Jsem si jistý, že tě to nebude nijak omezovat? zeptala se Marcela a stála ve dveřích s taškou přes rameno a takovým zvláštně nejistým úsměvem, který jsem u ní už léta neviděl. Vím, že to není ideální. Chápu to.
Marcelo, nech toho. Pojď dál, už na chodbě na tebe koukají sousedi, usmál jsem se a podržel dveře. Pokoj je volný, Radek nic nenamítá. Všechno v pořádku.
Radek nic nenamítá, zopakovala Marcela zamyšleně. Nebyla v tom ironie. Spíš překvapení, jako by jí slovo nenamítá opravdu něco znamenalo.
On většinou moc nenamítá, podotkl jsem, když už jsem odcházel do kuchyně. Zuji si boty, pantofle máš vlevo.
A tím to vlastně celé začalo.
Mně bylo dvaapadesát, Marceli kamarádce ze školy jednapadesát. Posledních pět let jsme se moc nevídali, občas jsme si zavolali, někdy se dohodly na kafíčku v centru a já měl pocit, že Marcelu dobře znám. Dost dobře na to, abych jí otevřel dveře bez většího rozmýšlení. Rozvedla se. Pronajímaný byt skončil. Nové bydlení se protahovalo. Potřebovala pár týdnů, maximálně měsíc, aby překlenula nejhorší období a postavila se trochu na nohy.
Bydleli jsme v Hradci Králové ne velkém, ale taky ne malém městě, kde jsou všechny čtvrti trochu podobné, a v obchodech znají stálé zákazníky po hlase. Náš byt byl třípokojový, třetí patro, okna na klidnou ulici. Radek, můj muž, pracoval ve stavební firmě ne na očích, ale ve slušné pozici. Já učil ekonomiku na vyšší odborné. Dvacet tři let spolu. Dcera už dávno žila v Praze. Byt působil uklizeně, zažitě, jak to bývá v prostoru, kde je všechno na svém místě a nic už měnit vlastně nechcete.
Marcela přijela s jednou velkou taškou a krabicí. Vybalila se tiše, takřka neznatelně. První tři dny jsem ji skoro neviděl: mizela brzy ráno, vracela se pozdě, jedla málo, mluvila ještě míň. První večer se Radek zeptal:
Na dlouho?
Měsíc, odpověděl jsem.
Měsíc, zopakoval stejně jako Marcela přede dveřmi.
Nevěnoval jsem tomu pozornost. Nejspíš jsem ten typ, co nevěnuje pozornost detailům. Nebo jsem si to alespoň myslel.
První nenápadné znamení se objevilo druhý týden. Šel jsem ráno do koupelny a našel tam svůj flakón parfému Gardénie, tmavozelený se stříbrným víčkem stál na okraji umyvadla a ne na poličce vlevo, kde jej mám už tři roky. Řekl jsem si, že jsem ho asi já sám přesunul. Vrátil ho na poličku a zapomněl na to.
Na začátku třetího týdne jsem si všiml něčeho dalšího.
Snídali jsme všichni společně. Svou silnou kávu dělám podle svého trocha studené, pak horká, nikdy převařená, jinak je hořká. Radek to ví a vždy chválí. Ten den připravovala kávu Marcela, já se zdržel na telefonu. Radek ochutnal a řekl:
Jo, dobrý.
Okoukala jsem to od Tomáše, ozvala se Marcela. On vždycky…
Podíval jsem se na ni. Usmála se. Bylo to milé, zdánlivě neškodné. Usmál jsem se taky.
Ale něco mě vevnitř zamrzelo. Bez slov, bez vysvětlení.
Práci jsem měl ten týden hektickou a to zamrzení rozpustily tabulky a kontrolní písemky. Domů jsem se vracel do ticha a pořádků. Marcela zvládla umýt, něco poskládat. Radek si zvykl rychleji než já.
Dnes uvařila ona, oznámil večer samozřejmě. Fazolová polévka, chutná.
Já taky občas dělám fazolovou, poznamenal jsem.
No právě, přikývl. Podobná.
Neptal jsem se, která byla lepší. On to také neřekl.
Marcela tehdy z domova pracovala, něco s dokumenty, moc jsem to neřešil. Celé dny v hostinském pokoji s notebookem, na oběd si zašla připravit něco jednoduchého, večer byla vždy upravená, nikdy v domácím, vždycky slušná košile nebo svetřík. Všiml jsem si toho, protože já se doma dávno převlékal do měkkých kalhot a starší mikiny. Najednou Marcela vypadala v mém bytě líp než já.
Jednoho večera jsme s Radkem usedli k televizi. Já v ložnici opravoval písemky, ve vedlejším pokoji byl slyšet smích. Marcelin úsměv jako můj, ale o něco jemnější. Uchopil jsem tu myšlenku a zahnal pryč. Smích jako smích, co na tom.
Jenže za pár dní jsem se k té myšlence vrátil, už bez odhánění. Marcela si začala česat vlasy dozadu, v lehkých vlnách dřív měla zostřižené, teď přesně jako já. Stál jsem v chodbě u zrcadla, za mnou Marcela a v tom odrazu jsme se podobali, jako dvě fotografie ze stejného místa.
To ti sluší, utrousil jsem.
Fakt myslíš? Opravila si pramen. Tak jsem to chtěla zkusit. Viděla jsem to u tebe…
Zase u tebe, pomyslel jsem si. Téměř nepostřehnutelné kopírování. Usmál jsem se a šel do kuchyně. Uvnitř jsem ale neklidnil.
Volal jsem dceři v neděli.
Tak co, tati, jak se máte?
Jde to. Marcela u nás teď bydlí. Víš, co jsem říkal?
Jo, a pořád u vás?
Jo, ještě pořád. Něco s papíry se vleče.
Tak jo. A máma… teda Radek?
Jsou v pohodě. S Marcelou si povídají.
Malá pauza.
Je to dobře nebo špatně? usmála se dcera.
Je to dobře, řekl jsem. Je to dobře.
Po telefonu jsem dlouho seděl u okna s vychladlým čajem. Přemýšlel jsem, jak zní si rozumí vlastně neutrálně. Ale řekl jsem to opatrně. Jako bych hledal pevnou půdu pod nohama.
V pátém týdnu chtěla Marcela recept na můj jablečný koláč.
Jak jsi ho pekl minulou neděli? S jablky a skořicí?
Nevím, dělám to od oka.
Tak aspoň popiš?
Vysvětlil jsem jí to podrobně, ona si poznamenala do mobilu, a za tři dny sama upekla Radek koukal, jedl, chválil a já nevěděl, zda chválí koláč, nebo už jen rutinně přejímá každý můj oblíbený vzorec.
Toho večera jsem v předsíni otevřel skříň a uviděl tam novou bundu. Světle šedá, s páskem. Téměř jako moje. Marcela si ji zjevně koupila. Zavěsil jsem tu svou hned vedle a dlouho na ty dvě skoro stejné bundy hleděl.
Nezeptal jsem se, proč si ji pořídila. Ne proto, že bych se bál odpovědi, ale protože jsem nevěděl, jak se vlastně rozumně zeptat.
V té době bylo v práci víc než dost škola čekala kontrolu, do noci jsem seděl s papíry. Radek doma zůstával častěji, Marcela také. Slyšel jsem je za zavřenými dveřmi povídat, někdy jsem tam přišel, přidali mě do hovoru, ale byl jsem spíš za třetího do počtu, ne hlavního.
Jednou večer jsem to už nevydržel a zeptal se Radka, když Marcela odešla spát:
Radku, nevšiml sis, že mě Marcela trochu… napodobuje?
Podíval se na mě udiveně.
Kdo? Marcela?
No. Účes, bundu, recepty, parfém…
Kamarádky si často něco půjčují, ne? usmál se. To je normální.
Asi… připustil jsem.
On už byl zase v mobilu a téma zaniklo samo.
Večer jsem dlouho koukal do stropu a opakoval si v duchu: je to normální, kamarádi si předávají návyky, něco určitě okoukal i já, jen už si to nepamatuju. Normální. Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, ale to slovo nefungovalo.
Další dny jsem už pozoroval víc a viděl, co mi dřív unikalo. Marcela nakláněla hlavu při hovoru s Radkem doprava, přesně jako já když pozorně poslouchám. Do řeči jí vstoupilo no právě, protahovala právě stejně jako já. Začala pít čaj bez cukru, a přitom jsem si byl jistý, že vždy sladila dvě lžičky…
Už to nebyla náhoda, ale něco víc.
Zavolal jsem kolegyni Zuzaně, se kterou občas rozebírám kde co.
Zuzi, stalo se ti někdy, že někdo úplně přebírá tvůj styl, gesta, návyky?
Třeba že tě vlastně kopíruje?
No jasně, to je taková tichá závist, četla jsem o tom člověk chce tvůj život, ale nedokáže si ho vzít napřímo, tak si ho bere po kouskách, poznamenala.
Chvíli jsem mlčel.
To máš teď doma, Tomáši? zeptala se pak.
Nevím, zaváhal jsem. Asi ne.
Ale věděl jsem, že ano.
Ten rozhovor s Marcelou nenastal na moje popud. Spíš nečekaně, když jsme večer popíjeli čaj, Marcela si povzdechla:
Ty jsi hrozně v klidu, hele. Obdivuju, co máš: byt, manžela, práci… Všechno u tebe drží pohromadě.
Stavěl jsem si to dvacet let, řekl jsem.
Vím, kývla. Je to vidět… A Radek taky…
Zastavila se.
Co Radek?
No, líbí se mu, jak to máš poskládané… Říkal mi, že vám to spolu klape, že se chápete.
Odložil jsem hrnek.
Bavíš se s ním o mně?
Někdy. Jen tak. On tě chválí.
To je milé, řekl jsem, ačkoliv mě to zvláštně zamrzelo.
Nevěděl jsem proč. Co je špatného na tom, že manžel chválí ženu u kamarádky? Nic. Ale něco mě svíralo. Nějaká podivná intuice, na kterou jsem sám občas brblal, fungovala naplno, akorát slova ještě nebyla k dispozici.
Na konci šestého týdne Marcela poprosila, jestli může použít můj parfém. Gardénii.
Dojšel mi, než půjdu koupit nový… Mohla bych dvakrát?
Jasně, pokýval jsem.
Večer jsem ovšem zjistil, že ve flakónu zbyla sotva třetina. Přitom jsem měl v paměti ještě půlku.
Flakón jsem schoval do koupelnové skříňky a zamkl malým cestovním zámkem, co už ležel roky nepoužívaný. Pak jsem se dlouho díval do zrcadla a říkal si: teď schováváš parfém před kamarádkou. Jaký jsi člověk.
Neodemkl jsem.
Radek toho večera přišel domů neobvykle v dobré náladě to se v poslední době dělo častěji, když byla Marcela doma. Přinesl dort. Jen tak.
Dopřejme si, prohlásil.
Marcela byla upřímně potěšená přesně ve stylu, jak bych reagoval na já, kdyby manžel donesl dort. Přesně, ani o kousek víc. Správné. Pozoroval jsem tu scénu z kuchyně a došlo mi, jak Marcela všechno dělá správně. Správně chválí kávu. Správně se směje. Správně naklání hlavu. Správně se podivuje. Dělá stejné věci jako já, jen s větší péči a ochotou. Bez únavy. Bez dvaceti tří let rutiny.
A Radek si toho všímal. I když možná nevěděl, co přesně se mu líbí.
Připojil jsem se k nim, snědl kus dortu a povídali jsme si všechno bylo v pořádku, normální, ale ve mně zůstal pocit, který jsem neuměl pojmenovat. Jak když se vrátíte domů a všechno je na místě, ale zlehka posunuto o centimetr.
Pak mě nečekaně vyslali na čtyřdenní školení do Pardubic. Pomyslel jsem na chvíli na to, že doma zůstane Radek s Marcelou, ale zahnal jsem tu myšlenku. Jsme dospělí. Nic se nestane. Už si příliš sugeruji.
Krátce před odjezdem jsem Radkovi jen řekl:
Vrátím se v pátek večer. Marcela ti pomůže s večeří…
To zvládneme, nestraš se.
Nestraším, usmál jsem se.
Chvilku jsem se na něj zadíval. Vypadá běžně, ale současně o něco lehčeji jako by odpadla starost.
Odjel jsem ve středu ráno. Cesta vlakem, kávička z kelímku, krajina za oknem. Školení bylo nudné, ale smysluplné, večer jsem Radkovi volal.
Jak doma? ptal jsem se.
V klidu. Najedli jsme se, všechno v pohodě.
Marcela je doma?
Jo, ve svým pokoji.
Dobře, klidnou noc.
Klidnou.
Nebylo na tom nic podezřelého. Přesto jsem ležel v hotelu dlouho vzhůru. Přecházely mi v hlavě obrazy: Marcela, dvě šedé bundy, flakón parfému.
Ve čtvrtek odpoledne volal ředitel páteční program můžeš přeskočit, je to všecko opakování, klidně jeď domů. Zařídil jsem to.
Přijel jsem v devět večer. Město už bylo tiché, z ulice ke vchodu prosvítalo teplé světlo.
V bytě svítily dvě svíčky na konferenčním stolku. Na stole talíře, sklenky, v mističkách něco k jídlu. Bylo cítit vůni, kterou jsem znal: gardénii. Flakón byl přitom zamčený koupila si asi svůj.
Radek seděl na gauči, Marcela vedle. Měla na sobě modré šaty, co jsem u ní neviděl, ale střih připomínal mé oblíbené, i barva. Vlasy upravené, ruce složené na kolenou. Povídali si. Když jsem vstoupil, oba zmlkli a zvedli oči.
Chvilka mlčení.
Ty jsi brzo doma, podivil se Radek.
Vidím, řekl jsem.
Odložil jsem tašku. Dělal jsem vše pomalu a přesně.
Tomáši, je to jen večeře, řekla Marcela, dojídali jsme a…
Vidím, že večeře. A se svíčkami.
Nová pauza.
Romantické, dodal jsem klidně, s údivem, jak klidně mi to slovo vyšlo.
Radek vstal.
Nedělej z toho…
Radku, neříkej mi, co mám dělat, řekl jsem tiše.
Zmlkl. Marcela se dívala do ubrusu.
Odešel jsem do kuchyně. Nalil si vodu. Zadíval se na muškát na parapetu. Zalévám ho každou středu. Tahle tu nebyl někdo ho zalil. Marcela.
Vrátil jsem se.
Marcelo, najdeš si zítra, kde přespíš? zeptal jsem se.
Tomáši, vím, že to…
Najdeš si? zopakoval jsem, tentokrát bez emocí.
Najdu, odpověděla po chvíli.
Dobře.
Vzal jsem si tašku a zmizel do ložnice. Dveře jsem nezamkl, jenom přivřel. Nepřišel do ložnice Radek. Bylo slyšet, jak lehá na gauč v obýváku. Výmluvnější než slova.
Ráno jsem vstal jako první. Uvařil kávu, sedl si u okna. Město se pomalu probouzelo, pátek, venku žena se psem, holubi na římse. Obyčejné ráno.
Radek přišel okolo osmé. Zastavil se mezi dveřmi.
Musíme si promluvit.
Ano, přikývl jsem.
Tomáši, mezi mnou a Marcelou nic není.
Možná.
Ne možná. Není.
Radku, nejde o to, co je nebo není. Jde o to, co jsem viděl: přišel k nám člověk a postupně se stal mnou. Můj účes, parfém, recepty, bunda, gesta. A muž, kterému to vyhovuje. Jsem to já, jen bez únavy. Bez zvyků. Bez těch třiadvaceti let.
Mlčel.
Není to otázka, doplnil jsem. Jen konstatování.
Nadháníš dojmy, řekl tiše.
Možná, naznačil jsem. Ale teď odcházím. Chci, aby do mého návratu byly z hostovského pokoje pryč její věci.
Tomáši…
A ještě něco, řekl jsem už v předsíni, navlékajíc si kabát. Byl jsem naivní důvěřivec. Týkalo se to vás obou.
Zavřel jsem dveře. Tichounce.
Práci jsem rozdělil dvě hodiny, zkoumal studenty, dal si v pauze čaj. Zuzana cosi povídala, já v klidu přikyvoval, i když jsem slyšel jen půlku slov. Nemusela se na nic ptát viděla do věci.
Doma v půl čtvrté byla hostovská komnata prázdná, pečlivě ustlaná, žádné stopy. Marcela odešla beze stopy, jen na poličce v koupelně zůstala cizí plastová hřebínkem bílý. Se dvěma prsty jsem ho vyhodil.
Radek seděl v obýváku, mobil v ruce.
Odešla.
Vidím.
A co teď?
Odložil jsem kabát, pustil se v kuchyni do čehosi, jen proto, že jsem potřeboval něco dělat.
Tomáši, jsme spolu dvacet tři let. Tohle nejde tak…
Jde. Počkej pár dní. Potřebuju si vše ujasnit.
Kolik dní?
Nevím. Týden. Chci si to rozmyslet.
Týden se protáhl. Pod jednou střechou jsme žili jako cizí, co sdílí byt z nutnosti. Slušně, bez hádek. Jedli jsme každý zvlášť. Spali odděleně. Radek občas zkusil mluvit, odpovídal jsem krátce. Nebyl jsem naštvaný, jen jsem ještě neměl slova pro to, co se mi v hlavě skládalo.
Za tu dobu jsem promýšlel začátek i konec. Jak snadno jsem pustil Marcelu pod střechu, protože tak to přece kamarádi dělají. Kdy přesně jsem poprvé ucítil podivné napětí, a proč jsem to nenazval dřív. Tichá závist, říkala Zuzana. Kopírování osobnosti. Pomalu, bez hrubosti. Ani ne schválně. Člověk, kterému chybí vlastní život, bere si váš, po troškách. Podle vůně parfému, podle receptu na koláč.
Nejvíc mě ale mrzelo něco jiného: Radek.
Mohl to nevidět, nebo mi to oznámit. Nemusel nic. Mohli jsme být imunní vůči lepší kopii, jak jsem si to sám nazval. Ale reagoval. Nosil dort, sedával, smál se. Dělal slavnostní večeři se svíčkami, když jsem byl na školení. Možná si ani neuvědomil proč. Možná vůbec nepřemýšlel.
Na začátku druhého týdne jsem zavolal dceři.
Tati, jsi divnej.
Jak to?
No, máš jiný hlas.
Rozejdeme se s mámou, spustil jsem poprvé nahlas.
Dlouhá pauza.
Kvůli Marcele?
Ne jenom kvůli ní, spíš mi ukázala, co už bylo.
Co bylo?
Nevím, jak to líp říct. Zvykli jsme si. Obojí. Tolik, že už jsme jeden druhého skoro neviděli. Marcela přišla a stala se ze mě lepší verzí. Víc si všímala. Byla svěžejší. A mámě se to líbilo.
Tati…
Neboj, nebrečím. Jen vysvětluju.
Budeš sám?
Chvíli ano. To je v pořádku.
To slovo už tentokrát působilo. V pořádku. Protože tentokrát jsem si ho vybral sám.
S Radkem jsem si sedl večer v neděli.
Myslím, že bychom měli bydlet odděleně.
Dlouho mlčel.
Už je to definitivní?
Nevím. Potřebuju prostor. Čas, abych zjistil, kdo jsem bez tohoto bytu, bez tebe, bez všeho okolo.
To kvůli svíčkám. Byla to jenom večeře.
Radku… nejde o svíčky. Ty jsou jen poslední kapkou. Před nimi toho bylo spoustu. Viděl jsem, mlčel jsem a říkal si v pořádku ale nebylo to v pořádku.
Nevím, co dělám špatně.
Nic konkrétního. Jen jsi mě přestal vidět. Poznal bys, kdyby s tebou žil někdo jiný, kdo se mě pokusí nahradit? Kdybys mě opravdu viděl, všiml by sis.
Neodpověděl. Věděl, že není co říct.
Byt asi prodáme, naznačil jsem. Nebo vyplatím tvojí polovinu. Ale ne hned, později.
A co ty?
Najdu si podnájem. Tady nebo někde jinde.
Začínat znovu v dvaapadesáti, povzdechl si. V jeho tónu bylo cosi lítostivého těžko říct ke komu.
Jo, v dvaapadesáti. Začít znovu. Někdo začíná i později.
Šel jsem na kuchyň, po cestě se stavil v koupelně. Odemkl skříňku a vzal Gardénii. Chvíli jsem se na ni díval, pak ji dal do koše nehodil, ale položil.
V další dny jsem pracoval systematicky. Volal do realitky, na právníka, stavil se u Zuzany. Ta nežehrala, neprotestovala, jen sem tam přikývla, že chápe, co říkám.
U Zuzany v kuchyni jsem popíjel čaj.
Zlobíš se na ni? zeptala se.
Na Marcelu? Spíš ne. Jen na sebe, že jsem to neviděl. Že jsem si říkal, že je to v pořádku.
Není tvoje vina, že důvěřuješ.
Jsem moc důvěřivý, připustil jsem tiše.
To je něco jiného.
Možná.
A Radek?
Na něj se zlobím, přiznal jsem. Ale časem to přejde.
Co budeš dělat?
Najdu si byt, změním účes, koupím jiné parfémy. Asi ne Gardénii.
To dává smysl, přikývla Zuzana.
A zjistím, co mám vlastně rád já. Co je opravdu moje.
To chvíli trvá.
To nevadí. Já mám čas.
Zuzana dolila další čaj. Venku mrholilo, podzimní šero. Kdysi jsem přesně věděl, jak vypadá můj život: byt, Radek, práce, stezky, recepty, flakón vlevo v koupelně. Teď už mi to jasné nebylo ale poprvé mi to nevadilo. Nebylo to prázdné, nebyla to únava. Spíš zvláštní pocit, jako když svléknete kabát, který vám už dlouho není.
Víš co, Zuzano, poprvé po letech nevím, co bude dál a je to vlastně docela snesitelné.
To je dobré slovo. Snesitelné, usmála se.
Za týden jsem našel byt, jednopokojový v jiné části Hradce. Světlý, výhled do parku. Sice dražší, ale vychází mi to.
Beru, řekl jsem paní domácí.
Na dlouho?
Uvidíme. Třeba na rok?
Kývla.
Doma jsem začal balit věci klidně, bez divadla. Třídil, co je moje a co ne. Knihy, nádobí, oblečení. Něco jsem věnoval, něco vyhodil. Našel jsem letitou košili, co jsem tři roky nenosil. Poslal ji dál.
Šedou bundu taky. Koupil jsem si novou, tmavě modrou, jiný střih. Podíval jsem se na sebe v zrcadle a viděl poprvé NIKOHO jiného.
S Marcelou jsem se nevýdal, nepsal jen jednou mi přišla SMS: Omlouvám se, že jsem ti ublížila. Když můžeš, odpusť. Přečetl jsem, ale neodpověděl. Ne že bych neodpustil, jen jsem ještě nechtěl.
Radek zůstal v bytě, bavili jsme se věcně, klidně, už bez napětí. Viděl jsem, že neví, jak vrátit, co bylo. Možná vlastně neví, co ztratil.
Před stěhováním jsem šel koupit nové parfémy. Dlouho jsem vybíral, mladá prodavačka nabízela, já zkusil, až jsem našel Stříbrný cedr. Dřevitá vůně, hřejivá, jiná, ale právě proto jsem ji vzal.
Dobrý výběr, řekla prodavačka.
Uvidíme, usmál jsem se.
Stěhování trvalo půl dne, Zuzana pomohla, Radek také proč ne. V nové garsonce s výhledem do parku jsem si vše rozmístil poprvé jen podle sebe.
Večer, když všichni odešli, otevřel jsem ten nový parfém a dal kapku na zápěstí. Byla to neznámá vůně. Ne nepříjemná, jen jiná. Přičichl jsem k zápěstí bude třeba si zvyknout. Nebo taky ne, stačí přijmout.
Za oknem byl park téměř holý, listopad už bral poslední listí. Lampy zářily brzy, jak to na podzim bývá. Zapnul jsem konvici, vybral hrnek bez praskliny.
Telefon tiše zazvonil, dcera volala:
Tak co, tati? Už ses trochu zabydlel?
Zabydluju.
A máš strach?
Podíval jsem se na park za oknem.
Ne, řekl jsem. Víš co? Vůbec ne.
(následuje to, co jsem se v těch týdnech naučil)
Nepovažuj normálnost za bezpečí. A neboj se začít znovu. I když ti je dvaapadesát. Je to víc osvobozující, než jsem čekal.
