Proboha, Jura! Ty jsi ale těžký člověk! S tebou je to vždycky tak složité! Proč nemůžeš prostě jednat tak, jak tě prosím?
Mladá žena, která právě kárala svého muže, byla půvabná. Vlastně byla nádherná! Dlouhé nohy, sytě modré oči a postava takových proporcí, že se za ní v lázeňském parku sousedícím s hotelem otáčeli všichni chlapi v okolí.
Její muž rozhodně krásou nevynikal. Skoro o hlavu menší než jeho žena, připomínal spíš malý soudek. Dlouhé ruce, krátké nohy a řídké vlasy ustupující už notně od čela. Jediné, co na něm bylo hezké, byly oči. Zářivé, chytré, pronikavé zdálo se, že vidí skrz člověka. O to podivnější bylo pozorovat jejich pár spolu. Rozmarná kráska a ten, kdo o ní věděl vše…
Připomínali Hefaista a Afroditu, jen místo kovářského kladiva muž skoro pořád nosil v rukou dítě.
Malá holčička byla otci podobná tak, že o jejich příbuznosti by neměl pochyb nikdo. Po matce zdědila jen barvu očí a nádherné měděné kudrnaté vlasy. Tak neposlušné a bujné, že je ani matka nevzdorovala česat, a tak pětiletá Kačenka řádila po hotelových chodbách jako ohnivá střela, zatímco otec s úsměvem spěchal za ní.
Kristýno, jestli chceš tak moc na ten výlet, jeď. Jen mám pocit, že Katka je na to ještě malá. Je daleko, je vedro… bude uplakaná, unavená a zkazí ti náladu. Víš přece, jaká je.
A od čeho tě mám? Juro! Jsem tu na dovolené s manželem! Už tak na mě všichni zírají. Tobě je to jedno?
Kristýnin hlas sklouzl do hysterických poloh a malá Kačka se pevně chytila otce kolem krku.
Ale, lásko! Já na tebe žárlím, to snad víš, usmál se Jura a pohladil dcerku po vlasech. Tak co kdybychom vymysleli něco jiného? Co takhle plavba na lodi, nebo potápění? Čemu bys dala přednost?
Chci pyramidy! odsekla Kristýna a založila ruce. Nechcete jet? Fajn, jedu sama!
Scéna byla sehrána mistrovsky Juraj jen pokrčil rameny, když jeho žena odběhla k bazénu, zapomínajíc na manžela i na dceru.
Upřímně řečeno, takové výlevy mu už dávno byly známé. Jejich vztah se nelišil od jiných párů z jeho okolí. On zabezpečený, věčně zaměstnaný, ona krásná, mladá, nechávající se milovat.
Jak se vlastně Jura stal tím moderním manželem, ani pořádně nepochopil. Se ženami to nikdy neuměl. Nešlo o vzhled, spíš o povahu. S ženami si rozuměl jen v práci nebo byznysu. Tam byl galantní, vtipný, ale když se zamiloval, nevěděl, kde má ruce a jak upoutat pozornost vyvolené. Nakonec pokusy o osobní život vzdal. Žil prací, občas navštěvoval matku, která bydlela za městem, a postupně se smířil s tím, že mu rodinný osud přán není.
Občasné není to o lásce, ale pro zdraví, jak říkala jeho maminka, byly jediné, co rozptylovalo jeho samotu.
To by trvalo dál, nebýt jeho maminky, Inky Pavlové, která jednou rozhodla, že je na čase, aby si syn pořídil rodinu.
Juro, dost jsem na tebe koukala! Sám se neoženíš nikdy. Potřebujeme dohazovačku!
Cože? Jura se zakejchal, když na verandě popíjel čaj s malinovým džemem a polil si sako.
Zničil sis nový sakó, poznamenala Inka suše a zamyšleně si ho prohlédla. Juro, jsi skvělý člověk. Úspěšný, chytrý, slušně vychovaný a k čemu to je, krom mě? K ničemu! To je špatně! Dosáhl jsi všeho, čeho jiní ve tvém věku ne. Ale štěstí? To ti chybí. Vidím, jak se díváš na děti Marušky. Je trochu nepraktická, ale skvělá matka. Já taky zbožňuji její děti ale přála bych si mít v náručí vlastní vnouče. A hlavně, abys jednou i ty zažil to, co znamená pravé štěstí. Dům je pomíjivý, život trvá paměť, emoce, láska… To je to, co zůstane, chápeš, Juro?
Mami, chápu. Ale co s tím má společného dohazovačka?
To, že si nikoho sám nikdy nenajdeš! Neumíš to, promiň mi! Nestydím se to říct. Já tě to totiž taky nikdy nenaučila. Tak to musím nějak napravit. Sepiš, jakou bys chtěl ženu!
Prosím tě! To je blbost!
Žádný blbosti. Dej to sem! Tak, začneme jaké má mít oči?
Ten večer seděli dlouho do tmy. Jura pochopil, že máma neustoupí, a tak trpělivě odpovídal, co chtěla slyšet, zatímco mu v duchu šrotovalo, že vyšetřovatelka asi vážně není ženské povolání. Nakonec četl svou vlastní ženu snů a jen zakroutil hlavou.
Taková snad ani neexistuje.
Uvidíme! Inka vítězoslavně strčila papír do kabelky.
Dohazovačka mu ženu našla. Kristýna splňovala všechny představy alespoň ty povrchové. Co měla v duši, to zjišťoval až při soužití.
Rychle pochopil, že jejich sňatek byl spíš obchodní dohodou. Nebylo to nijak neobvyklé vařit guláše prý nebude, ani na domácnost nebyla. V novém domě měli oddělené ložnice, protože spát při tom jeho chrápání nešlo. Chrápal nebo ne, pro Juraje to bylo fuk pro tu, která se mu stala vším, by udělal cokoliv.
Dítě Kristýna mít moc nechtěla, ale uznala, že kvůli dohodě počká pět let.
Jsem mladá a svět jsem neviděla, pomůžeš mi s tím, ne?
Jura souhlasil. Procestovali spolu spoustu míst, bavili se s přáteli, skládali společně život a zvykali si na sebe.
Narození Katky na chvíli přineslo klid. Jura byl šťastný, konečně se těšil domů za dcerou. Přesto ho mrzelo, že Kristýna není moc mateřský typ.
Kojit nebudu! Zničit si prsa, abych pak musela na plastiku? Zapomeň! Najdi chůvu, nebo bude na Nutrilonu. Vždyť i ty jsi nebyl kojený řekla tvoje matka a podívej se, jak jsi dopadl. Nevidím v tom problém!
Ať matka jeho ženy, nebo Jura přesvědčit ji se jim nedařilo. Katka spokojeně cucala lahvičku a Jura sháněl chůvu.
Zblázním se! Zavřená doma celé dny, křičící dítě… Ty jsi v práci, máš kolem sebe lidi, ale mě tu nikdo nenahradí! Chtěl bys, abych měla depresi? stěžovala si Kristýna.
Naštěstí jeho tchyně, paní Natálie, navrhla, že se postará o vnučku sama.
Nápad Jura uvítal. Poprvé se s ženou opravdu pohádal.
Proč má být moje máma u nás? Bude mi radit? Tobě je to jedno? Nemiluješ mě!
Miluju! Ale i svou dceru! Nejseš s ní téměř vůbec! Aspoň jednoho člověka, kromě mě, chci, který ji bude milovat.
O tom Jura nelhal. Kristýnin zájem o Kačenku byl minimální. Hlavní byla výbavička, krásné šaty a vkusně dekorovaný pokojíček, který při návštěvě ukazovala přítelkyním ale ten byl jen naoko. Od prvních dnů spala Kačka u otce, kde měla postýlku, prádelník i oblíbené hračky.
Miluju ji! Jak umím, jak to dokážu! Kristýna po svatbě poprvé doopravdy brečela, ale Jura tentokrát necouvl.
Máma zůstane. Bude s Kačkou, když budu v práci. Pokud začneš chtít být s dcerou ty, řekneš mi to a zařídíme se jinak. Teď to bude tak, jak jsem rozhodl já.
Kristýna nakonec přijala, že její máma je nejlepší možnost k získání svobody.
Natálie se k nim nastěhovala a Kačka získala babičku, která byla pro ní jediným vesmírem po otci. Samozřejmě, maminku znala, občas u ní vydržela předepsaných deset minut, když ji Kristýna chtěla ukázat kamarádkám, ale pak stejně uháněla za babičkou nebo tátou tam totiž věděla, že ji mají opravdu rádi.
Byl takový život. Katka rostla. Chodila chvíli na balet, potom do soukromé školky, kam ji babička vozila. S rodiči procestovala půl světa, už dávno brala hotely a lety jako samozřejmost s tou, která jí nikdy nevadila.
Tahle dovolená byla naprosto obyčejná, dokud Katka nenastydla a nezačala si stěžovat, že ji bolí hlavička.
No to je pěkné! Celá dovolená nanic! Kristýna zuřila, když čekali na lékaře, kterého zavolal Jura.
O čem to, prosím tě, mluvíš? Vždyť je nemocná…
Dětská rýma! Neměl jsi jí kupovat zmrzlinu! Já to říkala! Ty ji rozmazluješ a teď to máš! Otec roku! A co teď budeme dělat?
Počkáme na lékaře.
Odpověď byla tak klidná a rozhodná, že Kristýna jen mávla rukou.
Doktor dcerku prohlédl a shledal lehké přepracování. Klid, spánek, vše bude v pořádku.
Jura přikývl, ale jakmile lékař odešel, řekl: Jedeme domů.
Proč, Juro?! Vždyť jí nic není!
Protože její bolesti nejsou normální. Je jí pět a neměla by jí takhle bolet hlava. Nechci nic riskovat. Letíme domů, žádné řeči!
V Brněnské nemocnici vyšlo najevo, že měl pravdu. A život se na chvíli zastavil.
Jedna nemocnice, druhá, třetí… Stavy zůstávaly stejné ani horší, ani lepší. Jura přenechal firmu podřízeným, a trávil dny i noci u Katky domů jezdil jen na sprchu a čisté oblečení. Kristýna taky sedávala u dcerky, ale lékaři brzy pochopili, že ta krásná paní je jen dekorace. O Katce nic neví, jen přikyvuje a utírá si slzy. Lidé ji litovali, a informace žádali po Juře.
Pravda byla smutnější. Kristýnu dcerka moc nezajímala. Věděla, že pro lékaře dělá maximum, a že ona s tím stejně nic nezmůže. Chyběla jí svoboda a starý život. Nemohla vystát nemocniční prostředí, i když se jednalo o nejlepší kliniky, co si Jura mohl dovolit.
Trpělivost jí došla, když zjistila, že muž prodává jejich dům.
Proč, Juro? Nedochází ti už peníze?
Ano.
Odpověděl zcela jistě a prostě.
Ale vždyť jsme měli…
Měli. Ale teď je potřeba peněz na léčbu Katky. Operace není možná tady, musíme do zahraničí. Potřebuji každý halíř. Prodám dům, firmu, cokoliv pro uzdravení své dcery udělám všechno.
A já? Co budu dělat já? Kristýna už tiše brečela, chápala, co uslyší bystrá ale byla.
Tobě dávám svobodu. Dostaneš svůj podíl, auto, byt ve městě. Žij, jak chceš. Jen jednu věc párkrát týdně navštívíš Katku v nemocnici, a až pojedeme na operaci, pojedeš s námi. Jsi matka, jakkoliv sobecká! Snaž se projevit aspoň trochu soucitu. Alespoň navenek, aby věděla, že matka existuje!
Jura poprvé ztratil nervy. Bál se tak moc, že mu vlhly ruce a dech se mu zadrhával. To jediné, co ho dosud poutalo ke Kristýně, byla dcera.
Konec! Jdi se dát dohromady a nevyděs Katku. Musí být v klidu. Všechno ostatní počká. Teď budeš dělat to, cos slíbila!
Co se v Juře teď změnilo, nevěděla ani Kristýna. Připadal jí najednou vyšší, pevnější, neotřesitelný jako skála a za tou skálou se nebylo čeho bát.
Beze slova se otočila a odešla vyčistit si tvář. Už neviděla, jak Jura zavírá dveře nemocničního pokoje a Kačenka se maličko posadila na posteli.
Tati…
Paní Natálie, sedící u vnučky, si povzdechla, položila knížku do klína a pokynula Juře do chodby.
Juro, dovolíš-li, zůstanu u vás…
Paní Natálie, proč byste se mě ptala? Děkuji vám! Nevím, jak bych to zvládl bez vás.
Je mi hanba, Juro! Já ji tak pokazila… Byla přece taková chytrá, vždycky uměla říct, co kdo chce slyšet… A teď jestli jsem byla slepá, nevím. Kde jsem to ztratila?
Kdo by věděl, kde padne… Já taky nebyl nejpečlivější. Jak neudělat tu stejnou chybu s Kačkou? Jak ji nepustit z náruče?
Připravuj podušku dřív. Ale teď neplač! Kačka nás má přečtené a začne tropit scény. Nemá se nervovat. Uložím ji a ty prosím skoč do obchodu, chtěla zmrzlinu, a moc nejedla. A ještě dej Kristýně čas. Možná ji to přejde…
Katku operovali po pár týdnech. Inka opustila práci a jela s nimi do Švýcarska.
O půl roku později se Katka vrátila s otcem a babičkami domů. Kristýna zůstala v cizině.
Dva roky rehabilitace…
Jednou naděje jasně plála, jindy sotva doutnala. Ale nevyhasla až lékař v nemocnici sundal brýle, promnul si oči a usmál se:
Zvládli jste to.
Život se na chvíli zarazil, ale už se rozběhl po jiné koleji pevnější a klidnější.
Kristýna vstoupila do dceřina života v den jejích patnáctin. Pořád krásná, elegantní, skoro nezměněná dala Natálii pusu, kývla na Juřije a prošla do davu gratulantů.
Dcerko…
Stejné sytě modré oči se přimhouřily.
Mami…
Kristýna spustila nějaký výklad, ale Katka ji zastavila:
Nespěchej. Klid. Pak si promluvíme.
Chtěla jsem…
Já vím. To počká. Teď ne.
Katko, prosím…
Dobře. Pojď.
Kačka vzala matku do otcovy pracovny, stáhla těžký závěs a usadila se na parapet.
Tak povídej.
Bože, jsi celá otec…
Co mami, taky těžká, co?
To ne…
Ale jo. Jsem jako táta. A víš co ti řeknu? Ten, kterého jsi neměla za dost dobrého, mě nikdy o tobě neřekl špatné slovo. Ani jednou! Nepřivedl domů jinou, nerušil manželství, nechtěl mě trápit. Pořád tvrdil, že mám mámu i když jsi byla pryč. A víš co dál?
Co? Kristýna sotva šeptala.
Tenhle těžký člověk mě učil odpouštět. Nevykládat zášť. Ještě nevím, jestli to umím, ale jsem jeho dcera, a co začnu, taky dokončím. Nevím, jestli tebe přijmu zpátky. Moc mi nechybíš. Mám tátu, mám babičky všechno, co potřebuju, mě naučily ony. Nemám v tobě potřebu, rozumíš? Ale kvůli tátovi ti dám šanci. Možná zjistím, že matku ještě potřebuju.
A co jsem byla doteď?
Cokoliv. Panenka, hezká obálka, bezcitný robot… Ostré? Ale tak to bylo. I když jsem byla malá, pamatuju si, kdo mi zpíval u postýlky, když jsem byla nemocná nebyla jsi to ty. Pamatuju, jak mi babička Natka koupila baletní sukni a korunku na labutí tanec, i když věděla, že už nikdy tančit nebudu. Tancovala jsem doma a ovace, co mi dali, neměl ani Národní divadlo. Babička Inka mi donesla krabici barev a my malovaly až do noci. Tuhle jsem věnovala tátovi a vyhrála cenu na výstavě. A kde jsi byla ty?
Katko, teď jsem tady…
A proč ti nevěřím? kreslila prstem Katka na okně. Pod ním stál Jura a pozoroval ji. Katka pokynula a obrátila se k matce. Nevíš? Taky nevím. Ale zatím to řešit nebudu. Prokaž mi, že máš místo v mém životě, a pak o tom budu uvažovat. Zatím vítej. Torta bude za hodinu. Jdu zpět za hosty. Omluv mě.
Na odchodu se ještě otočila.
Tak co, jsem těžký člověk, mami?
Kristýna tiše přikývla v očích slabý plamínek naděje.
Katka pokrčila rameny.
Výborně! Znamená to, že jsem fakt po tátovi. To je nejlepší kompliment, co jsi mi mohla dát. Myslím, že už o tom aspoň uvažuju. Tak se uvidíme!
Záblesk měděných vlasů zmizel, a Kristýna položila dlaň na chladné okno tam, kde zůstaly otisky dceřiných prstů.
