Zůstala jsem sama
Za oknem se už stmívá a máma stále není doma. Já, Kristýna, jsem si trochu nervózně hrála s kolečky na svém vozíčku, najela jsem ke stolu a vzala do ruky mobil. Vytočila jsem číslo mámy.
Volané číslo je mimo provozní oblast nebo je vypnuto, ozval se neznámý hlas ze sluchátka.
S rozpačitostí jsem sledovala displej. Pak jsem si připomněla, že na kartě už zbývá jen pár korun, tak jsem mobil vypnula.
Máma šla do obchodu, ale pořád se nevracela. To se ještě nikdy nestalo, nikdy nechodila pryč na dlouho, protože já jsem od malička na vozíku a kromě mámy nemáme žádné jiné příbuzné.
Je mi už sedm let a samoty se nebojím, ale máma mi vždycky říkala, kam jde a kdy se vrátí. Nechápala jsem, co se děje: Dnes šla do vzdálenější Jednoty, tam jsou potraviny levnější. Často tam s mámou chodíme prostě spolu, i když se říká, že je to daleko, máme to za hodinku tam a zpět. Podívala jsem se na hodiny. Už byly čtyři hodiny pryč. Začala jsem mít hlad.
Otočila jsem vozík směrem ke kuchyni. Ohřála jsem si vodu, vytáhla z lednice karbanátek a snědla ho. K tomu jsem si uvařila čaj.
Ale máma pořád nikde. Neudržela jsem se, znovu jsem vzala telefon a vytočila její číslo:
Volané číslo je mimo provozní oblast nebo je vypnuto, ozval se zase anonymní hlas.
Přesunula jsem se na postel a schovala telefon pod polštář. Ani světlo jsem nezhasla bez mámy je mi děsně.
Ležela jsem dost dlouho, ale nakonec jsem přeci jen usnula.
***
Probudila jsem se, když slunce nakouklo do okna. Mámina postel byla pečlivě ustlaná.
Mami! zakřičela jsem směrem do předsíně.
Odpovědí bylo ticho. Vzala jsem znovu telefon, vytočila mámino číslo. Zase jen ten stejný cizí hlas.
Začalo mi být opravdu úzko. Z očí mi začaly téct slzy.
***
Radek se vracel z kavárny. Každé ráno tu kupoval čerstvé koláče. On a jeho máma začínali každý den právě tímhle máma připravovala snídani, on běžel pro pečivo.
Bylo mu už třicet, ale pořád byl sám. Ženy si ho vůbec nevšímaly nebyl pěkný, moc hubený, často nemocný. Potřeboval drahou léčbu, ale jeho máma ho vychovávala sama. Poslední lékařská zpráva padla, když už byl dospělý a doktoři mu bez okolků řekli, že nikdy nebude mít děti. S tím, že nikdy nebude ženatý, se už smířil.
V trávě se zaleskl starý, rozbitý mobil. Mobily a počítače byly jeho vášní i prací. Radek byl programátor a bloger. Měl samozřejmě několik nových telefonů, ale ze zvědavosti ten starý zvedl. Mobil byl rozmačkaný, vypadalo to, že ho přejelo auto.
Možná se někomu něco stalo? mihlo se mu hlavou. Strčil rozbitý přístroj do kapsy. Doma to zkusím.
***
Po snídani vyndal z nalezeného telefonu SIM kartu a vložil ji do svého. Na SIMce byly hlavně čísla do nemocnice, na úřady, dokonce i na důchodové pojištění, ale jako první kontakt byla dcera.
Chvíli přemýšlel, potom zavolal:
Mami! ozvalo se nadšené dětské volání.
Nejsem tvoje máma, vykoktal Radek.
A kde je máma?
Nevím. Našel jsem rozbitý telefon, dal jsem do něj tvou SIMku a zavolal.
Moje máma se ztratila, rozplakala jsem se. Včera šla do obchodu a nevrátila se.
A kde máš tátu, babičku?
Nemám ani tátu, ani babičku. Jen mámu.
Jak se jmenuješ? pochopil Radek, že je třeba nějak pomoct.
Kristýna.
Já jsem strejda Radek. Kristýnko, můžeš vyjít z bytu a říct sousedům, že jsi sama?
Nemůžu chodit, mám nemocné nohy. A v bytě vedle nikdo není.
Prosím? Radek už byl úplně zmatený. Jak se pohybuješ?
Mám vozík.
Kristýnko, znáš svou adresu? začal jednat rychle.
Ano, ulice Smetanova, číslo sedm, byt osmnáct.
Přijedu k tobě a najdeme tvou maminku.
Zavěsil telefon.
Do pokoje vešla maminka:
Radku, co se děje?
Mami, našel jsem rozbitý telefon, přehodil SIMku. Ozvala se mi malá holčička, zůstala sama doma a je na vozíku. Rodinu jinou nemá. Vím její adresu. Jdu tam.
Jdu taky! řekla rázně paní Anna, Radkova matka, a začala se oblékat.
Anna vychovávala Radka sama, i ona moc dobře věděla, co to je starat se o nemocné dítě. Teď byla už v důchodu, ale Radek slušně vydělával.
Zavolali taxi a spěchali pomoct.
***
Zazvonili u domovního zvonku.
Kdo je? ozval se smutný dětský hlas.
Kristýnko, to jsem já, Radek.
Pojďte dál!
Vešli do domu. Dveře od správného bytu byly lehce pootevřené.
Vstoupili. Štíhlá holčička na vozíku se na ně dívala smutnýma očima:
Najdete moji maminku?
Jak se jmenuje tvoje maminka? zeptal se hned Radek.
Alena.
A příjmení?
Svobodová.
Počkej, Radku! zarazila ho máma a obrátila se na mě. Kristýnko, chceš něco k jídlu?
Ano. V lednici byl karbanátek, ale ten jsem včera snědla.
Tak Radku, běž do našeho oblíbeného krámu, nakup to, co obvykle.
Jasně! vyběhl z bytu.
***
Když se vrátil, jeho máma už na plotně něco vařila a vítala ho v kuchyni. Vyložili nákup a uvařili si společně oběd.
Když jsme dojedli, začal Radek hledat mou mámu. Otevřel městský web a pátral po událostech minulého dne.
Tak tady Na ulici Parková došlo ke srážce auta s ženou, byla převezena v těžkém stavu do nemocnice.
Vzal mobil, začal volat. Po třetím hovoru konečně někdo zvedl:
Ano, včera k nám byla přivezena žena z Parkové, je na tom zle, ještě se neprobrala.
Jak se jmenuje?
Žádné doklady ani mobil u sebe neměla. Jste příbuzný?
Eh možná.
Přijeďte na adresu…
Tu znám. Přijedu.
Položil mobil a přišel ke mně:
Máš fotku maminky?
Ano, zajela jsem k nočnímu stolku, vytáhla album. Tohle jsme fotily nedávno.
Tvoje maminka je opravdu moc hezká, řekl Radek.
Vyfotil si obrázek na mobil a usmál se na mě:
Jdu hledat tvoji mamku.
***
Probrala jsem se. Bílý strop nade mnou. Postupně mi došlo, kde jsem. Přes oči mi běžela scéna s jedoucím autem…
Pohyb mi rozlehl v těle bolest. Přišla sestra a tiše se zeptala:
Jste vzhůru?
A pak mi došlo, že dceři je doma sama.
Kolik dní tu už ležím?
Dva dny.
Moje dcera je doma sama…
Paní Svobodová, nebojte se. Včera tu byl mladý muž, nechal vám vzkaz i telefon. Tvrdil, že váš mobil byl rozbitý autem.
Můžu si zavolat
Samozřejmě! dotkla se kontaktu dcera a přidržela mobil u mého ucha. Z reproduktoru se ozvalo:
Mami!
Kristýnko! Jsi v pořádku?
Ano! Chodí za mnou babička Anna a dělá s námi obědy strejda Radek.
Kdo je Radek?
Klid, hlavně se nenervujte! vstoupil lékař. Jinak telefon zkonfiskuji. Pojďme vás vyšetřit.
Zavolám ti, holčičko, později, vykřikla jsem a mobil položila.
Doktor mě vyšetřil a něco přikázal sestře. Ta mi hned připojila kapačku.
Když odešel, sestra vzala telefon s sebou.
Můžu ještě zavolat dceři? žadonila jsem.
Lékař zakázal zbytečné rozrušení, odpověděla, ale nakonec přece jen zavolala.
Dceruško
Aleno, tady je Anna, ozval se ze sluchátka cizí ženský hlas. Poslouchejte mě! Můj syn našel váš rozbitý telefon. Podle SIM karty zjistil, kde je vaše dcera, i kdo jste vy. Jsem v důchodu a postarám se o vaši dceru, dokud jste v nemocnici. Nemějte strach, ať vám ji předám.
Mami, neplač a uzdrav se brzy! přidala se moje dcera.
Kristýnko, poslouchej babičku! zavolala jsem.
Teď už opravdu musíte telefon odložit, ozvala se sestra.
***
Následující den mě převezli na pokoj a k večeru dorazil návštěvník:
Paní Svobodová, máte návštěvu.
Ani jsem se nestihla divit. Vešel mladý muž, hubený, nehezký.
Zdravím, Aleno! Jsem Radek, usmál se. Já k tobě budu od teď na ty, snad se nebudeš zlobit.
Ne, v pohodě.
Položil velkou tašku na stolek:
Moje mamka ti něco posílá.
Radku, ale proč to všechno děláte? užasla jsem.
Našel jsem tvůj zničený mobil, SIMku jsem přečetl a zavolal tvé Kristině. Pak jsem hledal tebe.
A jak je na tom Kristýnka?
Hned ti ji zavolám.
Vzdal mi můj telefon a párkrát ho stiskl. Na displeji se objevila tvář mojí dcery.
Mami! zvolala Kristýnka. Bolí tě něco?
Už ne, zlatíčko. A jak je tobě?
Dobře, babička Anna za mnou stále chodí.
Dlouho jsem s dcerou mluvila. Radek trpělivě čekal. Nakonec jsem tiše řekla:
Jsem vám hodně zavázána.
To říkej až někdy jindy, Aleno! A přestaň už mi vykat!
Díky, Radku.
Naučím tě, jak se ovládá tenhle telefon.
***
Uplynuly dva týdny.
Řidič, který mě srazil, mi donesl rovnou do nemocnice 200 000 Kč a doporučil mi advokáta.
Druhý den mě lékaři propustili. Radek pro mě přijel a odvezl mě domů.
Mami! zvolala šťastně Kristýnka.
Málem z vozíčku vyskočila. Sedla jsem si vedle ní a slzy štěstí se mi roztekly po tváři.
Pak jsem přistoupila k paní Anně:
Paní Anno, patří vám moje velké díky.
Ale prosím, Aleno, Kristýnku už považuju za vlastní vnučku.
Paní Anno, mám od viníka neštěstí peníze, chtěla bych vám něco dát… vytáhla jsem z kabelky bankovky.
Ulož to zpátky! řekla přísně Anna. My s Radkem hlady trpět nebudeme, a ty potřebuješ finance na léčbu Kristýnky. Radek už mluvil s nějakou klinikou.
Mami! rozjasnila se dcera. Strejda Radek říkal, že pojedeme do nemocnice a tam mi napraví nožičky.
***
S dcerou jsme strávily dva týdny na klinice. Nastavili jí první dráty. Za tři měsíce ji čekala další operace. Tak to mělo pokračovat, ještě dva roky a pak snad bude Kristýnka chodit.
Zatím se pohybovala stále na vozíku. Dráty jí občas překážely, ale byla statečná.
Osud ale dál zkoušel naši čtyřčlennou partu. Paní Annie selhalo srdce a skončila v nemocnici v bezvědomí.
Tři noci jsem s ní trávila v nemocnici, domů jsem chodila jen uvařit a trochu si odpočinout. O Kristýnku se noční staral Radek.
Čtvrtou noc se Anna konečně probrala. Dlouho se na mě dívala a tiše řekla:
Aleno, asi už mi moc času nezbývá. Vezmi si mého Radka. Je spolehlivý. Dohromady dáte Kristýnku na nohy.
Paní Anno, myslíte, že by mě opravdu chtěl?
Určitě! usmála se konečně.
***
Babička držela za ruku vysokou dívku s aktovkou a květinou. Kdyby nebyla tak vzrostlá, každý by si myslel, že jde poprvé do školy.
A vlastně šla poprvé ale rovnou do čtvrté třídy. První tři roky se Kristýnka učila doma, na dálku, samé jedničky a dvojky. Teď šla do školy poprvé po svých.
Babi, mám trochu strach.
Ale no tak, Kristýnko, vždyť už je ti deset! Podívej, tady jdou tvoji taťka a mamka.
Proč jsi taková zadumaná, miláčku? objala mě máma.
Bojí se, usmála se Anna.
Tak pojď, drž mě za ruku, Radek mi podal dlaň. Jdeme!
S tebou se vůbec nebojím, tati! usmála jsem se skrz malé slzy dojetí.
A tak jsme všichni čtyři, s úsměvem i slzami štěstí, kráčeli poprvé do školy.
