicet pět tisíc za materiál od tvého kámoše. A tady moje účtenky – patnáct tisíc za všechno s dovozem. Plus pět tisíc od strýčka Viktora za tvé ‚mrtvé‘ čerpadlo. Celkem, Ludi, by tvá neocenitelná pomoc vyšla náš rodinný rozpočet na třicet tisíc čisté ztráty.“ Díval se na čísla skleněnýma očima, bezmocně mlaskal rty, slova nešla.
„Ludi… ty jsi chtěl od Libuše přes svého kámoše trojnásobek?“ tiše se zeptala Valentýna. Ona tak milovala slovo „chlap“, že poprvé za večer nenašla, kam ho použít. Přišla o svůj hlavní trumf v podobě geniálního syna, sevřela rty do kuřecího zobáku a odvrátila pohled. Bránit muže, který se tak hloupě nachytal na chlubení a rozhazování, v jejím obraze světa nešlo.
Vstala jsem, opřela se rukama o stůl a podívala se muži přímo do očí. Pak jsem sesbírala papíry a vložila své účtenky do průhledné plastové složky spolu se zrušenou kalkulací. „Tohle teď bude uloženo ve složce ‚mužská rozhodnutí‘. Pro historii. Aby příště, až mě budeš chtít učit životu, jsme měli rovnou učebnici.“ Otevřel ústa, gestem jsem ho zastavila. „Rodinný rozpočet už nekrmí tvoje kamarády. Ani jedna kalkulace, ani jeden řemeslník, ani jedno mužské rozhodnutí bez mého souhlasu. Chceš být v domě hlavní – nejdřív se staň užitečným, ne škodlivým. A zatímco produkuješ jen hlasitá slova a deficit peněz, budeš dělat to, co ti řeknu.“ Otočila jsem se a šla do domu. Vzadu nebylo slyšet ani protesty, ani obvyklé přednášky o ženském údělu – jen těžké, ponížené popotahování.
Když jsem už sáhla na kliku dveří, z okna se znovu ozval radostný výkřik Poirota, který v tomhle příběhu udělal tlustou, konečnou tečku: „Hrdina gauče! Ukaž účtenku! Ukaž účtenku!“Luděk stál jako přimrazený, Valentýna mlčela a já jsem vešla dovnitř. Za sebou jsem slyšela jen tiché, nemotorné šoupání bot a pak vrátka, která se znovu zaklapla – tentokrát bez bouchání. Poirot si spokojeně načechral peří a já si nalila sklenici čerstvé vody z nového kohoutku. Poslední kapka dopadla do dřezu jako tečka. Ironie osudu: chtěl mě naučit, kdo je chlap, a já místo toho zjistila, že pravý chlap se pozná podle toho, že zvedne hasák, ne hlas. A tenhle příběh odteď patří výhradně mně – a mému opeřenému prokurátorovi.
