Vyhoď ho ven. Našla jsem pod sněhem sousedova domácího kocoura, a majitelka ho odmítla zachránit.
Vždycky jsem byl k sousedovic kocourovi podezřívavý. Neměl jsem vůči kočkám vyloženě averzi, ale tahle obrovská mourovatá potvora mi jednoho dne doopravdy hnula žlučí.
Tohle je příběh o tom, jak je důležité zůstat člověkem ať už se děje cokoli.
To léto si sousedovic kocour Jonášek zvykl používat naši zeleninovou zahrádku jako záchod. Nejednou jsem ho přistihl, jak se v mém titěrném záhonku rozhrabává v hlíně, jako by hledal poklad. Vyběhl jsem na něj s křikem, a on, jakoby nic, se klidně sebral a odkráčel. Moje chalupa nebyla veliká, ale byla poctivá, zděděná po babičce, a stála na dobrém místě na okraji Berouna, v příměstské čtvrti.
Stačilo doběhnout pár ulic a kolem byla opravdová vesnice. U hlavní silnice pak už jen nasednout na autobus a během deseti minut jste v centru. Za babiččina života jsem na chalupu jezdil moc rád. I po její smrti jsem se tam často vracel na víkendy táhl jsem s sebou kamarády, topili jsme si, grilovali špekáčky, sbírali borůvky. V nedalekém lese člověk za hodinu nasbíral bedle na smaženici. Klid, vzduch, prostor všechno, co člověk potřebuje na odpočinek. Ve stejné vesnici žila moje sestřenice Alžběta, dcera strejdy Jirky, mámina bráchy. Od dětství nejbližší parťačka. Záhonky, potok na nudu čas nebyl.
Pěstoval jsem si trochu ředkvičky, pažitku a jeden záhonek měl jarní cibulka. Malá zahrádka, ale moje. A právě tu docházelo k pravidelnému výsadku sousedovy jednotky. Postěžoval jsem si na Jonáška jeho paní, tetě Daně. Ta jen obrátila oči v sloup a odsekla: Co já s tím jako mám dělat? Že bych ho hlídala? Hoď po něm kusem polena!
Takový přístup nebyl náhodný: Jonášek byl kocour jejího zesnulého muže, pana Jaroslava. Sama Dana vždy tvrdila, že kočky už by si v životě nepořídila, že je jednoznačně psí člověk. Ale po Jarkově smrti jí zůstal na krku.
Jonášek žádnou zvláštní péči nepotřeboval. Skvěle chytal myši a podle řečí i sem tam nějakou rybu z potoka. Dřív chodil s Jaroušem i na ryby. Jinak mu stačil kout pod střechou a teplé místo u kamen, aby přežil zimu.
Se mnou svedl kocour doslova válku. Snažil jsem se s ním domluvit, nalákat ho na něco lepšího, nabídnout dobroty z města. Kočičí pamlsky ani nevzal do tlapy, na mírná slova se díval podezřívavě z povzdálí a nepustil mě k sobě blíž než na pět metrů.
Jednou jsem ho postříkal hadicí. Podruhé jsem vyšel na záhony se starou píšťalkou a když zacílil na můj políček, hnal jsem ho mezi řádky jako fotbalový rozhodčí s pískáním. Pak jsem padl na zem a smál se, když kocour přeskočil plot a zpraženě se na mě otočil, jako by říkal: Tak takhle jsme se nedomluvili, nasadil hrdě ocas a šel si svou cestou.
Teta Dana mě pozorovala přes plot a jen se chechtala. Raději se věnovala primadoně své domácnosti, malé jorkšírce Evičce, kterou dceři svěřila na prázdniny. Takže moje trápení s kocourem brala s rezervou. Já to nakonec vyřešil po česku přivezl jsem tři pytle pilin a vysypal je pod starou jabloň v koutě zarostlém kopřivami.
Jonášek mou nabídku ocenil a chodil dělat své potřeby výhradně tam. Oddychl jsem si. Ale zjistil jsem, že mě dál sleduje zpoza keřů, ze střechy, škvírou v plotě. Pozdě večer jsem jednou vyšel ven a málem mě omylo, když na mě z tmy civěly dvě světélkující oči. Je možná, že to slyšela celá vesnice. S Jonáškem jsem byl na vy, nikdy jsem nevěděl, kdy vyskočí příště.
Až do podzimu jsem trávil čas na chalupě, pak začal semestr a já se vracel jen o víkendech.
O jeden takový, když jsem ráno vyšel na dvůr, jsem na zápraží našel sněhem zaprášené klubko. Byl to Jonášek. Obrovský kocour seděl, pokrytý vrstvou sněhu, s rampouchy na fouskách. Ani se nepohnul, jen seděl schoulený s hlavou u zemi. Když jsem z něj setřepal sníh, bez reakce. Pohladil jsem ho, a on jen tiše otevřel tlamku, jakoby chtěl zamňoukat, ale ani vzduch nevyšel.
Vzal jsem ho dovnitř. Zabalil do deky, hřál mu hlavu, rozmrazoval fousky teplým ručníkem. Jonášek se nebránil síly neměl. Naskládal jsem kolem něj PETky s teplou vodou a běžel za tetou Danou.
Ta byla neoblomná: Bude v kůlně. Celý barák posprayoval, ten mizera. Domů už ho nepustím!. V létě, když přijela Evička, začal kocour na psa útočit a značkovat dům. Aby byl klid, vyhnala ho Dana do kůlny.
Léto přežil. Ale v lednu v nevytápěné kůlně to bylo příliš. Snažil jsem se tetu přesvědčit: kocour byl dřív lovec, teď je mráz a sníh. Odpověděla: Nadsypala jsem mu granule do kastrolu ať si jí a pije sníh! Hladem asi neumře! Hoď ho ven!
Cestou zpátky mi došlo, že se na moje zápraží Jonášek netoulal náhodou. Chtěl se zachránit. Už mu bylo jasné, že u vlastní paní se pomoci nedočká, a došel k tomu, s kým celé léto bojoval.
Zkoušel jsem obvolávat známé, jestli by někdo kocoura nechtěl. Nikdo zájem neměl. Sestřenka navrhla, ať je s krávou a vepříkem v chlívku lepší než ulici, ale domů taky vzít nešlo, už měli dvě kočky.
Jonášek mezitím rozmrzl, opatrně vylezl z deky, přešel pokoj, otřel se mi o nohu a sedl si naproti mně, zadíval se přímo do očí. Jako by věděl, že teď se rozhodne, co bude dál. Povzdechl jsem si a zavolal mámě. Ta byla vždycky zásadně proti zvířatům v bytě, ale když si vzpomněla, jak byl pan Jaroslav ochotný, jak pomáhal babičce, a že kocoura měl po něm, docela změkla. Vzpomněla, jak je zval na kapra, a kocour běhal kolem věrně jako pejsek. Máma se dojala i slzičku uronila, když jí došlo, že Jonášek teď nikoho nemá.
A bylo to jasné.
Koupil jsem v místních potřebách plastový box s uchem, opatrně do něj Jonáška uložil a odvezl ho do Prahy. Pro kocoura tím začal nový život.
