Přivezla Lída do vesnice ženicha, a ten jí hned postavil podmínku…
Petřík zahlédl přijíždějící autobus po prašné polní cestě a jakmile ho spatřil, upustil míč a rozběhl se k zastávce, co mu síly stačily. Kostkovaná košile mu vlála rozepnutá a světlé vlasy mu vyskakovaly od větru.
Maminka, maminka se vrací, bylo jediné, co se Petříkovi honilo hlavou, když pelášil. Jenže z autobusu nevystoupila Lída sama vedle ní šel kulatější chlap, v šedém obleku. Kráčel vedle jeho mamky, pohazoval aktovkou a tvářil se jako nějaký pan ředitel. Petřík přiběhl k mamince a chytil ji za ruku, nadšeně jí hleděl do očí.
Ahoj, chlapečku sklonila se Lída, políbila syna do vlasů a usmála se.
Nazdar, chlapče! zahromoval chlap a hned vrazil Petříkovi svou velkou ruku do vlasů. Ta jeho dlaň byla jak lopata, až se Petřík zakymácel.
Tak pojďte ke stolu zvala uctivě paní Anna, Lídina máma.
Děkuju, děkuju, maminko odpověděl důležitě Antonín Novák, rozhlížel se po bohatě prostřeném stole.
To je ta vaše česká vesnice! zamával rukou ke stolu. V Praze je teď všechno na lístky, samé šetření, a tady lidi žijou ze svého domácí masíčko, rozumíte.
A mlíko i smetánka domácí, zelenina ze zahrádky zpívala skoro Anna.
Dokud vydrží zdraví, držíme se svého přidal se děda Karel, Lídin táta, štíhlý, tichý, celý život jezdící kombajnem v JZD.
Víš co, i my si poradíme. Lístky nelístky, já si občas od ségry na skladu něco pořídím, prostě to domluvím, a zásobuji dobroty i Lídu chlubil se Antonín a přejel si po řídnoucích vlasech. Lídě nosím samé dobré věci.
Petřík pozoroval toho cizího strýce, přemýšlel, co by řekl, aby k němu mohl přijít. Ve městě, kde bydlel s maminkou, chodil do školy a hrál si s klukama na dvorku, často pozoroval tatínky spolužáků a představoval si svého. Někdy si vykresloval, že by šli spolu do zoo nebo kopali do míče. Představoval si, že by jeho táta mohl být jako má Vítkův táta nebo Štěpánův, nebo úplně jiný.
Teď, když vedle maminky seděl ten pohodlnější pán, napadlo ho, že pokud přijel s nimi na vesnici, nejspíš by mohl být jeho otcem.
Petřík vzal dřevěné letadýlko, které mu děda Karel udělal ve své dílně, pečlivě vyřezával křídla, aby to vypadalo jako opravdový letoun. Donesl ho Antonínovi a nesměle povídá: Podívejte, jaký mám letadlo! a podal hračku hostovi.
No teda! Antonín popadl letadlo a zabouchal do vrtulky, kterou děda šikovně udělal otočnou. Vrtulka se zlomila a odletěla.
No, to je ale křehká hračka zabručel Antonín a vrátil letadlo Petříkovi.
Chlapec sebral vrtulku ze země a podíval se na dědu.
Nevadí, opravíme to zamrkal děda Karel.
Antonín Novák je u nás vedoucí vzala to Lída do jiného tónu dělá správce vozového parku v továrně.
Antonín se ještě víc napřímil a významně pokýval: No, tak to je pravda.
Třicetiletá Lída, švadlena v místní továrně, se poprvé v životě chystala vdávat. Byla ráda, že má ženicha se zázemím, v letech, zkrátka zkušeného. Posouvala Antonínovi talíře, nabízela mu smaženou rybku i lívance se smetanou.
Na zápraží Antonín rozpažil ruce: Jéje, není to nádhera? A ten vzduch, jak to tu voní!
Tondo, líbí se ti tu?
A jak! Je tu skvěle.
Tak tu budeme chvíli, odpočineme si. Zítra pojedeme do města, vezmeme Petříka, potřebuje koupit školní uniformu.
Hele, Lído, a proč chceš brát malýho do města? Co škola tady?
No, tady je jen první stupeň…
Tak ať. Jestli tu zůstane rok, aspoň se o něj postarají tvoji rodiče. Ve městě oba pracujeme a stejně na něj nebude čas. Tady bude mít zdravý vzduch, mléko, zeleninu, jahody, tady ti vyroste před očima. A my mezitím opravíme byt, koupíme nábytek, protože máš všechno staré. Za rok si ho stáhneme zpět do školy ve městě. Co ty na to?
Anna z toho celá znejistěla a pohlédla na Karla. Ten se zamračil a mručel si pod fousy, že to není nabídka, ale podmínka od ženicha.
Druhý den vysvětlovala Lída Petříkovi, proč ho nebere domů. Kluk chápavě kýval, ale neřekl ani slovo. Když Lída s Antonínem odešli na autobus, Petřík jako by se vypařil. Anna ho hledala na půdě, v dědově dílně marně.
Kam se mohl vypařit, vždyť tu byl před chvilkou? A kolo je tu.
Najde se, hraje si s klukama odbyl to Antonín.
Lída prošla dvůr a nervózně vykoukla na cestu. Petřík celou dobu seděl schovaný v kůlně a sledoval přes škvíru, co se děje venku. Toužil vyběhnout k mamce, chytit ji za ruku, ale neodvážil se nějak cítil, že se sem už nehodí, co přijel ten plešatící pán.
Držel v ruce zlomené letadýlko, po tváři mu tekly slzy. Jindy nebýval uplakánek, dokonce ani když ho děda švihl prutem za to, že odvázal loďku a chtěl sám na vodu věděl, že děda nikdy netrestá bez důvodu. Ale teď ho nikdo ani neuhodil a přesto mu slzy tekly, utíral je pěstmi, jen ať to nikdo nevidí.
Tady je! radostně zvolala babička, když Lída s Antonínem odjeli. Nebreč, zlatíčko, mamka přijede za měsíc, jak slíbila, a my ti zatím koupíme ve městě školní oblek, však se ti tu s námi s dědou líbí.
Petřík sklopil hlavu, světlé vlásky mu spadly do čela. Vybavil si kamarády, spolužáky, dvůr u domu a sevřelo se mu srdce steskem. Tady měl kamarády taky, ale dobře věděl, že ke konci léta se vrací domů, zpět do Prahy, na kterou se těšil, i když měl rád babičku a dědu.
Týden uplynul rychle. Petřík s kluky hrál na honěnou, skákal přes potok, a na maminčinu nepřítomnost skoro zapomněl.
Jednou Anna málem upustila vědro, když za bránou uviděla Lídu.
Dceruško, my tě ani nečekali.
Lída sedla na lavičku, unavená: Říkala jsem za měsíc, přijela jsem za dva týdny. Jedu si pro Petříka.
Ale vždyť to mělo být domluvené, že tu zůstane. Nebo si to Antonín rozmyslel?
To já mami, rozmyslela. Nechci si nechat brát syna. Antonín si začal vodit Simču z účetního na byt, nosí jí teď zásoby, co má od sestry ze skladu. Ona děti nemá, já prý zase přináším věno v podobě Petříka, a on mi to dal jako podmínku nesmím ho z vesnice brát.
Anna jen smutně hleděla na dceru. Moc by jí přála štěstí, ale ne s takovým Antonínem.
Asi je to pro nejlepší, holka.
Je, mami, je. Vezmu si zpátky Petříka, koupím mu novou aktovku, povedu ho do druhé třídy a budeme žít jako dřív. My s Petříkem nikdy nestrádali a teď teprve ne. Já jsem nehledala tučné dary, já chtěla pro Petříka tátu a pro sebe manžela.
Na dvoře se objevil Petřík a zarazil se, když uviděl mamku. Tak ho to překvapilo, že na včerejší smutek hned zapomněl a vřítil se jí kolem krku: Mamí!
Chlapečku! Tolik se mi stýskalo! Lída ho objala a hleděla mu s láskou do opáleného obličeje. Jdu za tebou, za chvíli tě čeká škola.
Petřík na ni překvapeně koukal.
Jak jsme žili spolu předtím, tak zase budeme. Ty budeš chodit do školy, já ti budu pomáhat s úkoly, zapíšu tě do kroužku, a taky do fotbalu, jak jsi chtěl.
Petřík se snažil vecpat do batůžku co nejvíc věcí, aby maminčina taška byla lehčí.
Petříku, to už stačí, bude to těžké.
Nebude! Já už jsem silný!
Děda s babičkou je šli vyprovodit až na zastávku. Autobus, co dorazil, zazářil světly, sjel koly na krajnici a otevřel dveře. Petřík se uvelebil k oknu a mával na dědu i babičku, dokud nezmizeli za zatáčkou.
Do ruky svíral to své letadýlko, které mu děda opravil, a pokukoval po mamince. Byl na cestě domů a to byl pocit, který jeho dětské srdce vnímalo tak silně, že měl z toho opravdovou radost. A taky byl hrdý, že maminka, jeho nejmilejší člověk, jede s ním.
