Dneska už je to půl roku od mého 45. narozeninového překvapení, pořád mám v sobě zvláštní mix pocitů. S Milanem jsme spolu čtvrt století, ale stále dokáže vyvést věci, které mě nechají beze slov. Vždyť si pamatuje, kdy má měnit olej v autě, kdy vyráží s Honzou a klukama na Orlík na ryby, v jakou roční dobu se nejvíc bere kapr, ale jakmile se jedná o naše výročí, narozeniny nebo svátek, paměť najednou selže.
Obvykle jsem těm jeho lapsům předcházela různými nápovědami post-it lístečky na lednici, nenápadné otázky u snídaně. Ale letos jsem si řekla: dost, tentokrát žádné ohýbání se a připomínání. Čekala jsem a doufala, že aspoň významnější jubileum si sám zapamatuje.
V pátek ráno Milan lítal po bytě, balil všechny ty svoje rybářské krámy.
Hanko, neviděla jsi můj termohrnek? Kluci už čekají v autě! Jedem na Sázavu, prý teď krásně berou! Vrátím se v neděli, na signál moc nespoléhej.
Dal mi rychlou pusu na tvář, ani se pořádně nepodíval do očí.
Nenud se tady, kup si něco dobrýho.
Dveře bouchly. Došla jsem ke kalendáři na stěně, kde červeně svítil nápis: Můj den. Ano, 27. února můj narozeninový den. Milan nejenže zapomněl. Vybral si přesně tento den na útěk s partou na ryby.
Nejdřív to bolelo. Pak jsem cítila jen prázdný klid. V hlavě mi začal zrát plán, jak dát Milanovi lekci, kterou si bude pamatovat. V jeho pracovně byl uložený trezor jeho chlapská rezerva na nový lodní motor. Těch pár stovek tisíc korun tam schovával roky. Kód jsem znala už dávno, jeho skvělá paměť byla totiž poněkud děravá, a párkrát mě zaškolil.
Rozhodnutí padlo rychle. Otevřela jsem trezor, vzala balík peněz (něco málo přes 300 tisíc korun) a začala plánovat víkend, na jaký jsem si nikdy předtím nedovolila ani pomyslet. Objednala jsem catering, pozvala holky z práce, balónky, kytky, prosecco teklo proudem. Byly tu i sousedky z baráku, hudba, smích, dokonce jsme si zatancovaly mezi sedačkou a jídelním stolem. Druhý den večeře v Bellevue nad Vltavou, skvělý výhled, lahodné jídlo. V neděli jsem si užila luxusní den ve wellness, masáž, sauna, všechno, co jsem roky odkládala na jindy. Nakonec jsem si dopřála i tu vytouženou brož z českého granátu, na kterou jsem roky koukala ve vitríně.
V neděli večer se Milan vrátil. Unavený, ale spokojený, v ruce kýbl s kapry.
Tak jsem zpátky! Hele, kolik máme ryb! Fakt super víkend. Ještě jsme našli skvělé místo. Co jsi dělala?
Vešel do obýváku a zarazil se: na stole prázdné lahve od sektu, v koších uvadlé květiny, na pohovce tašky z butiků.
Co se tu dělo? Návštěva?
Byly jsme tu s holkama. Slavily jsme moje narozeniny. Čtyřicet pět jsem měla. Vzpomínáš si?
Ztuhl, chvíli mě jen tupě pozoroval.
Sakra… Hanko, úplně mi to vypadlo. Já se tak těšil na tu Sázavu, že mi to úplně uteklo…
To chápu, skočila jsem mu do řeči. Proto jsem se rozhodla, že si ten den oslavím podle svého. A i o dárek jsem se postarala sama.
Pohledem zavadil o dveře od pracovny otevřený trezor ho nenechal na pochybách.
Za minutu už stál nad trezorem v šoku.
Kde jsou ty peníze? Já tam měl celý fond na motor! Víš, jak dlouho jsem šetřil?
Já vím, pronesla jsem tiše a klidně. Ale dvacet pět let trpím já. Ty jsi zapomněl moje narozeniny, tak jsem ti připravila den, na který nikdy nezapomeneš.
Sedl si na gauč, mezi kýbl ryb a prázdný trezor, byl jako opařený. Po hádce se nedostalo v podstatě to byly naše společné peníze.
Kapry pak čistil v absolutním tichu.
Půl roku už šetří znova. Tentokrát už má v mobilu upomínky na všechno možné naše výročí, můj svátek, i narozeniny má přednastavené na měsíc dopředu, aby náhodou nezapomněl. No jo, některé lekce jsou drahé, ale tahle zůstane v paměti do konce života.
