Může být žena šťastná bez dětí? Příběh, který mi otevřel oči
Dnešní zápisek začínám trochu jinak než obvykle. Nechci, abyste mě litovali právě naopak, cítím opravdové štěstí. Nedávno jsem čekala u kožního lékaře v pražské poliklinice, kde mě čekalo předlouhé posezení v čekárně. Právě tam se odehrálo setkání, které zcela otočilo můj pohled na to, co znamená být šťastná.
O pár židlí dál seděla žena s neuvěřitelně klidným výrazem. V jejím postoji byla opravdová vyrovnanost, v očích moudrost a její úsměv prozrazoval vnitřní klid. Odhadla bych jí kolem pětašedesáti, ale později v rozhovoru zmínila, že jí už bylo přes sedmdesát.
Velmi rychle jsme se do hovoru ponořily naplno. Měla hluboký, klidný hlas a velmi rozvážné odpovědi. Její příběh pro mě byl překvapivý.
Přiznala se, že byla dvakrát vdaná. Poprvé se provdala mladá, plná lásky, ale od začátku měla jasno v tom, že nechce děti. Byla upřímná a otevřená a její první manžel tehdy tvrdil, že má stejný názor.
Postupem let však jeho postoje změkly. Když se blížila třicítce, začal znovu nadhazovat téma rodičovství v naději, že u ní konečně vzplane mateřský pud. Nic takového se ale nestalo. Po dlouhých vyčerpávajících debatách se nakonec rozešli.
Její druhý manžel měl z předchozího vztahu dceru a sám už další rodinu zakládat nechtěl. Mezi nimi panovala zvláštní pohoda a blízkost, která jim stačila ke štěstí. Bohužel ovdověla dříve, než by si oba přáli.
Od té doby žije v prostorném bytě na Vinohradech, mezi policemi plnými knih, květinami a vzpomínkami, které ji zahřívají u srdce, aniž by sklouzávala ke stýskání.
Spousta lidí má za to, že děti jsou zárukou klidného stáří, řekla mi se shovívavým pousmáním. Jenže ony stejně dospějí, odejdou z domu a žijí si svůj život je to tak správně.
Nikdy v sobě necítila touhu mít děti a svého rozhodnutí nikdy nelitovala.
Každý den má svůj smysl. Ráda čte, stará se o svoje orchideje a rozmazluje kocoura Matěje, navštěvuje divadla, jezdí na výlety po jižních Čechách a setkává se s přáteli u šálku kávy ve své oblíbené kavárně.
Nakonec pronesla s šibalským úsměvem: A co se týče sklenice vody dokud si mohu někoho pozvat na návštěvu a poprosit, aby mi ji podal, nevidím žádný problém.
Na chvilku jsem se zamyslela. Její slova mě nezasáhla tím, že bych chtěla okamžitě napodobit její život, ale hlubokým obdivem k jejímu klidu, vnitřní síle a jasnému smíření se svými vlastními volbami.
Ta žena mi připomněla klíčovou věc: Jde-li najít životní harmonii a spokojenost i bez dětí, pokud člověk zůstane věrný sám sobě? Odpověď zní ano štěstí není vždy o naplňování očekávání okolí.
Každá z nás si volí vlastní cestu za životním naplněním. Její příběh ve mně znovu oživil víru, že vnitřní klid a smysluplnost života dosáhne ten, kdo si váží svých tužeb a přijímá odpovědnost za svá rozhodnutí.
