Sklenice mléka
Víš, ono je to těžký nejen pro ty, kteří mají v životě smůlu, ale i pro lidi kolem nich. To už dávno ví i Věra Nováková. Osmý rok pracuje v sociálních službách. Za tu dobu pořádně poběhala celé město, zhubla, zpřísněla, naučila se ostře odpovídat a byla sarkastická, hlavně když někdo narážel na její práci. A ty jsi kdo, že budeš řešit moje záležitosti?! dokázala vyštěknout a její zelené, trochu šikmé oči pod zrzavou ofinou zabodly každý zvědavý pohled tak, že žádný chytrolín už další otázky nekladl. Nebo rovnou vzal nohy na ramena, ani nevěděl kam vlastně běží. Proto jí taky říkali Věra Mor.
Celá ta léta nakupovala pro své klienty, když bylo třeba, uklízela jim, a vždycky dokázala najít společnou řeč. Jen jednou vznikl menší konflikt, když jí jeden osamělý dědouš daroval čokoládu. Přijímat dárky zakázáno a ona si na to celý život dávala pozor, ale tehdy jednou povolila člověk přece pro Krista taky nemůže všechno odmítat. Donesla čokoládu domů, ale ani si neulomila kousek nešlo jí to přes krk. Dala ji tedy malýmu klukovi od sousedů, a příště už odmítla vzít nový dárek. Děda si na ni stěžoval na úřadě, prý: “Dnešní pečovatelka není spokojena s čokoládou, čeká totiž obálku s penězi…” Větu chtěli vyhodit, jenže ona se nebránila: “Klidně mě vyhoďte, smutnit nebudu. Nejsem žádná hadra, aby se o mě každý otíral!” Ale nakonec ji nevystřelili zastali se jí jiní klienti. Mezi nimi i Anna Čermáková. Věra ji měla ráda už předtím, ale po téhle aféře jí byla snad blíž než vlastní sestra, kterou nikdy neměla.
Obě měly životy poznamenané smutkem, protože brzy přišly o rodiče. Anna byla od dětství postižená, zatímco Věra působila zdravě, ale do její duše by se nikdo rozhodně dívat neměl. Byla zraněná, křehká, pořád brečící někdy to nechápala ani Anna. Spojoval je stejný třísek ani jedna neměla děti. S tím se Věra už dávno smířila, ale Anna pořád ještě bojovala. Občas ji dokonce napomínala, když se Věra v depresi úplně sesypala. Anna ztratila zábrany hlavně po tom, co párkrát zašla do zkušebny rehabilitačního centra, kde se připravovala na koncert. Nejdřív o tom vůbec nechtěla slyšet navíc jí kněz Lukáš, který u ní doma často sloužil modlitby a nosil dárky, říkal, že ona je na to, aby vyšívala, a že nic lepšího si nemůže najít. Anna na to možná neměla úplně šikovné prsty, ale o to větší měla vůli nejprve vyšívala ubrousky, kapesníčky, později si na lněné šaty našila barevné ornamenty a rozverné smaragdové ptáčky. Výsledek byl krásný, šaty vystavili na krajské výstavě lidového umění a Anina práce skončila u ceny pro vítěze. Ke všemu se ty šaty nakonec i prodaly za slušné peníze v korunách, samozřejmě s jejím souhlasem. Když jí donesli kulatou částku v českých korunách, Anna v slzách zavolala Věře, protože to byly první vydělané peníze v životě a ona netušila, co s nimi dělat.
Ale neboj, něco s těmi penězi vymyslíme! zasmála se Věra a pak zvážněla: Koupíme zas pár podobných šatů, ať máš na rok co šít. Jinak zase začneš přemýšlet nad věcma, co bys neměla.
Anna na poslední poznámku nereagovala, i když ji to zabolelo. V poslední době si totiž čím dál častěji představovala, jaké by bylo být vdanou paní. Z filmů věděla všechno, co by mezi zamilovanými mělo být, ale jí zbývalo jen tiše závidět.
Po výstavě jí z centra volali, jestli by nechtěla do tanečního kroužku, že by připravili taneční číslo pro dvojice.
To přece není možný! vykřikla Anna, položila telefon a myslela si, že si dělají srandu.
Ale z centra jí zavolali znova a přemluvili ji, že ať to aspoň zkusí když to opravdu nepůjde, nebudou ji dál nutit.
Co když budete mít štěstí, co vy víte! povídá takovým tím rázným hlasem žena v telefonu. Jste teď laureátka, je čas rozšířit paletu svých schopností! Uděláme z vás hvězdu! Se sociálkou jsme domluvení a pečovatelka vás bude doprovázet na zkoušky.
A s kým budu vlastně vystupovat?
S někým podobným, jako jste vy, máme tu víc takových dvojic. V našem státě přece není nikdo odstrčený, každý může podle svých možností žít naplno! zpohlavkovala ji svou energií paní a Anna neměla šanci odporovat.
Tak dobře, zkusím to… povzdechla si teda Anna.
Tak ať jste zítra připravená, po obědě přijede autobus, zavírám: Margherita Josefovna, umělecká vedoucí studia!
Další den přijel v domluvený čas naštvaně vypadající a přísně ostříhaný šedovlasý řidič, odvezl Annu, která se bála pokazit si učesanou blond hlavu pod čepicí, kterou jí vyčesala před cestou Věra. V autobuse seděl už kluk na vozíku právě ten, s kterým měla Anna trénovat. Jmenoval se Aleš. Byla úplně nesvá, když se mu poprvé dotkla ruky jaký zázrak je to cítit pevnou mužskou ruku.
U centra jí Věra a řidič pomohli vystoupit, vyšplhat po rampě až do sálu, Aleš se vozil sám jako profík.
No a první trénink? Katastrofa. Pot se z nich lil, byli červení, aleč se snažili motat aspoň do rytmu. I když začali jednoduchými kroky, bylo jim trapně před vysokou štíhlou choreografkou, která byla pohyblivá jak vážka, i před Alešem, i před neúnavnou a trochu legrační Margheritou Josefovnou. Ale vydrželi. Celý podzim a zimu Anna makala v tanečním sále, výšivku úplně odsunula na druhou kolej, a bez tréninků si už nedokázala den představit. Chodila tam jako do milované práce. A samozřejmě, bez Věry ani ránu.
A i dnes se balila na zkoušku, čekala na Věru, která přišla nějak zachmuřená a bez nálady. Anna to nevydržela:
Proč máš dneska takový obličej?
Ale nic, holka! Věra se ani nechtěla mračit dál.
Tak Anna změnila téma:
No vidíš! Není nám zas tolik! Klidně bysme mohly mít rodinu!
Zas tohle Já už jednou vdaná byla. Sedm let to manžel vydržel a šlus. Udělal dobře, nikoho neobviňuju. To mám za to, že jsem za ním v mládí běhala jak pejsek. Jen mě mrzí, že naši se vnoučat nedočkali.
Stalo se. Já bych si na tvým místě našla sto dalších!
Zas to vyčítání…
Když nechceš chlapa, dneska jde i dítě umělou cestou.
Ale peníze, ty sis myslela, že sociálka je zlatý důl?
Ale v televizi říkali, že už to bude zadarmo.
Nech toho už… V čem pojedeš?
Ani mě nechceš vyslechnout… V růžovým svetru a šedé sukni!
Aspoň jednou si vezmi ty šaty, co ti šili na koncert! Musíš si zvyknout.
Zvyknu si na generálce, v autobuse je akorát zašpiním!
Na finální zkoušku cvičili dýl než kdy předtím. Když se pak vrátily domů, Věra Aničku odvezla do bytu, pomohla jí do koupelny, svlékla, umyla celou unavenou, ale upovídanou, jak jinak. Když ji pak zabalila do županu a posadila ke kitchen stolu, zalila čaj, naskládala kafe, sušenky, ale Anna jen koukala z okna a najednou ze sebe vysoukala:
Jaký to byl u tebe poprvé?
Co myslíš?…
S chlapem Anna úplně zrudla.
To už si vážně nevzpomínám…
Neříkej. Byla jsi dlouho vdaná a teď zas chodí ten Karel.
Chodil… Dva měsíce po rozvodu, a pak si našel mladší. Není fakt co závidět! utnula rázně Věra.
Ale Alešovi se líbím, Anna se najednou začala culit. On na mě tak hezky kouká!
Brunetům se blondýny vždycky líbí. Ale bacha, nepřivolávej si bolest! Stačí jedna chyba, a jsi úplně rozhozená.
Ale fakt, řekni mi…
Nic. Nemám chuť o tom žvanit. Pij čaj a šup do postele! Vypadáš jak smrtka.
Anna zmlkla, ale Věra poznala to samé, na co jí poslední dobou upozorňovala Anna si fixovala svoji touhu. Tak rychle uklidila a při odchodu houkla:
Zamknu a zítra po obědě tu čekej. Co mám vlastně koupit?
Vždyť víš… odsekla Anna, zavřela oči.
A pořádně se vyspi, bude generálka!
Ani neodpověděla.
No jo, takhle to dopadá s těma tanečkama! brumlala Věra a málem dodala nahlas: “Ještě se z toho zblázníš!”
Venku ale myslela už jinak: “Musím jí nějakého najít. Vypadají neschopně, ale jak se člověk splete! Ty výčitky kvůli Karlovi neměla jsem jí nic povídat!”
Jak Věra odešla, Annu to trápilo. Mrzelo ji, že byla na Věru ostrá, i když ona taky nebyla zrovna milá. Komu teď říct, co má na srdci? “Škoda, že neumím psát básničky, napsala bych dojemnou poezii…” zamyslela se, z očí slzy, kolem srdce svírá. Odmítala myslet na Aleše, ale vzpomínky se vracely. Měl krásně upravené vlasy, laskavé hnědé oči, ve kterých se člověk ztratil. Jeho silné ruce jí při prvních tanečních dělaly starost, bála se, že spadne, ale Aleš se o ni vždycky postaral. To jí dodávalo odvahu a slyšela i pochvalu od choreografky: Šikulka! a to se Anně moc líbilo.
Už si byla jistější. Pomalu měla tanec v malíku, do Aleše se zvykla a bylo jí příjemné, že v sále vždy sedí i Věra. Dokonce jí nevadil ani údržbář v oranžové montérce, pořád něco šteloval v zákulisí.
Před generálkou byla nervózní jak to asi všechno dopadne? Ještě víc ji trápilo, co bude potom. Uvidí ještě někdy Aleše, tentokrát opravdu jako muž a ženu? Nebo jí zbude jen ten sál, kde se alespoň na chvíli mohla cítit jako normální, kdy s někým tančí. Rozhodla se, že generálka musí klapnout, ať ji zas zvou na další vystoupení.
Ráno si rozložila na postel koncertní šaty, zkontrolovala každý šev co kdyby někde povolil! Byly temně fialové, zdobené flitry, a krásně klouzaly po pokoji. Anna si dokonce představila, jak v nich bude vypadat Na pozdější co bude dál, nemyslela radši vůbec.
Z přemýšlení ji vyrušil rachot klíče Věra už byla u dveří.
Tak co, hvězdo, jsi připravená? zachraptěla popuzeně a ironicky.
Snad jo Ale mám strašný nervy!
Správně, aspoň ti to není jedno. Tak, pomalu pobalíme věci.
Balily dlouho, řidiče poprosily, ať přijede dřív, Anna chtěla být první v šatech. Ale i když si je oblékla, ostych zůstal. V sále měla pocit, že všichni koukají jen na ni a Aleše a ten přišel v černém obleku s motýlkem, po boku ale s nějakou ženou
V zákulisí Aleš přijel k Anně, dal jí pusu na tvář a zašeptal:
neboj, bude to dobrý.
Anna jen přikývla, měla horko na líci a poprvé byla ráda, že si může položit ruku na tvář, aby to schovala. Když otevřela oči, vedle ní stála žena s holí.
Nebojte, všechno dopadne dobře! řekla tiše.
A vy jste…? Anna tušila, proč tu je.
Aleš k ní přijel a usmál se:
Anno, seznamte se, to je moje žena Světlana.
Anna jen pokývla a úplně ji dorazil zlatý snubní prsten na Alešově ruce. Nikdy ho tam předtím neměl! Veškeré sny se sesypaly jak domeček z karet, všechny naděje byly v tu ránu pryč. Nemohla dýchat, svět se začal houpat
Probrali ji až v zákulisí a na všechno odpovídala mlčením. Věra rozhodně prohlásila:
Domů s ní, ona je úplně vyřízená, to je vidět!
Vedoucí Margarita Josefovna ale trvala na svém: To by bylo poprvé, co by nám to tu utnula zamilovanost!
Anna dál mlčela, dokud ji nepřevezli domů. Když ji tam přemístili do postele, řidič se dokonce usmál.
Hotovo, už neproubíme, že?
Jo, konec… Mějte se, nashle! uzavřela rázně Věra, pak si sedla k Anně: Tak povíš už, co se stalo?
Anna po chvíli popotahovala a šeptla:
Aleš je ženatý.
Věra by se byla rozesmála, čekala nějakou tragédii, a místo toho… Ale nemohla ji nechat být.
Ty jsi si vážně myslela, že si tě vezme?
Odejděte, nechoďte za mnou! Jsi otravná! řekla Anna štěky, ale spíš to bylo smutné.
A Věra? Bylo jí moc smutno. Za ta léta Anna neměla nikoho bližšího, rodina se k ní nehlásila právě proto byla Věra její nejbližší. Teď jí Anna všechno omlátila o hlavu. Neuvěřitelné!
Doma byla Věra napůl mrtvá, neměla sílu ani vařit, jen sedla ke kuchyňskému stolu, pila čaj s piškoty a nakonec usnula na gauči. Před usnutím si ještě říkala: Tak ať si ta laureátka zkusí být chvíli sama
Vzbudil ji až telefon. Volal farář pan Lukáš:
Paní Věro, přijeďte k Aničce, musí do nemocnice
Věře sevřelo srdce napadlo ji, že nechala byt neuzamčený. Rychle se sbalila a cestou viděla záchranku až před domem poznala, že je opravdu u nich, policejní auto, farář, pár sousedek.
Co se stalo s Annou? ptala se otce Lukáše.
Zřejmě otrava Volala mi, že je jí zle ať přijedu. Nepopsala nic. Otevřel jsem byt, ležela na podlaze v bezvědomí, všude po zemi léky. Zavolal jsem záchranku i policii.
Přišel k nim policista.
Kdo jste?
Pečovatelka… Sociální pracovnice. Co se jí stalo?
Pokusila se vzít si život.
Ale to není možné! Vždyť žila jak anděl.
Tak někdo musel přitížit… Máte klíče od bytu?
Ano
Můžeme jít? Musíme odpojit spotřebiče, zamknout… A zítra přijdete na výslech.
Věra vše udělala, pak šly na policejní stanici, kde podala výpověď. Policista se nakonec usmál:
To všechno z nešťastný lásky?
Z čeho jiného, panejo!
Tak jeďte domů…
Místo domů jela taxíkem rovnou do nemocnice. Tam našla ostražitou sestřičku a ptala se, jestli už Anně Čermákové je líp.
Paní s otravou? Je na JIPce, už komunikovala.
Můžu za ní?
V žádném případě. Klidně až za tři dny. Je tady karanténa kvůli chřipce. Vy jste co zač?
Kamarádka
To je dobře, byla by bez návštěv úplně sama.
A můžu jí přinést vozík?
Nebojte, my máme kočárů dost. Zavolejte nám, až půjde domů.
Věra se uklidnila. Doma jí ale připadlo, že je tam chladno, prázdno a strašně ticho. Celý večer koukala na mobil a ten mlčel. Další ráno zavolala na sociálku a poprosila, ať Anně nenechávají jinou pečovatelku.
Pořád jste v systému, klid. Uklidnila ji šéfová.
Pak den za dnem volala do špitálu, ale Anna mlčela. Až čtvrtý den zavolala cizí sestra, rychle vychrlila:
To je paní Nováková? Tady sestra z nemocnice, Anna vás prosí, abyste přišla. Ale dovnitř nesmíte. Postavte se u okna vpravo od dveří, je na druhém patře, třetí okno zleva, přímo naproti vchodu. Bude čekat v jednu.
Děkuju moc. Chcete jí něco vzkázat, donést?
Nic, karanténa
Ani kytičku? Bylo Narození žen!
Nene, vůbec nic, pochopte.
Po dopoledni u dvou dalších klientů spěchala Věra na polikliniku, stoupla si pod okno a čekala. Už skoro chtěla hodit sněhovou kouli, když se Anna objevila bledá, unavená, ale zářivě se smála očima. Pokoušela se něco říct, nakláněla se, ale přes dvojitá skla nebylo slyšet nic. Po chvíli ukázala papír: PROMIŇ. Věra na ni mávla, zamračila se, jako že to je v pohodě, není co odpouštět, a bylo jí najednou úplně blaze, že Anna už není naštvaná. Když rukou ukázala, že je čas, zamávala jí, ukázala na telefon, a šla pryč, nechtělo se jí vůbec odcházet.
Když se loudala domů rozbředlým sněhem mezi výkladními skříněmi, všimla si, jak sluníčko prosvěcuje budovy, a za parkem se třpytí zlato na věži kostela. Najednou ucítila, že je tu konečně jaro opravdové, české. Všechno to špatné uvízlo v dlouhé tmavé zimě. Ten pulzující, najednou zase nadějný pocit jí probil všechny starosti a pohladil ji po duši. Teď už nebude žádný trápení! řekla si napůl se slzami štěstí, a přitom si povzdychla: Ta naše Anička je teda dáreček. Pravá koza, co?A tak šla Věra dál, mlčky, s hlavou sklopenou, ale uvnitř měla novou, nepatrnou jiskřičku klidu. Ze zvyku koupila cestou malou sklenici mléka, jakou si Anna vždycky přála prý že ji má ráda sama jen tak, čerstvou z obchodu.
Ten večer už neseděla sama a ticho jí nevadilo. Když přišla domů, otevřela lednici, a v duchu si slíbila, že až se Anna vrátí, budou spolu sledovat televizi, budou povídat nesmysly a ke kávě nalijí právě tohle mléko. Jako znamení všechno zlý vypijeme, zbytky smutku si necháme rozpustit v čemsi obyčejném a čistém.
A věděla, že až bude stát znovu pod tou nemocniční zdí a Anna u okna, bude jí mávat nejen rukou, ale celým srdcem. Protože ať se stalo cokoliv, šanci na obyčejnou radost už si vzít nenechají ani jedna, nikdy více.
A když si Věra zítra ráno do kávy nalije tu první sklenici mléka, bude chutnat jinak než všechny předchozí. Bude v ní pro každý případ kapka odvahy a možná i nový začátek.
