Nedáme klíče
Víš, že jsme to konečně dokázali? zeptala jsem se Štěpána, když jsme stáli uprostřed prázdného pokoje s klíčem v ruce. Chladný kov v dlani byl těžký a silně jsem jej tiskla, až zubaté hrany zanechaly na mé kůži rudé otisky.
Vím, řekl a objal mě zezadu, bradou se opřel o moji hlavu. Naše.
Naše. To slovo mi připadalo tak neznámé, že jsem ho vyslovila nahlas, abych slyšela, jak zní v těch stěnách, co stále voněly novou malbou. Pět let jsme se Štěpánem střídali podnájmy. Nejprve malý byt u kamarádky Lenky v Nuslích, potom dva pokoje v sdíleném bytě na Vršovickém náměstí, pak konečně jedna normální garsonka, jenže s paní majitelkou, která chodila bez ohlášení a kontrolovala, jak pečuju o její hrnce. Pět let úspor, odříkání dovolených, druhých prací a jeden maminčin dar k narozeninám tolik nám bylo potřeba, abychom stáli na podlaze, co patří konečně nám.
Byt nebyl velký. Dvě místnosti v paneláku v Modřanech, třetí patro, okna do dvora. Štěpán tvrdil, že to byl nejlepší z těch, co jsme viděli, a já souhlasila, ač mě první den s makléřem zaskočila úzká chodbička. Skříň sem pořídím jen jednu, bude nutné si vybrat pečlivě. Ale pak jsem poprvé stanula v kuchyni. Byla na východ, ráno do ní svítilo slunce, a já si představila, jak tu sedím s kávou a sleduji, jak na dvorku pod oknem ožívají holubi. Bylo rozhodnuto.
Nastěhovali jsme se v půli září, když byl právě hotový poslední nátěr a po stěnách se ještě držel zápach barvy. Štěpán nosil krabice, já skládala nádobí, dohadovali jsme se, kam s gaučem, a smáli se, jak oba chceme stejný kout u okna, a okno je jen jedno. Nakonec jsme jej dali do prostřed, což překvapivě fungovalo. Sousedka pode mnou, paní Marie Králová, postarší dáma, zaťukala a přinesla štrůdl s mákem: Jsem ráda, že tu budou slušní lidé. V tu chvíli jsem pochopila, co znamená mít své.
A už ten první večer, když jsme seděli na zemi a jedli štrůdl přímo z plechu, protože stůl ještě nebyl složený, Štěpán najednou zvážněl.
Musím zavolat mámě, řekl. Určitě by se urazila, kdybychom ji nepozvali na kolaudaci.
Odložila jsem kus štrůdlu.
Štěpo…
No tak, Radko. Je to máma.
Já vím. Jen chci jeden den. Jeden den, jen náš.
Dobře, přikývl. Jeden den. V sobotu pozveme.
Přikývla jsem. Mít aspoň jeden den pro sebe bylo víc, než se zdálo.
O Štěpánově matce, paní Jaroslavě Novotné, bych mohla vyprávět celé hodiny, a přece bych to hlavní nevystihla. Klíč nebyl v tom, co dělá, ale jak. Nikdy nezvyšovala hlas, nikdy se nehádala. Vstoupila dovnitř, rozhlédla se tím svým pozorným pohledem, jako by hledala cosi nedokonalého, a pokaždé to našla. Řekla to s úsměvem, téměř jako službu: Radko, jen ti chci říct, že ta polička je trošku křivá, asi sis toho nevšimla. Všimla jsem. Věšela jsem ji tak, protože stěna je křivá a jinak to nešlo. Ale vysvětlovat to paní Jaroslavě bylo jako vysvětlovat větru, proč fouká do jiné strany.
Má sedmdesát tři. Celý život dělala hlavní účetní v podniku a zvykla si, že její slovo je poslední. Se Štěpánovým otcem, panem Ladislavem Novotným, tichým a milým mužem, co miloval rybaření a staré české filmy, mluvila stejně jako s podřízenými. Ne hrubě. Prostě autoritativně. Ladislav už dávno pochopil, že odpor je marný. Stejně i Štěpán, vychovaný v jejich domě.
Pochopila jsem to už ve třetím měsíci známosti se Štěpánem. U Novotných mě pozvali na oběd, paní Jaroslava nastrojila stůl, vše krásné a chutné. Zeptala se mě, čím se živím. Řekla jsem, že jsem grafička v reklamní agentuře. Přikývla: No, to asi není tak těžké. Bez jízlivosti. Prostě tak. Mlčela jsem a snědla sekanou. A tak jsem mlčela i další roky a jedla, co bylo.
Takhle jsem fungovala osm let. Přesně od svatby. A těch pět let, co jsme byli s Štěpánem v podnájmu, mi Jaroslava opakovala, že správní lidé mají ve čtyřiceti byt. Nepřímo, samozřejmě. Zmínila sousedovic Ivanku, co byla šikovná, vzala si hypotéku už v třiceti. Nebo synovce, co koupil dvoupokojový, a přitom plat menší, Radko, vím to. Věděla zkrátka všechno.
A teď jsme měli svůj byt. V sobotu jsme pozvali hosty. Štěpánovu sestru Aničku s mužem, mou kamarádku Hanu, dva kolegy od Štěpána. A samozřejmě rodiče Novotné.
Přijeli první. Když jsem zaslechla zvonek, ucítila jsem to známé napětí. Jen slabé, jako když čekáte na zkoušku, kterou pravděpodobně složíte, ale stejně máte strach.
Štěpán otevřel. Paní Jaroslava nesla zavařené okurky a dort. Pan Novotný láhev Bohemky a tvář, že bude dlouhý večer.
Tak jsme tady, pronesla Jaroslava a rozhlížela se.
To její zkoumavé mlčení už jsem znala. Prohlížela si předsíň. Jedna skříň, zrcadlo, malá polička na klíče. Věšák z Nábytek Odvarků naproti.
Menší předsíň, řekla s klidem.
Ale útulná, podotkl Štěpán.
No jo, no jo, a už šla dál.
Šla jsem za ní a prohlížela si byt jejíma očima. Gauč není u okna. Regál lehce nakřivo, protože panelákové podlahy nikdy nejsou úplně rovné. Závěsy jsem volila béžové s proužky, měla jsem za to, že působí svěže. Teď už mě zajímalo, co řekne o závěsech.
Světlé, poznamenala. Budou se špinit.
Dají se prát, řekla jsem.
Pohlédla na mě, bez podráždění. Jako by na konstatování faktu.
Samozřejmě, Radko. Já jen říkám.
Novotný tiše přešel do kuchyně a zkoumal výhled. Byla jsem za to vděčná.
Hosté přišli kolem sedmé. Bylo rušno a hezky. Hanka donesla obrovskou kytici chryzantém, oranžových skoro jak dýně, a hned byla kuchyň slavnostnější. Anička mě opravdu pevně objala: Konečně svoje, Radko, mám za vás radost. Kolegové Martin a Petr okamžitě našli řeč s panem Novotným nad rybařením a ten večer se museli zvát ke stolu dvakrát.
Jaroslava zasedla ke stolu do čela. Nikdo ji tam neposadil. Ona vždycky zaujala to správné místo. Pili jsme málo, ona jedla úhledně, čas od času zmínila sousedy z jejich paneláku v Černicích, občas se zeptala na ceny rekonstrukce a kývla hlavou, jakoby už stejně věděla vše.
V jeden moment vyprávěla Hanka veselou historku o jednom podnájmu, kde plyn šel jen, když jste šlápli na kotel. Všichni se smáli. Jaroslava také. Pak řekla:
To je proto, že mladí berou první, co je. Musíš vybírat líp.
Hanka se přestala smát. Dala jsem jí dolít víno.
Po dezertu musela Anička s mužem pro děti k babičce. Pak odešli kolegové, pak Hanka, která mě v předsíni objala a zašeptala: Drž se, takovým tónem, že mi bylo jasné, jak pozorovala celý večer.
Zůstali jsme čtyři. Štěpán sklízí ze stolu, já myji nádobí. Pan Novotný usnul na gauči s ovladačem v ruce. Jaroslava přišla do kuchyně.
Pomůžu ti, nabídla.
Není potřeba.
Tak když nechceš postavila se k oknu a koukla dolů. Byt není špatný. Málo, ale dá se to.
Utírala jsem talíř.
Mně se líbí, pronesla jsem.
Tobě se vždy líbí to, co máš. To je hezká vlastnost, Radko. Se Štěpánem je to s tebou jednoduché.
Nevěděla jsem, jestli je to kompliment. Možná že i ona sama nevěděla.
Radko, chtěla jsem se zeptat, její tón zněl najednou jinak, ne laskavěji ani tvrději, prostě věcněji. Dáte mi klíče?
Spustila jsem talíř.
Prosím?
Duplikát klíčů. Ráda bych sem mohla chodit. Pomáhat vám. Štěpán je v práci dlouho, ty taky. Mohla bych přes den přijít, zkontrolovat, zalít kytky, utřít prach. Já jsem v důchodu, času dost.
Mlčela jsem několik vteřin.
Paní Novotná, to je hezké, ale my vaši pomoc nepotřebujeme.
Jak, nepotřebujete? trochu nakrčila čelo, klidně. Já přece neříkám, že to nezvládáte. Jen, že pomůžu. To je něco jiného.
Zvládneme to sami.
Radko, nevzpouzej se. Klíč je jen klíč. Nejsem cizí. Jsem Štěpánova matka.
Vcházel Štěpán, poslední hromádka talířů. Podíval se nejprve na mě, pak na matku. Vytušil, že je něco ve vzduchu, a zůstal stát.
Co se děje?
Nic, řekla Jaroslava. Chtěla jsem duplikát klíčů, abych mohla pomoct. Je to normální. Když měl strýc Bořek s tetou Mirkou byt na Smíchově, teta tam taky chodila a nikdo si nestěžoval.
Štěpán se obrátil ke mně.
Radko?
V tu chvíli se rozhodovalo. Ne hlavou, ale někde uvnitř. Osm let jsem ustupovala. Myslela jsem si vždycky: no tak není třeba se hádat. A pokaždé se ve mně něco, byť maličko, zmenšilo. Ale osm let znamená mnoho drobných ústupků.
Nedáme, řekla jsem.
Jaroslava zvedla obočí.
Cože nedáte?
Utírala jsem si ruce do utěrky. Pomalu. Abych cítila, že stojím pevně ve svém. V naší kuchyni.
Klíče vám nedáme. Tohle je náš byt. Každý, kdo k nám chodí, se musí předem domluvit. Zavolat, ohlásit se. Platí to pro všechny, nejen pro vás.
Radko, řekla mé jméno tím rodičovským tónem. Děláš z toho víc, než je. Já jen chci pomoct.
Já vám věřím, odpověděla jsem. Věřím, že chcete. Ale klíče vám nedáme.
Štěpáne, obrátila se k synovi. Řekni jí něco.
Na tuhle chvíli nikdy nezapomenu. Štěpán stál u lednice, pohlédl nejprve na matku, pak na mě. Viděla jsem, jak v něm bojuje zvyk přitakávat s tím druhým, co dlouho rostlo za těch pět let, kdy jsme šetřili každou korunu, vzdávali se dovolených do Ostravy, jak jsem celé víkendy dělala grafický návrh pro cizí pekárny a malé krámky, že on si ještě vzpomene, jak jsme podepisovali smlouvu na úřadě, jak byl klíč studený a těžký v mé ruce.
Mami, řekl. Radka má pravdu. Klíče nedáme.
Ticho bylo tak hutné, že bys ho mohl krájet.
Myslíš to vážně, promluvila Jaroslava, ne jako otázku, spíš prostě.
Ano. Pokud chceš přijít, zavolej. Rádi tě uvidíme. Ale abys chodila jen tak, s klíčem, to nechceme.
Jaroslava na syna dlouho hleděla. Pak na mě. Vydržela jsem ten pohled. Nebylo mi lehko, přiznám se. Cítila jsem pod žebry drobné chvění a bylo mi trapné, že by to šlo vidět.
Dobře, řekla nakonec. Tak tedy.
Odešla z kuchyně. Slyšela jsem, jak v pokoji budí pana Novotného a rychle mu něco šeptá. Za minutu už stáli v předsíni. Pan Novotný zíral na boty, jako by je viděl poprvé.
Děkuju za večer, řekla Jaroslava. Klidně, zdvořile. A gratulujeme k novému bydlení.
Mami, začal Štěpán.
To je dobré, Štěpáne. Je pozdě. Musíme jet.
Odešli. Já zavřela dveře a opřela se o ně. Štěpán stál těsně u mě. Mlčeli jsme.
Jak ti je? zeptal se.
Ještě nevím, odpověděla jsem popravdě. A tobě?
Taky nevím.
Vrátili jsme se do kuchyně. Zalila jsem čaj. Štěpán si sedl ke stolu a sledoval mě, jak nalévám vodu. Pak promluvil:
Měl jsem to říct už dávno. Ne dnes, už dřív.
Řekl jsi to teď. To stačí.
Bude uražená.
Vím.
Dlouho.
To taky vím, Štěpo.
Vzal hrnek. Tiskl jej v dlaních. Za oknem byl dvůr tmavý a tichý. Kdesi vzadu se rozlehl vlak.
Jsi statečná, řekl. Byla jsi první.
Neodpověděla jsem. Jen jsem seděla a vnímala, jak to zvláštní chvění může utichnout. Nezmizí hned. Jen ztichne.
Další dny byly zvláštní. Ne špatné, ale jiné. Jaroslava nevolala. Dříve volávala Štěpánovi každé dva tři dny, komentovala drobnosti, připomněla svátek, řekla něco o sousedech. Teď byl mobil tichý. Štěpán první týden mobil bral do ruky častěji než obvykle, sledoval obrazovku, odkládal.
Zavolej jí, nabídla jsem.
Ne, řekl. Ona první.
Brala jsem to jako jeho rozhodnutí.
Ozvala se Anička. Tři dny po kolaudaci.
Radko, máma ti nevolala?
Ne.
Ani nám. Táta psal, že je rozmrzelá. Co se stalo?
Přednesla jsem stručně, bez podrobností. Anička naslouchala mlčky.
Chápu, řekla nakonec. Jsi odvážná.
Opravdu?
Opravdu. Udělala to i nám, když jsme se stěhovali s Mirkem. Hned jsem jí dala klíče. A pak k nám chodila. Ne každý den, asi 3x týdně. Mirek málem zešílel. Pak jsem ty klíče nějak ztratila a už jsem neudělala duplikát. Byla uražená čtyři měsíce. Pak to přešlo.
Takže bude dlouho uražená.
Asi ano. Ale pak
To pak jsem si držela v hlavě jako maličkou lampičku v dlouhé tmě.
Byt si mezitím zabydloval svůj rytmus. Koupila jsem na trhu obrovský kaktus v hliněném květináči a postavila na parapet v kuchyni. Vedle něj vypadala dobře keramická hrnek s ježečkem, který mi před lety věnovala Hanka a já jej léta schovávala po krabicích, protože v podnájmu i krásné věci schováváš stranou. Teď byl hrnek konečně na očích. Byl to zvláštní pocit.
Štěpán konečně přibil poličku v koupelně tak, jak chtěl, i s malým světlem nad zrcadlem. V obchodě Světelný koutek poblíž, jsme koupili jednoduchou stojací lampu do obýváku, s teplým žlutým světlem. Večer, když svítila, byla místnost jiná. Jemná. Téměř pohádková.
Tři dny v týdnu jsem pracovala z domova, byt byl jen můj. Vařila jsem kávu, pouštěla si hudbu, co chci, a neměla strach, že najednou někdo vtrhne. Bylo to nové. Až časem jsem zjistila, jaké to vlastně je bezpečí. Cítila jsem bezpečí ve svém domově. Zní to samozřejmě, ale samozřejmé to nikdy nebylo.
Jaroslava mlčela.
Jednou na konci září jel Štěpán za rodiči sám, potichu, v neděli, řekl mi to až večer. Prý byla studená, krátké věty, pan Novotný vyprávěl cosi o nové zarostlé rybářské tůni, a bylo na něm vidět, že je rád, že téma není o nás.
Jaká byla?
Dotčená. Drží se. Znáš ji, nepláče ani nekřičí. Prostě má obličej.
Jaký obličej?
Takhle, ukázal. Trochu ostřejší brada, pohled stranou, koutky dolů.
Začala jsem se smát, pak jsem hned ztichla, protože to bylo zvláštní.
Je ti to líto, Štěpo?
Je, připustil. Ale nelituju toho. Kdybych tehdy přikývl: jasně, mámo, ber klíče, sám bych si to neodpustil.
Řekl to prostě. Proto jsem mu věřila.
Měsíc ticho. Pak další. Jaroslava začala Štěpánovi volat jednou týdně, v neděli večer. Krátce, důrazně. Počká, zeptá se, jestli nenastydl, připomene, že táta má něco s kolenem, měl by asi k lékaři. O bytě ani slovo. O klíčích mlčení. Štěpán odpovídal podobně stručně a při pokládání mobilu měl výraz, jako by právě vyšel ze sprchy, jenže bez úlevy.
Na Jaroslavu jsem myslela častěji, než bych byla řekla. Ne se zlobou. Spíš s novým pochopením, které přijde, když člověka uvidíš nejen jako svou roli. Byla zvyklá mít hlavní slovo, doma, v práci. Rozhodovala, vedla, stavěla. Štěpána s Aničkou téměř vychovala sama, pan Novotný byl vždy spíš hodný druhý. Koupila byt ještě v dřevních dobách. Kontrola byla jejím způsobem, jak milovat. Jinak to neuměla.
Nevysvětlovala jsem ji. Jen jsem rozuměla. Je to rozdíl.
Hanka se vždy ptala, když jsme se viděly. Setkávaly jsme se každé dva týdny v malé kavárně Měděná konvička u metra Skalka nebyla nijak extra, ale tichá, nemusel člověk překřikovat hudbu. Hanka si objednávala cappuccino a croissant, já většinou americano a když byl podzim, něco s dýní. V listopadu dýňovou polévku. Zahřála.
Je pořád uražená? ptala se Hanka, držíc šálek v dlaních.
Je.
Na dlouho.
Anička říkala, možná čtyři měsíce.
Jak se s tím smiřuješ?
Chvíli jsem přemýšlela.
Není mi to příjemné. Ne že lituji, co jsem řekla. Ale ticho je tíživé. Stále myslím na to, jestli jsem to nešla říct jinak. Měkčeji.
Jinak bys to neřekla jasně.
Možná.
Radko, neřekla jsi nic špatného. Jen jsi řekla ne.
Vím. Ale někdy je ne hodně.
Mlčela.
Pamatuješ, jak jsi mi vyprávěla, jak ta majitelka bytu chodila bez ohlášení?
Pamatuju.
Vzpomněla jsem si. Paní Jitka Bártová, malá paní s věčně hnědým kabátkem. Chodila středou, často i dřív. Klopala, nakoukla do kuchyně, koupelny. Prý jen kontrola. Jednou jsem stála na chodbě v županu, ještě mokré vlasy, a ona na mě pohlížela, jako bych byla vetřelec protože ona byla ta skutečná paní bytu. Já byla jen host.
Cítila jsem se mizerně, řekla jsem.
Vidíš, a teď jsi doma. Opravdu.
Byla to pravda. Byla jsem doma.
Prosinec přinesl mrazivé ráno a brzké stmívání. Postavili jsme se Štěpánem malý stromek, živý, voňavý. Ozdobili ho starými ozdobami, co jsme vezli z podnájmu do podnájmu v jedné krabici od bot s nápisem Vánoce. Z nich byl nejcennější skleněný Mikuláš, s odřeným nosem, kterého jsem si koupila za první výplatu, ještě dávno předtím, než byl Štěpán. Ten jsem vždy věšela první.
K Novému roku jsme nepozvali nikoho. Jen my dva, starý film, mandarinky a něco bláznivého, co jsem napekla. O půlnoci jsme ťukli sklenicemi u otevřeného okna. Bylo osm pod nulou, rychle jsme okno zavřeli a zasmáli se.
Dobrý rok, řekl Štěpán.
I přes všechno?
Právě proto.
Věděla jsem, co tím myslí. Dobrý byl právě proto, že v něm byly i těžké chvíle o to pevnější jsme byli spolu.
Jaroslava zavolala osmého ledna. Ne Štěpánovi. Mně.
Zírala jsem na její jméno a chvíli jen držela mobil. Potom jsem to zvedla.
Radko, řekla. Vždy mi říkala celým jménem, když šlo o vážné věci.
Paní Novotná.
Chtěla jsem vám popřát pěkný nový rok. Sice se zpožděním.
Děkuji. Vám také.
Pauza.
Jak se máte?
Dobře. Zabydlujeme se.
Už jste měli stromeček?
Měli. Živý.
Dobrá. Živý je lepší.
Zase ticho. Seděla jsem v kuchyni a sledovala kaktus. Přežil prosinec a vypadal spokojeně.
Radko, a v tom hlasu bylo něco, co jsem u ní neslyšela. Ne změkčení, spíš úsilí, jako když něco těžkého nesete, ale nechcete, aby to šlo znát. Ráda bych přijela. Někdy. Pokud vám to nebude vadit.
Nevadí. Zavolejte předem, domluvíme se.
Ano. Zavolám.
Dobrá.
Tak zatím. Pozdravuj Štěpána.
Vyřídím.
Položila to. Seděla jsem ještě dlouho bez hnutí. Pak jsem vstala, nalila si vody a pomalu vypila až do dna.
Štěpánovi jsem to řekla večer, když přišel z práce.
Volala? sedl si a díval se, jestli má jásat, nebo čekat bouřku.
Volala. Chce přijet. Říkala, že předem zavolá.
A vše?
Všechno.
Chvíli mlčel.
Tak.
Tak.
Vzdychl. Ne s úlevou, ne s neklidem. Prostě tak, když se něco dlouhého konečně o kousek pohne.
Jsi ráda?
Přemýšlela jsem.
Ještě nevím, řekla jsem poctivě. Uvidíme, jak zavolá a přijde. Není to konec, Štěpo. Je to jen další krok.
Ano, další krok.
Ozvala se na konci ledna. V pátek večer, když jsme byli oba doma.
Štěpáne, řekla, můžeme v neděli přijet? Jestli se to hodí.
Počkej, zeptám se Radky.
Podíval se na mě. Přikývla jsem.
Jasně, mami. Přijeďte na jednu.
Dobře. Upeču štrůdl s jablky, ten máš rád.
Mám.
V neděli dorazili přesně v jednu. Jaroslava v tom samém kabátu jako při kolaudaci, jen se šálou navy, pan Novotný nesl štrůdl zabalený v utěrce.
V předsíni bylo trochu rozpačité ticho. Jaroslava se rozhlédla a já čekala ale neřekla nic. Jen se zouvala a šla do pokoje.
Stromeček už jste sklidili, prohodila pohledem do rohu.
Už dávno.
Škoda. Živé bývají hezké.
Pili jsme čaj. Pan Novotný nám vyprávěl o koleni, které nakonec nic vážného, jen věk. Jaroslava se mě ptala na práci. Mluvila jsem o nové zakázce logo pro malou pekárnu a klient si vybral ten nejméně čekaný návrh. Jaroslava poslouchala. Ne vřele, ale pozorně.
Tak v tom asi něco je, uznala. Když si vybere podle sebe.
Je.
No to je dobře.
Po čaji chtěl pan Novotný vidět výhled z kuchyně, říkal, že na fotce vypadal pěkně dvůr. Štěpán šel s ním a zůstali tam, tipuju, že zase řešili ryby.
Zůstala jsem s Jaroslavou v pokoji. Seděla na gauči a koukala na naši lampu.
Máte pěkné světlo, řekla. Hezky hřeje.
Nám to tak vyhovuje.
Chvíli mlčela, pak:
Radko, já bych sem každý den nechodila, to víš.
Podívala jsem se na ni. Ona na mě ne, dívala se na lampu.
Možná ne, každý den, řekla jsem.
Jemně cukla koutkem úst. Ne uraženě. Spíš jako někdo, kdo pochopil, že do něj vidíš, a už s tím nic nenadělá.
Už o klíče žádat nebudu, dodala. Jen abys to věděla.
Já vím.
Dobře. Vzala hrnek s čajem. Co je to za čaj?
Horská louka, od menší české firmy. Koupila jsem náhodou, dobrý.
Napiš mi to pak.
Napíšu.
Za oknem bylo zataženo, ale ne temně. Ten zvláštní lednový svět, kdy je obloha bělavá a domy vypadají malované akvarelem. Na parapetu kaktus, vedle hrnek s ježečkem. Jaroslava na našem gauči s naším čajem. Nebylo to ani dobré, ani zlé. Bylo to prostě naše.
V únoru volala znova. Ve čtvrtek, se poptat na sobotu. Prý přiveze švestkový džem, co sama vařila, a pan Novotný přinese uzenou rybu z loňských vltavských úlovků.
Štěpán pak řekl, že nečekal, že to tak dopadne. Myslel, že bude muset čekat déle, nebo že matka zase něco vymyslí.
Třeba to ještě zkusí, usmála jsem se.
Možná, přikývl. Ale teď ne.
Teď ne.
Umyvali jsme spolu nádobí. On myl, já utírala. Za oknem už byl večer, na dvoře svítila světla. Někdo venčil psa, chlupatá světlá kříženka čichala ve sněhu a kýchla.
Myslíš, že to půjde dál takhle? ptal se Štěpán.
Chvíli jsem si prohlížela utřený talíř, bílo-modrý, náš, co jsme koupili první měsíc po přestěhování.
Nevím, odpověděla jsem. Uvidíme.
Venku pes našel, co hledal, začal vrtět ocasem. Páníček ho podrbal, šli dál. Na sněhu zůstávalo klidné žlutavé světlo lamp.
Štěpáne, řekla jsem.
Ano?
Nic. Jen tak.
Usmál se. Položila jsem talíř na naši poličku, v naší kuchyni, v našem domě.
