Hele, kámo, poslouchej tuhle historku, to tě dostane. Fakt nikdy neposuzuj člověka podle toho, co má na sobě.
Stalo se to v jednom luxusním autosalonu v centru Prahy, kde vystavují samé bourácký káry fakt ne auta, ale sny na kolech. Uprostřed showroomu stál týpek v obyčejné šedé mikině a trochu sepraných džínách. Opíral se ležérně o zbrusu nové Porsche a očima přejížděl po jeho laku, jako by řešil, jestli si ho vezme v černé nebo červené.
Najednou k němu rychlým krokem přijde manažerka typická ambiciózní slečna, taková pravá Lucie Nováková. Na sobě má dokonale vyžehlený kostýmek, dokonalý make-up a na tváři výraz, který jasně říká, že se považuje za královnu showroomu.
Lucie se k němu skoro až povýšeně nakloní a bez špetky empatie prohodí:
Zastávka autobusu bude támhle za rohem, pane. Opravdu bych byla ráda, kdybyste se auta nedotýkal. Na tohle asi sotva někdy našetříte, viďte?
Chlápek ani nemrkne, prostě v klidu shlédne na své hodinky, ani se nehne. V ten moment vyrazí z kanceláře generální ředitel, Oldřich Doležal, celý zpocený a nervózní, zapíná si v běhu sako a kolem krku mu lítá kravata.
Ředitel si Lucie ani nevšimne, místo toho rovnou zamíří k tomu chlápkovi v mikině, zastaví, hluboce se ukloní a vydoluje ze sebe:
Vítejte u nás, pane! Omlouvám se za to zdržení, vůbec jsme nečekali, že přijedete tak brzy osobně. Je mi ctí vás poznat!
Lucii zbledne tvář. Celá sebejistota, co měla, je pryč. Její ústa se otevřou v šoku a není schopná slova. Ten týpek v mikině se na ni pomalu otočí. V očích žádný vztek, jen ledový smutek a zklamání. Přiblíží se k ní a řekne tichým, ale pevným hlasem:
Víte, Lucie, chtěl jsem přijít a osobně podepsat vaše povýšení. Ale to, jak jste se ke mně právě zachovala, mi to rozhodnutí dost zjednodušilo.
Lucie polyká naprázdno, zůstává stát a lapá po dechu.
Chlap se pak obrátí na generálního ředitele a naprosto suše pronese:
Ve své firmě nechci lidi, kteří soudí ostatní podle peněženky. Prosím, okamžitě ji propusťte. A připravte mi ty klíčky od tohohle auta dnes ho beru sám.
Vytáhne ze své mikiny obyčejnou plastovou kartu, ze které se vyklube exkluzivní neomezená černá karta. Podává ji řediteli, zatímco Lucie tam skoro ztuhlá stojí uprostřed salonu a sleduje, jak jí tahle minuta obrací život vzhůru nohama. Jen proto, že si myslela, že mikina neznamená úctu.
Víš co, Franto, tohle je přesně ono: Peníze ti můžou koupit luxusní auto, ale slušné vychování ti nikdo za žádný koruny neprodá. Vždycky jednej s ostatními s respektem, protože nikdy nevíš, kdo před tebou vlastně stojí.
