Návrat
Už na nástupišti se mi udělalo špatně.
Stihl jsem sotva doběhnout ke koši, opřel si ruce o jeho ledový, litinový okraj a byl si dokonale vědom, jak si špiním drahý kabát o ten zasněžený povrch…
Slečno, je vám dobře? ozvalo se vedle typickým zdejším přízvukem.
Nechte mě…
Narovnal jsem se. Kolem mě procházeli lidé v péřovkách, s igelitkami a sítkami plných brambor, jako bych hrál ve starém černobílém filmu.
Ve vzduchu byl cítit nafta, levný tabák a taková ta zvláštní provinční zatuchlost, ze které mě vždycky bolela hlava.
Nenáviděl jsem tohle město. Nenáviděl jsem ho čistou, téměř laboratorní nenávistí člověka, který odsud utekl před patnácti lety a udělal všechno pro to, aby zapomněl cestu zpátky.
Mobil zavibroval.
Táta.
Lukáši, kde jsi? Jsem tu autem, čekám na tebe.
Pojedu taxíkem, odsekl jsem. Nepotřebuju, abys pro mě jezdil. Nadiktuj adresu nemocnice.
Jenže mamka už není v nemocnici. Včera ji pustili domů. Spadnul jí tlak, ale prý má ležet doma. Přijedu pro tebe…
Doma? až mi zaskřípaly zuby. Tak já se sem táhnu kvůli ničemu?
Nezlob se, Luky. Máma se na tebe těší. Napekla ti koláčky.
Jaký koláčky, proboha?!
Zavěsil jsem.
***
Dům, kde jsem vyrůstal, se mi zdál ještě menší než dřív.
Stál jsem na schodech, díval se na omšelou dveře, potaženou koženkou. Sousedska kočka se mi motala kolem nohou a nechávala na nich zrzavé chlupy. Vonělo to tu zelňačkou, kočkama a něčím sladkým. Přesně jako vždycky.
Vstoupil jsem beze slova.
Máma seděla v kuchyni. Malá, šedovlasá, v opraném županu, zpod kterého vykukovala stará noční košile. Když mě uviděla, rozzářila se jí tvář radostí i provinilostí zároveň a mě to bodlo u srdce.
Lukášku! Synku! Myslela jsem, že dorazíš až večer…
Já jsem ti říkal, abys mi nelhala. Ani jsem si nesundal boty, jen jsem zůstal stát v předsíni. Víš, že kvůli tomu riskuju práci? Vlakem celou noc, abych tě viděl v nemocnici, a ty pečeš koláče?
Máma sklopila ruce.
Promiň, Luky, nechtěla jsem tě vystrašit. Jen ten tlak, ale hned je mi líp. Hlavně že jsi přijel…
To se říká lež, mami. Zouval jsem si boty a hodil je do kouta. No dobře. Kde máš tlakoměr? Změříme ti tlak a já pak půjdu do hotelu. Tady spát nebudu.
Synku, zůstaň…
Mami, vždyť ti pořád teče záchod, topení je sotva vlažný a sousedi řvou tak, že se chvějí stěny. Nemůžu tady. Fyzicky nemůžu.
Přešel jsem do kuchyně a sedl si ke stolu. Na něm ležela talíř koláčků ještě teplých, zlatavých. Ani jsem po nich nepohlédl.
Tak kde máš ten tlakoměr?
Máma mi ho přinesla. Byl to starý mechanický přístroj s gumovým balónkem.
Co je tohle? zamračil jsem se. Nemáš na lepší? Vždyť jsem ti posílal peníze.
Já je radši uložila na účet. Pro tebe, kdyby něco
Ach jo
Napumpoval jsem balónek. Čísla se mi míhala před očima.
Sto šedesát na devadesát. Ty snad solíš tím čajovou lžičkou?
Jenom občas
Zítra ti koupím pořádné léky. A nový tlakoměr. Teď jsem unavený. Kam si mám lehnout?
Máma hned letěla chystat postel a já zůstal sedět v kuchyni. Díval jsem se z okna na šedivé paneláky a jediné co mě napadlo, bylo: Jen se tu nezaseknout. Zítra pryč.
***
V noci jsem nespal.
Pohovka byla krátká, pružiny tlačily do zad, ze sousedství se ozýval křik, hádka, později i rány. Jasně jsem slyšel ženský jekot a sprostou nadávku chlapa.
Ležel jsem a zíral do stropu. Byla v něm prasklina, kterou jsem znal z dětství. Připomínala mi kdysi blesk. Teď mi jen připadala jako znamení, že se tenhle dům rozpadá.
Nad ránem jsem konečně na chvíli usnul. Zdálo se mi, že jsem zase kluk, s mámou jdeme na trh a ona mi kupuje makový koláček v cukru. Je horký a já jsem šťastný
Probudil jsem se, když mi tekly slzy.
Snažil jsem se nebrečet, ale nešlo to. Brečel jsem potichu do rohu prostěradla.
Za zdí bylo ticho. Jen staré hodiny na kredenci tikaly. Ty, co máma slibovala vyhodit.
Lukáši? ozvalo se šepotem z chodby. Nespíš?
Nespím, zachraptěl jsem.
Máš tu návštěvu
Kdo?
Nějaká slečna, říká že Julie. Nepamatuješ ji?
Posadil jsem se. Julie? Jaká Julie?
Rychle jsem přehodil přes sebe župan a vyšel do chodby.
Přede mnou stála Julie ta Julie, se kterou jsme byli nejlepší kamarádi na gymplu. Opuštěná bez rozloučení, když jsem odjel do Prahy.
Julie byla skoro stejná světlé vlasy v culíku, jamky ve tvářích. Jen oči zmatněly a pod nimi tmavé kruhy.
Ahoj, řekla Julie. Tvoje máma mi řekla, žes přijel. Tak jsem si říkala, že tě po patnácti letech pozdravím.
Cítil jsem rozpaky. Chtěl jsem říct něco ironického, třeba jak jsi mě našla nebo teď fakt nemám čas, ale najednou to nešlo.
Pojď dál, houkl jsem.
Usadili jsme se v kuchyni. Máma hned pochopila, že nemá rušit a šla ke sousedce. Julie držela v rukou hrneček s čajem.
Já jsem vdaná, sdělila mi. Mám dceru, sedm let. Jmenuje se Týna. Za rok půjde do školy.
Blahopřeju, kývl jsem.
A ty? Julie mě pozorně sledovala. V Praze je fajn?
Celkem jo.
A ženu máš?
Měl jsem.
Proč už ne?
Pokrčil jsem rameny. Nechtěl jsem říkat, že mě žena opustila kvůli jinému. Že byt, auto, kariéra to v noci nezahřeje. Že jsem sám. Úplně sám.
Nesedli jsme si, řekl jsem.
Julie kývla a chvíli mlčela. Pak najednou řekla:
Já ti odpustila…
Cože? zarazil jsem se.
Víš moc dobře proč. Odjel jsi, beze slova, bez jediné esemesky. Byli jsme jak sourozenci a najednou nic. Dlouho jsem brečela, pak jsem byla naštvaná, ale pak jsem si řekla asi to tak mělo být. Ty sis šel za svým a já taky. A teď tu sedíme, pijeme čaj a já jsem ráda, že tě vidím.
Najednou mě pálily oči. Otočil jsem se k oknu.
Byl jsem hloupý, omlouvám se.
Neřeš to, usmála se Julie. Stává se.
Povídali jsme si až do večera. Julie vyprávěla o manželovi (maká v pivovaru, občas si přihne, ale je hodný), o Týně (maluje, počmárala už všechny stěny), prostě jak se točí život. Najednou mě to upřímně zajímalo.
Hele, navrhla Julie, když už odcházela, nechceš zítra přijít k nám na večeři? Udělám bramboračku. Poznáš Týnu.
Nevím…
Přijď, vzala mě za ruku. Máma říkala, že jsi tu do středy. Aspoň si zavzpomínáme.
Přikývl jsem.
***
Druhý den jsem zašel do lékárny.
Potřeboval jsem mámě koupit prášky, nový tlakoměr a pár dalších drobností. Šel jsem městem, rozhlížel se a najednou si uvědomil: ono to tu není tak zlé. Stromy ojíněné, děti s boby, babky na lavičkách. Obyčejný život.
V lékárně byla fronta. Postavil jsem se poslední. Přede mnou stála starší paní v seprané zimní bundě, s nákupní taškou narvanou jídlem. Přenášela váhu z nohy na nohu a těžce dýchala.
Je vám špatně? zeptal jsem se.
Nic to není, synku. Jen srdíčko pozlobilo. Dám si prášek a bude dobře.
Zadíval jsem se na ni. Byla bledá, modré rty a na čele pot.
Sedněte si, navrhl jsem. Já to koupím za vás. Co potřebujete?
Nitroglycerin, chlapečku. Děkuji.
Koupil jsem prášky a podal je paní. Vzala si je, zavřela oči. Za minutu jí bylo líp.
Děkuju ti. Ty nejsi odsud, viď?
Jo, jsem místní, odpověděl jsem najednou. Tady jsem se narodil.
Vyšel jsem ven a pousmál jsem se.
***
Večer jsem šel k Julii.
Bydleli s rodinou v paneláku bez výtahu, v pátém patře. Stoupal jsem po oprýskaném schodišti a napadlo mě: Bože, jak rychle si člověk zvykne na jiný standard.
Dneska mi to ale nevadilo.
Dveře otevřela malá holka hubená, světlovlasá, s velkýma očima.
Vy jste strejda Lukáš? zeptala se. Mamka říkala, že vás mám přivítat.
Jo, jsem Lukáš, usmál jsem se.
Já jsem Týna. Pojďte dál. Máme bramboračku.
Bydlení bylo skromné, ale čisté. Starý nábytek, vyšisované tapety a na stěnách Týniny kresby. Všude voněla polévka a kynuté šátečky.
Julie pobíhala u plotny.
Luky, pojď, svlékni se. Jdeme večeřet. Týno, dones příbory!
Usadili jsme se ke stolu. Jedl jsem polévku a cítil, jak mě zevnitř zalévá klid a teplo. Tak chutně už jsem dlouho nejedl. Dlouho jsem neseděl jen tak bez přetvářky, bez pozlátka.
Nakreslíš mi něco? požádal jsem Týnu.
Holka se na mě zadívala, pak vážně kývla:
Jste hezký. Nakreslím vás.
Tak jo, usmál jsem se.
Týna přinesla blok a pastelky. Sedla si a pustila se do kreslení.
Popíjel jsem s Julií čaj se švestkovými povidly a povídali jsme si.
Máš děti? zeptala se Týna, aniž zvedla oči.
Nemám, přiznal jsem. Nevyšlo to.
Proč?
Týno! okřikla ji Julie.
Je to v pořádku, řekl jsem s úsměvem. Prostě se to někdy stane. Některým lidem se děti nenarodí.
Nevadí, nezlobte se, vážně prohlásila Týna. Jste mladý. Máte ještě čas.
Musel jsem se rozesmát.
Děkuju, prcku.
Týna podala obrázek. Byl na něm muž v dlouhém kabátu s korunou na hlavě a kolem něj spousta květin.
To jste vy, vysvětlila Týna. Jste jako princ. Ale smutný. Já vám tam domaluju sluníčko, budete veselý.
Bylo mi najednou teskno.
Děkuju ti, pověsím si to doma v Praze. Platí?
Platí, kývla Týna. A znovu přijdete?
Přijdu, slíbil jsem. A věděl jsem, že to není lež.
***
Domů jsem dorazil pozdě večer. Máma mě čekala.
Jak bylo? zeptala se hned.
Dobře, mami. Moc dobře.
Sedl jsem si k ní, vzal ji za ruku. Byla teplá, suchá, posetá stařeckými skvrnami.
Promiň mi všechno, mami.
Ale kluku zlatý, za co?
Za to, že že jsem se za vás styděl. Za tohle město. Za sebe. Myslel jsem si, že jsem lepší, že jsem utekl. Nejsem lepší. Jenom jsem utekl.
Máma mlčela. Hladila mě po hlavě jako kdysi.
Ty jsi neutekl, Luky. Ty jsi přežil. Tady tehdy člověk buď utekl, nebo propadl chlastu. Jsem ráda, že ses zachránil. Jenom na nás nezapomínej.
Nezapomenu, šeptl jsem. Slibuju.
***
Ráno jsem odjížděl.
Táta mě vezl na nádraží. Máma stála na peróně, drobná, v tom svém starém kabátě, a mávala.
Díval jsem se z okna a cítil, jak mě svírá smutek.
Přijeď zas, odkašlal si táta. Máma i já tady nebudeme věčně.
Přijedu, tati. Slibuju.
Sedl jsem do vlaku, našel své místo. V mobilu blikla zpráva od Julie: Zase přijď. Týna už se ptá, kdy strejda Lukáš dorazí. Má tě moc ráda.
Usmál jsem se a mobil schoval.
Vlak se rozjel. Za okny mizely šedé paneláky, garáže a zimní pole. A najednou jsem si uvědomil, že mě nebolela hlava, nebylo mi zle, netoužil jsem před tím utéct.
Vytáhl jsem z tašky Týnin obrázek, rozložil ho. Princ s korunou, kytičky, nedomalované sluníčko.
Podíval jsem se z okna. Nad polem vycházelo opravdové, veliké rudé slunce.
***
Za týden jsem Julii poslal peníze. Jen tak. Pro Týnu na kreslení, na volnočasové kroužky.
Julie se bránila, ale já trval na svém.
A za půl roku jsem naší rodné město navštívil znovu, sám od sebe. Prostě jsem si koupil jízdenku a přicestoval.
Seděli jsme ve třech v kuchyni já, Julie a Týna. Jedli jsme bramboračku a povídali si. A já si najednou uvědomil, že tohle je to, co hledám. Že tohle je štěstí. Když někomu prostě takhle obyčejně chybíte.
Nakonec jsem poznal, že na některá místa, ať už si myslíte cokoliv, prostě patříte. Stačí to přijmout a vracet se ať už fyzicky, nebo aspoň v myšlenkách.
