Zrušil jsem mistra i dodávku trubek. O víkendu si posedíš bez vody – pochopíš, kdo je v tomhle domě chlap.
To mi Leoš hodil za záda tónem přísného pána, který svým nevolníkům odpírá právo na pitnou vodu.
„Ten víkend jedu k mámě. Odpočinu si od tvých věčných proseb. Zkus jednou vyřešit chlapské problémy sama. Ať tě život naučí vážit si toho, kdo táhne tenhle dům.”
Stál v předsíni s připravenou cestovní taškou, vypjal hrudník, jako by pod bundou schovával řád za záchranu galaxie.
Leoš léta podával každou zašroubovanou žárovku jako výkon federálního významu a účtenku z hobby centra jako knížku vyznamenání.
Teď čekal, že zalomím rukama a pověsím se mu na nohu a budu prosit, aby mě nenechal napospas rozbité chatové vodárně.
Mlčky jsem přesunula pohled z jeho vyleštěných bot na klec v rohu místnosti.
Tam, na bidýlku, si čistil peří Poirot – velký papoušek žako, můj osobní opeřený prokurátor s fenomenální pamětí na cizí pitomosti.
Poirot pohlédl na Leoše kulatým žlutým okem a významně zakrákal.
„Ať ti cesta slouží, Leoši,” odpověděla jsem klidně. „Změna činnosti je nejlepší odpočinek.”
Mužská nezbytnost je zboží extrémně rychle se kazící: jakmile se bez ní jednou obejdete, na očích se promění v obyčejnou profesní neschopnost.
Ale Leoš to ještě nevěděl. Hlasitě si odfrkl, práskl vchodovými dveřmi tak, že se ze stropu sypala omítka, a odjel do západu slunce ke své mamince Vlastě.
Jakmile kroky utichly na schodech, zapnula jsem počítač.
Objednávka na opravu byla vystavena na jeho číslo, ale platit se měla z naší společné karty.
V historii vyhledávání na počítači, který manžel v dramatickém odchodu zapomněl vypnout, visela zrušená faktura na nové čerpadlo, trubky a armatury.
A vedle – otevřená stránka konverzace.
Zabořila jsem oči do obrazovky a lehký úšklebek rychle vystřídal chladný vztek.
V konverzaci s kámošem-dodavatelem visela krátká zpráva od muže: „Ať si Natálie pár dní sedí bez vody, pak přistoupí na jakoukoliv cenu.”
Leoš nechtěl jen nechat mě o víkendu bez vody, aby se pak triumfálně vrátil jako spasitel na bílém koni.
On si objednal stavební materiál v firmě svého kamaráda ze školy za třikrát vyšší cenu, než byla tržní.
Tenhle „hlava rodiny” tedy plánoval nejenom uspořádat mi demonstrační výprask bezmocí, ale zároveň vybrat z rodinného rozpočtu pětačtyřicet tisíc korun za to, co na nejbližším stavebním trhu stálo sotva patnáct.
Soucit s manželem se vypařil nadobro. Začínala jednoduchá aritmetika.
Během dvou hodin jsem našla přímého dodavatele přes velkoobchodní databázi. Za tři minuty jsem domluvila dovoz na sobotní ráno.
Dalších patnáct minut trvalo, než jsem na místním fóru našla šikovného mistra – strýce Víta, který souhlasil, že vše zamontuje za rozumné peníze, a ne za ty astronomické částky, které manžel obvykle odepisoval na „složitost mužské práce”.
Víkend na chatě proběhl nejen produktivně, ale se zvláštním cynickým potěšením.
V sobotu strýc Vít přivezl všechno podle seznamu, nainstaloval nové čerpadlo, přepájel plastové rozvody, vyměnil armatury a spustil systém.
Starý, údajně neopravitelný agregát hned přede mnou rozebral, našel lacinou příčinu poruchy (jenom se uvolnil kontakt) a vzal si ho na náhradní díly, vyplatil mi pět tisíc korun.
V neděli v pět odpoledne chata voněla čerstvě posečenou trávou.
Nové čerpadlo čerpalo vodu s entuziasmem mladého stachanovce a já seděla na verandě, rozkládajíc před sebou účtenky, záruční listy a faktury.
Obrázek byl dokonalý. Čekala jsem hosty.
Vrata vrznula přesně v šest. Na cestičce se objevili dva.
Vpředu jako přísná komise v zóně živelné pohromy kráčela tchyně. Za ní s truchlivým výrazem unaveného Atlasa se belhal Leoš.
Zjevně čekali, že uvidí zkázu, vyschlé záhonky a mě, jak se biji v hysterii s hasákem v ruce.
„Tak co, Natálko?” začala Vlasta, ještě než došla ke schodům. Její hlas se cedil sladkým lepkavým jedem. „Už chápeš, že chlap v domě je hlava? Žena bez muže, jak se říká, ztratí se u prvního hřebíku! Leoš se tak trápil, tak trápil, celý víkend nenašel místo…”
V tu chvíli z otevřeného okna obýváku, kde stála na léto přestěhovaná klec, zaznělo bodré skřípavé zakrákání Poirota:
„Hlava odjela! Voda přišla! Hlava odjela!”
Tchyně se zakoktala jako zpěvačka, která zapomněla playback.
Leoš natáhl krk a zíral na nový kohoutek u zdi domu, ze kterého se na slunci třpytila a vesele kapala voda.
Rodina je loď, kde jeden tiše vesluje a druhý hlasitě kritizuje proud vody a upřímně se považuje za kapitána.
„Ale co vás nemá, Vlasto,” ani jsem se nezvedla z křesla. „Žádná ztracenost. Pojďte dál, posaďte se. Voda je, trubky vyměněné, tlak výborný.”
„Jak… vyměněné?” manžel zamrkal. „Kdo to dělal? Ty tomu přece vůbec nerozumíš! Určitě tě někdo napálil!”
Poirot, který vycítil vděčné publikum, přitiskl se blíž k mřížím, zakýval hlavou a vypálil další tirádu, okopírovanou s intonací manžela do nejmenších tónů chvastounství:
„Sama přijde! Beze mě se ztratí! Ať si to užije! Ať si to užije! Hrdina od gauče!”
Leoš zbledl. Tchyně se nechápavě otočila k oknu:
„Leoši, to tvůj pták mele?”
„To se naposlouchal televize,” pokusil se ubohou omluvou Leoš, couvaje k vrátkům.
Jeho nafoukaná důležitost mizela před očima, ustupovala otevřené panice.
Ale opeřeného prokurátora nebylo zastavit.
„Řekni mámě! Řekni mámě! Natálie to nedá!” dorazil Poirot a vydal pak odporný bublavý smích, ve kterém se bezchybně poznal smích Leoše po lahvovém pivu.
Na verandě bylo takové ticho, že bylo slyšet bzučet čmeláka nad záhonem.
Tvář Vlasty zrudla do tmavě purpurové. Konečně jí došla celá hloubka synova scénáře: on se „netrápil”, on cíleně uspořádal sabotáž, aby se pak v její přítomnosti předváděl na můj účet.
„A teď k tomu, kdo koho napálil,” vzala jsem ze stolu papíry a rovnoměrným pohybem je posunula na kraj stolu, blíž ke scvrklému manželovi.
„Tady je tvoje zrušená kalkulace. Pětačtyřicet tisíc za materiál od tvého kámoše. A tady moje účtenky. Patnáct tisíc za všechno včetně dovozu. Plus pět tisíc od strýce Víta za tvé mrtvé čerpadlo.”
Udělala jsem pauzu a hleděla, jak manžel skrývá oči.
„Celkem, Leoši: tvoje neocenitelná pomoc by náš rozpočet stála třicet tisíc čisté ztráty.”
Leoš hleděl na čísla skelnýma očima. Bezradně mlaskal rty, ale slova nepřicházela.
„Leoši… tak ty jsi chtěl od Natálie přes svého kámoše vytáhnout trojnásobek?” zeptala se tiše Vlasta.
Milovala slovo „chlap” tak moc, že poprvé večer nenašla, kam ho použít.
Když přišla o svůj hlavní trumf v podobě geniálního syna, tchyně našpulila rty, až se proměnily v kohoutí zobák, a odvrátila pohled. Bránit muže, který se tak hloupě nachytal na chvastounství a rozhazovačnosti, v jejím obrazu světa nešlo.
Vstala jsem, opřela se rukama o stůl a podívala se manželovi přímo do očí.
Pak jsem posbírala papíry ze stolu a vložila své účtenky spolu se zrušenou kalkulací do průhledné plastové složky.
„Tohle teď bude uloženo ve složce ‘chlapská rozhodnutí’. Pro historii. Až budeš chtít příště učit mě životu, budeme mít hned učebnici.”
Manžel otevřel ústa, ale gestem jsem ho zastavila.
„Rodinný rozpočet už neživí tvé kámoše. Ani jedna kalkulace, ani jeden mistr, ani jedno chlapské rozhodnutí bez mého souhlasu. Chceš být v domě hlavní – tak se nejdřív staň užitečným, ne škodlivým. A dokud produkuješ jenom hlasitá slova a deficit peněz, budeš dělat, co řeknu.”
Otočila jsem se a vešla do domu. Zezadu nebylo slyšet žádné protesty, ani obvyklé přednášky o ženském údělu. Jen těžké, ponížené funění.
Když už jsem vzala za kliku, z okna znovu zazněl radostný křik Poirota, který do toho příběhu vtiskl tlustou, definitivní tečku:
„Hrdina od gauče! Ukaž účet! Ukaž účet!”
