Noc před úsvitem
Když Lenku zachvátily první bolesti, hodiny ukazovaly čtvrt na tři. V bytě panovala vlhká polotma za oknem šuměl drobný déšť a pouliční lampy kreslily na asfaltu rozmazané odlesky. Martin vstal z pohovky dřív než ona nespal téměř celou noc, posedával na kuchyňské židli, občas zkontroloval tašku u dveří nebo vyhlédl z okna. Lenka ležela na boku, ruku přitisknutou k břichu, a počítala vteřiny mezi vlnami bolesti: sedm minut, pak šest a půl. Snažila se vybavit si dechové cvičení z videa nádech nosem, výdech ústy ale šlo to ztěžněle.
Už je to tady? ozval se Martin z chodby tlumeným hlasem, dveře ložnice byly pootevřené.
Asi ano Opatrně se posadila na okraj postele a ucítila chlad podlahy pod bosýma nohama. Bolesti jsou častější.
Připravovali se na tuto chvíli celý poslední měsíc: koupili velkou modrou tašku do porodnice, složili do ní vše podle vytištěného seznamu z webových stránek. Občanský průkaz, zdravotní karta, výměnný list, náhradní noční košile, nabíječka na telefon a dokonce i čokoláda pro každý případ. Ale teď i tento pečlivý řád připadal vratký. Martin pobíhal kolem skříně a prohrabával se složkami s dokumenty.
Občanku mám Zdravotní kartu Tady je Kde je ale výměnný list? Vzala sis ho včera? Mluvil rychle a tiše, jako by se bál probudit sousedy přes zeď.
Lenka se ztěžka zvedla a zamířila do koupelny aspoň se chtěla umýt. Vonělo tam mýdlem a lehce vlhkými ručníky. V zrcadle se na ni dívala žena s tmavými kruhy pod očima a rozcuchanými vlasy.
Nezavoláme rovnou taxi? zavolal Martin z chodby.
Dobře Jen ještě zkontroluj tašku
Oba byli mladí: Lence bylo sedmadvacet, Martinovi něco přes třicet. Pracoval jako konstruktér v místní továrně, ona před mateřskou učila angličtinu ve škole. Byt byl malý: kuchyň s obývákem a ložnice s výhledem na třídu. Všechno připomínalo nadcházející změny: dětská postýlka v rohu už byla sestavená, ale ležela v ní hromada plen; vedle krabice s hračkami od přátel.
Martin objednal taxi přes aplikaci známá žlutá ikona se na obrazovce objevila téměř okamžitě.
Auto bude za deset minut
Snažil se mluvit klidně, ale prsty se mu nad displejem chvěly.
Lenka přehodila přes noční košili mikinu a hledala nabíječku: telefon ukazoval osmnáct procent. Strčila kabel do kapsy bundy spolu s ručníkem kdyby se hodil po cestě.
V předsíni vonělo botami a lehce vlhkou Martinovou bundou sušila se po včerejší procházce.
Mezitím se bolesti stávaly intenzivnější a častější. Lenka se snažila nedívat na hodiny: lépe počítat nádechy a výdechy a myslet na cestu vpřed.
Vyšli na chodbu pět minut před určeným časem: služební světlo vrhalo bledou skvrnu u výtahu, odkud táhl průvan zdola nahoru. Na schodech bylo chladno; Lenka si pevněji zapnula bundu a přitiskla k sobě složku s dokumenty.
Dole u vchodu byl vzduch vlhký a chladný i na květen: kapky deště stékaly po stříšce nad dveřmi, řídké postavy chodců spěchaly po chodníku, zahalené v bundách nebo s kapucemi staženými přes hlavu.
Aut na dvoře stála neuspořádaná řada; kdesi v dálce duněl motor jako by někdo zahříval auto před noční směnou. Taxák měl už pět minut zpoždění; tečka na mapě se pohybovala pomalu: řidič evidentně kličkoval mezi dvory nebo objížděl nějakou překážku.
Martin nervózně kontroloval telefon každou půlminutu:
Píše: Dvě minuty. Ale proč jede o ulici dál? Možná tam je oprava?
Lenka se opřela o zábradlí před vchodem a pokusila se uvolnit ramena. Najednou si vzpomněla na čokoládu: sáhla do boční kapsy tašky a ujistila se je tam. Maličkost, ale příjemné vědět, že něco známého zůstalo uprostřed všeho toho shonu.
Konečně se za rohem domu vynořily světlomety: bílé Škoda zpomalilo a zastavilo těsně u schodů. Taxikář sám vyšel vstříc muž kolem pětačtyřiceti s unavenou tváří a krátkou bradkou; rychle otevřel zadní dveře a pomohl Lence usadit se i s nákladem.
Dobrou noc! Porodnice? Jasně! Určitě se připoutejte!
Mluvil živě, ne příliš hlasitě; pohyby byly přesné, ale bez zbytečného spěchu. Martin se usadil vedle Lenky za řidičem; dveře zabouchly trochu hlasitěji než obvykle uvnitř auta voněl čerstvý vzduch promíchaný se zbytky kávy z termohrnku u ruční brzdy.
Jakmile vyjeli ze dvora, narazili na malou zácpu: před nimi blikaly výstražná světla silničních strojů dělníci pokládali asfalt přímo v noci pod řídkými lampami. Řidič zesílil navigaci:
To je teda Slíbili, že skončí do půlnoci! Pojedeme oklikou přes vedlejší ulici
V tom okamžiku Lenka náhle vzpomněla na výměnný list:
Počkejte! Zapomněla jsem ho doma! Bez něj mě nepřijmou!
Martin zbledl:
Běžím pro něj! Nejsme daleko!
Taxikář se podíval do zpětného zrcátka:
Klidně! Jak dlouho vám to zabere? Počkám tady, kolik bude třeba čas ještě je!
Martin vyskočil z auta téměř běžem, kapky z louží stříkaly do stran pod jeho kroky k domu a zpět. Za čtyři minuty se vrátil udýchaný list měl u sebe spolu se svazkem klíčů: stačil je zapomenout v zámku a znovu vyběhnout schody. Celou tu dobu řidič mlčky sledoval silnici před sebou. Když Martin zasedl zpět, jen krátce přikývl:
Všechno v pořádku? Tak jedeme dál!
Lenka pevně přitiskla dokumenty k hrudi, bolest přišla silnější než předtím pokusila se dýchat pravidelně skrz zaťaté zuby. Auto pomalu
