Odpusť mi, synku.
Tohle je sen. Vše tu má barvu podzimní mlhy, domy v řadě, které někdy mizí a pak se zas zjeví znovu, ulice někde v Holešovicích, kde se paneláky vynořují jak z vody. Jsme rodina, lidé o nás šeptali, že prý jsme problémoví. Jsem sama, rozvedená ještě dřív, než mému synovi bylo rok. Teď mám skleněný věk třicet čtyři a on čtrnáct. Pracuji v podniku na účetnictví, ráno na tramvaj, večer domů. Všude tikot hodin a stíny.
Za poslední rok je to horší než špatné. Když byl Vašík ještě na základce do páté třídy, v žákovské byly jedničky a dvojky, pak přišly trojky a větší ticho mezi námi. Už jsem si jen přála jediné ať Vašek dokončí základku, ať má aspoň výuční list nebo maturitu, ať má vůbec něco!
Každý měsíc mě volají do školy. Třídní paní Sýkorová je ostrá jak vinný ocet, a vždycky přede všemi učiteli mi oznamuje, jak je Vašek lajdák a zlobí. Nikdo mi nedá pokoj. Chodívala jsem domů a v srdci jen marnost, hněv, únavu. Výčitky jsem házela Vaškovi do tváře a on jen mlčky, zachmuřeně zíral z okna. Učivo? Netýká se, neudělal. Pomoc doma? Ticho.
Dnes večer je to zas na novo byt vzhůru nohama, nic nepomohlo, ani ráno když jsem před odchodem zavelela: Přijdeš ze školy, ať je tu pořádek!
Zavřela jsem za sebou dveře, postavila konvici na sporák, a únava se rozlila po kuchyni. Začala jsem otírat prach, když se zastavil čas: zmizela váza. Ta jediná věc, opravdové sklo, co mi jednou kamarádky daly k narozeninám. Průzračná radost, kterou bych si sama nikdy nekoupila nebyla tu. Takové ticho v hlavě, až se dýchá jen napůl: Odnesl ji? Prodal za pár korun?
Viděla jsem ho nedávno s nějakými podivnými kluky ze sídliště, tváře jak z klukovského gangu. Ptám se Kdo to byl, Vašku? a on zamumlá cosi, oči spuštěné. Není to tvoje starost, psáno přímo v jeho obličeji. Zavrtává se mi do ucha: To bude špatná parta! Proč jen, proč? Už i kouří za rohem? Nebo? Myšlenky hučí, srdce skáče, běžím schody dolů do šera, venku už svítí lampy, vzduch studený, lidské stíny spěchají domů.
Otočím se zpět Sám za to můžu. Dala jsem mu v domě ledva místo k dýchání. I budím ho křikem, večer znova a znova jen křik a výčitky! Srdce bolí, kde se stala chyba? Synku, co jsi to dostal za matku? usedám v kuchyni a pláču, slzy jak kapky deště v listopadu.
Chodidma se opřu o linoleum, a zas čistím a čistím to jediné jde. Za lednicí najednou nacházím starý výtisk Lidových novin. Zaháknu za okraj pod prsty zacinká sklo, vytáhnu balíček střepů v papíře rozbitá váza!
Rozbil ji! Rozbil zaplaví mě najednou úleva, trýznivá, a pláču, tentokrát radostí. Neprodal, neschoval, neztratil rozbil, a neodvážil se přiznat, tak ji jen schoval. Teď chodí venku, bojí se domů, myslí si, že na něj čeká hněv ale snad není hloupý! Vím, jak by to vypadalo kdybych viděla střepy, rozzlobila bych se, až by hromy hřměly. Ale teď, ocitnu se v klidu a chystám večeři. Na stůl prostírám ubrousky, cinkám talíři, jakoby to byl nějaký sváteční večer.
Vašík přišel skoro o půlnoci. Stál v předsíni, ramenatý a zamračený. Objala jsem ho: Vašku! Kde jsi byl tak dlouho, už jsem zcela strachy nemocná. Je ti zima? Vzala jsem jeho zmrzlé ruce do svých, pohladila, políbila ho na tvář: Běž si umýt ruce, mám tvou oblíbenou večeři. Kývl, zmatený, a šel do koupelny.
Když přišel do kuchyně, šeptla jsem: Stůl je v pokoji! Pomalu vešel. Bylo tam zvláštním způsobem uklizeno, až se chtělo šeptat. Opatrně usedl. Jez, synku, řekla jsem něžně. Už ani nevěděl, kdy jsem na něj takhle mluvila. Seděl, sklopenou hlavu, nepustil se do jídla.
Proč nejíš, Vašíku?
Zvedl hlavu, oči podlité:
Rozbil jsem tu vázu.
Vím to, synku, řekla jsem. Nic se neděje. Všechno je jednou střep.
Najednou se rozbrečel nad stolem, já ho objala kolem ramen a taky mi slzy vyklouzly mezi řasy. Když se utišil, zašeptala jsem:
Odpusť mi, Vašku. Pořád na tebe křičím, jsem nervózní. Je to těžké, myslíš si, že nevidím, že nemáš to oblečení jako tví spolužáci? Jsem unavená, hodně práce, nosím si domů i šanony Odpusť, už tě nikdy nebudu trápit.
Jedli jsme stranou slov. V tichu jsme zalezli pod peřiny, spali klidně. Ráno jsem ho ani nemusela budit. Sám vstal. A když jsem ho vyprovázela, poprvé jsem neřekla a nezapomeň, jen jsem ho políbila na tvář: Tak hezký den, večer na shledanou!
Večer, když jsem přišla domů, byl podlahou rozprostřený světýlka a kuchyně voněla smaženými brambory. Večeři připravil mladý muž, co byl ještě před rokem mým klukem.
Od té chvíle jsem si zakázala mluvit o škole, o známkách. Když pro mě bylo namáhavé jít do školy na třídní schůzky, co teprve pro něj?
Jednou Vašek řekl, že chce po devítce jít ještě na gympl. Nepoznala jsem v sobě žádné pochyby. Tajně jsem se podívala do jeho žákovské samé dvojky a jedničky.
Nejvíc si ale pamatuji den, kdy jsme spolu večer po jídle rozložili moje účty a účtenky. Sklonil se ke mně, řekl, že mi pomůže s počty. Po hodině ticha jsem ucítila, že mi položil hlavu na rameno, jako kdysi, když byl ještě malý a usínal sedící vedle mě.
Zůstala jsem stát, ani nedutala. Ten pocit, že jsem zpátky našla svého syna, byl krásný a neskutečný.
