Deník, 14. října
Už třetí den se kolem Elišky motá spousta žáků. Ta holka si ve škole vybudovala pověst vědmy a vlastně i psycholožky. Každý toužil na svůj kousíček jejích životních rad a prozíravostí. Číhali na ni před WC, sedali si k ní v jídelně, nosili jí lentilky, sešity s úkoly a drobné dárky, které ale vždy rázně odmítala.
Líbí se mi Ondřej z 5.B. Myslíš, že si jednou spolu založíme rodinu? rozplývala se spolužačka Radka.
Nedoporučuji. Ondřej sice vypadá jako slušňák, ale dloubá se v nose a jí si to pak. O jídlo by s ním nouze nebyla, ale na všem je třeba hledat víc. Takto by sis celý život okusovala nervy, žvýkajíc rohlík a srkaje čaj, odpověděla Eliška.
Fuj, to je hnusné! A co třeba Tomáš? Je premiant, už se učí na kytaru hrát, zasnila se Radka.
Tomáš trápí kočky. Uváže jim něco na ocas a žene je dvorem. Bude z něj hrubián a ještě začne pít.
Proč si to myslíš?
Vidělas někdy střízlivého kytaristu? A na takové věci máš čas. Raději si oprav matiku a přestaň hryzat nehty, jinak chytneš roupy.
Smutný Pavlík ze 4.C odstrčil zamilovanou páťačku tak, až sklouzla po lavičce na druhý konec stolu.
Nemám kamarády. Každý mi říká, že jsem tlustej, a nikam mě nezvou.
Ve středu začíná zápis na zápasení. Přihlášku dáš tělocvikářovi. Nezaručím, že zhubneš, ale přestanou tě urážet. A svoji budoucí ženu taky nezahazuj.
Eliška odnesla tác do okénka.
Eliško, myslíš, že mám letos jít na autoškolu, nebo radši až za rok? nenápadně se vyptávala v jídelně učitelka zeměpisu.
Paní učitelko Vránová, autoškola je k ničemu, když nemáte auto. A vy máte po otci Favorita. Chápete rozdíl?
Ch-chápu asi
Eliška protočila oči a s umytýma rukama pokračovala:
Prodejte toho veterána, za to si kupte lepší kolo a kraťasy, za chvíli vás do práce stejně povezou. Nebo si vezměte hypotéku úroky jsou teď jako ze smetany a ve třiceti byste už měli bydlet sami, ne s rodiči. Říkám to jako zkušený člověk.
Za pohledů šokovaných učitelů zamířila Eliška do třídy na pracovní činnosti.
Během hodiny, kdy ostatní spolužačky teprve zjišťovaly, co je střihová příprava a jak se navléká nit do stroje, zašila Eliška vlastnoručně kalhoty, zúžila si sukni a uháčkovala ponožky, které předala paní učitelce s tím, že těhotným je třeba mít nohy v teple. Učitelka si hned vzala volno a běžela do lékárny pro test. Druhý den měla celá třída čokoládový dort, jako poděkování od paní učitelky.
Doma se Eliška taky chovala zvláštně. Vynadala mámě za mleté maso z obchodu a sama udělala domácí knedlíky. Večer místo YouTube otevřela Tři mušketýry a u toho si šeptala s někým neviditelným. Táta jí pokukoval přes monitor, ale Eliška mu naoplátku řekla, že se hrbí. Ať radši jde vyklepat koberec, než aby pořád seděl na nějakých pochybných stránkách.
Ve škole šly řeči, učitelé měli starosti a zavolali školního psychologa. Sešlo se celý sbor včetně ředitele.
Eliško, je ti ve škole někdo zlý? začal psycholog s moderními brýlemi a vousy.
Vadí mi, že škola dostala několik milionů, ale v tělocvičně máme jen starou kozu a dva metry lana.
Všichni se otočili na ředitele, který nenápadně zmizel oknem na poradu.
Nikdo se s tebou nebaví?
Přátelství je abstraktní věc, odpověděla znuděně Eliška, kroutíc si copánky. Dnes si s někým hraješ na honěnou, zítra ti umyje nádobí ve tvém bytě, když vyřizuješ daňové odpočty.
Čekej, jaké daňové odpočty? Kdo ti to řekl?
Moje kamarádka.
Aha! Pozveš ji za námi?
Ona je tady, pravila Eliška naprosto klidně a s úsměvem.
My ji ale nevidíme. Jak se jmenuje?
Růžena Pavlová.
To jako a kolik jí je?
Sedmdesát.
A co ti povídá?
Třeba že si mám čistit zuby od dásně, že ten pes ze dvora není zlý, ale jen vyděšený a hladový, že nesmíme zapomínat na rodinu. A taky, že vám špatně počítali daň z nemovitosti posledních pět let. Máte zajít na katastr a nechat to přepočítat podle tržní ceny, ne katastrální.
Psycholog si vše zapsal poslední radu hned dvakrát podtrhl.
Nakonec se po školním rozhlasu dovolali rodičům.
Počkejte! vykřikl z telefonu táta. Moje máma se jmenovala stejně! Zemřela před deseti lety.
Ve sborovně zatajili dech a někdo šeptal Otčenáš.
No právě, deset let a nikdo už se ani nestaví, všechno zarostlé, zábradlí se kácí, zabručela uraženě Eliška.
No, já jsem chtěl ale nikdy není čas ukoktával se do sluchátka táta.
Vyšetřování skončilo.
Druhý den celá rodina vyrazila na hřbitov. Babičku Eliška poznala až podle vybledlé fotky a pár historek od otce. Hrob našli až po chvíli z mramorového pole, kdysi borového lesa, bylo bludiště. Eliška přinesla žluté tulipány a dala je do přeříznuté PETky. Táta narovnal zábradlí, máma vyplela trávu.
Tati, babička vzkazuje, že jsi hodný člověk, ale hrozně ses ponořil do práce a počítače, a proto na nic nemáš čas ani na mě.
Táta zrudnul a přikývnul.
Řekni jí, že se polepším, pohladil Elišku po hlavě a potom i vybledlou fotku na náhrobku.
Teď už je v klidu a nebude mi chodit na návštěvy, i když mi bude chybět. Byla moc hodná, veselá a neskutečně moudrá.
To byla. Vždycky všechno prohlédla. Říká ti ještě něco?
Ano. Že tvoje okurková dieta je nesmysl. Chceš-li zhubnout, choď do fitka. A že otevírat si euro účet byla hloupost, měl sis to lépe rozmyslet. A ten levný beton, cos objednal na základy pod pergoluTáta se rozesmál, máma zavrtěla hlavou.
Cestou domů mlčeli každý převaloval v hlavě něco svého. Eliška hleděla z okna a za sklem se míhaly barevné listy, tramvaj, starý pán s holí a paní s červenou taškou. Najednou se rozesmála. Táta se ohlédl do zpětného zrcátka.
Co tě rozveselilo?
Jen jsem si vzpomněla na jednu babiččinu radu.
Jakou?
Prý krásné věci se nikdy neschovávají na zvláštní příležitosti. Ta chvíle je vždycky právě teď.
Doma Eliška rozbalila poslední babiččin balíček ten, který ležel roky na dně skříně. Byla v něm voňavá domácí bábovka, sušená levandule a dopis se zažloutlými okraji. Četla polohlasem: Kdyby něco, vždycky věř svému rozumu, ale nezapomeň taky snít. Čas se nevrací, ale láska zůstává ve všem, i v těch nejdrobnějších věcech.
Když Eliška dojedla první kousek bábovky, všichni si sedli do kuchyně, máma nakrájela zbytek a táta na stůl položil krabici plnou starých fotek. Celý večer prohlíželi snímky a smáli se zvláštním vzpomínkám i smutným příběhům. Nikdo nevěděl, co přinese zítra ale věděli, že tahle chvíle jim už nikdo nevezme.
A kdesi v tichu starého bytu voněla bábovka a ve stínu kouta jako by ještě někdo laskavě přihlížel, aby rodina nikdy nezapomněla, jaké to je být opravdu spolu.
