Já jsem rozhodla. Byt přepíšu na Tomaše. Tobě to, doufám, nevadí, Lucko?
Lucie odložila lžičku a železo těžce cinklo o podšálek.
Na Tomaše? Má tři roky!
Aby byl zabezpečený. A já se nastěhuju k tobě. Stejně bydlíš sama, místa máš dost.
Paní Anna, ještě ve svém ležerním baloňáku, zůstala stát v předsíni. V ruce držela kabelu, z níž vykukoval okraj nějaké složky. Bylo cítit dobře známou vůni jejího parfému Noční Praha, který kupuje už přes dvacet let v malém krámku na Masarykově. Ten pach Lucii vždycky zahalil stejně neodbytně jako vzduch těsně před pražskou bouřkou sladký a těžký, v tom prostoru panelákového bytu u Sadové byl všude.
Lucie vstala, přešla tiše do kuchyně a zapnula rychlovarnou konvici. Ruce znaly své připravovaly šálky, lžíčky, cukřenku. Ale v hlavě jí znělo jediné slovo: převést.
Čaj si dáš? zeptala se napjatě klidným hlasem.
Dám, díky, Lucko. Máma už konečně sundala baloňák, pověsila ho na židli a usadila se na gauč. Kriticky očima pročísla pokoj. Máš tu chladno. Topení moc nehřeje?
Hřeje.
Mně je tu zima. U nás na Smetanově je teplo, Standa to řeší s domovníkem hned, když je problém.
Lucie před ni postavila hrnek. Sedla si naproti ní, hleděla na obličej dobře známý vrásky u očí, ústa sevřená v přímku patnáct let. Šedesát osm. Šedivé vlasy pečlivě nagelované, nový modrý svetřík. Standa koupil minulý týden, chlubil se v telefonu: Dárek pro mamku, radovala se jak malá.
Notář čeká zítra v deset, pokračovala paní Anna, zatímco míchala cukr ve svém čaji. Standa to zařídil, všechny papíry má. Je šikovný, že jo.
A na moji půlku ses zeptala?
Máma zvedla překvapeně oči.
Jakou půlku? Ty jsi přece moje dcera. Byt stejně zůstane v rodině, jen ho převedeme na vnuka. Tomaš ho jednou využije.
Polovina bytu je moje, mami. Podle papírů. Polovina.
Ale prosím tě, odhodila Anna mávnutím ruky a upila horkého čaje. Stejně tam bydlet nebudeš. Standa s Ivetou a dítětem potřebují prostor. A já budu u tebe, to je všechno. Tobě to přece nebude vadit, viď?
Lucie chvíli mlčela a zadívala se na vybledlou fotku na zdi. Devadesátky. Rodinná: táta, máma, ona, Standa. Jí je tam asi jedenáct, bráchovi osm. Stojí bokem, skoro ji rám schovává. Standa je uprostřed, v mámině náručí, i když už je kus chlapa. Usmívá se. Otec kouká netečně někam mimo záběr. Lucie, ta oddělená, stojí vyrovnaná, ruce podél těla, vážný kukuč.
Nezeptala ses mě, řekla tiše.
Na co by ses měla ptát? Máma položila šálek s tichým cinknutím. Jsem tvoje máma, vím nejlíp, co je správné.
Vždycky jsi všechno věděla nejlíp
No právě. Anna spokojeně kývla, že je dcera konečně při smyslech. Standa měl radost, že mám rozum. Prý ne každá matka myslí tolik na děti.
Lucie vstala, odnesla svůj hrnek do kuchyně, zbytek čaje vylila. Postála u okna. Za sklem se táhla šedá listopadová tma, lampy už svítily, na chodníku se lepily lesklé hromady listí. U vchodu v oranžové vestě s vysavačem se poflakoval domovník.
Promyslím to, řekla, aniž by se otočila.
Není co promýšlet, Lucko, v deset ráno. Tady máš adresu notáře.
Řekla jsem, že si to rozmyslím.
Táhlo ticho. Lucie slyšela, jak máma balí kabelku, navlíká kabát, klapání podpatků ke dveřím a pauza.
Zklamala jsi mě, Lucko. Ty jsi vždycky byla paličatá. Na rozdíl od Standy.
Dveře zapadly. Lucie zůstala u okna, poslouchala vzdálený zvuk výtahu. Pak se svalila na gauč, ani se nezula. Zírala do stropu, kde se od jednoho rohu k lustru vine tenká prasklina zná její tvar už roky, v duchu ji počítala, jako děti počítají ovečky.
Mobil zavrněl. Zpráva od Marušky.
Jak je? Stav se do Kavárny U Pohody, přinesla jsem ti domácí ovesné sušenky!
Lucie zírala na displej. Ruce napsaly: Díky. Přijdu zítra.
Telefon si položila na hruď. Zavřela oči.
Vybavila se jí vzpomínka: osm let, Standův narozeninový stůl. Zbyl poslední velký kus dortu s krémovou růžičkou. Slintala po něm, povytahovala jazyk. Máma položila krajíc na talířek, postrčila Standovi.
Tady máš, synku, jsi přece oslavenec.
A Lucka? mumlal Standa, už plnou pusou.
Lucka je velká. Příště se podělí s tebou, viď, holčičko?
Lucie kývla, vstala od stolu, šla do svého pokojíku, vlezla do postele a zírala na strop. Táta vešel později, posadil se na kraj, pohladil ji po vlasech.
Neber si to, holka. Máma Standu prostě miluje, je mladší.
Mně to nevadí, řekla.
Táta si tiše povzdechl a odešel. Ona tam zůstala a počítala prázdno na stropě. Tehdy tam ještě žádné trhliny nebyly. Ale stejně počítala. Možná údery vlastního srdce.
Ráno vstal v hlavě zvon bolela ji hlava. Sprcha, rychle do práce. V sedm třicet výšlap do Teplodomova, dvacet minut pěšky na podzim byla procházka lepší než terapie. Studený vzduch, listí tiše šustí. Lidi se hrbí, nikdo si nevšímá okolí ideál pro ztracené myšlenky.
V kanclu voněla káva a toner od tiskáren. Hlavní účetní, paní Nina, už seděla u stolu.
Dobré ráno, Lucko. Jsi dneska bledá.
Dobrý, jen jsem se nevyspala.
Musíš brát vitamíny. Já jím Cemio a cítím se jak holka.
Lucie pokrčila rameny, zapnula počítač a ponořila se do tabulek. Čísla, řádky, sloupečky. Rutina, co člověka otupí záviděníhodný pocit nemyslet na nic, jen vyplňovat šedivé buňky.
Na oběd do jídelny nešla. Oblekla kabát, utekla ven, dvě bloky až do parku. Fontána v parku už měsíc bez vody, jen betonové dno poseté listím. U prázdné lavičky vytáhla sendvič, nechala ho v ruce, koukala na holé stromy.
Telefon zvoní. Standa.
Nevzala to. Mobil hned tlumeně zavrněl znovu zpráva: Lucko, co blbneš? Máma je hotová. Zavolej jí!
Lucie smazala zprávu. Zakousla sendvič. Chleba suchý, salám mdlý. Chroupala to líně a házela pohledy na nehybný fontánový beton. Hned se jí vybavila mamka, jak ji jako dvanáctiletou posílá pro chleba v dešti, zatímco Standa byl horečnatej v posteli. Ona mokla, chleba chránila pod bundou doma ho podala, matka ani nevzhlédla. Standa zakňučel, matka k němu hned skočila s čajem a medem.
Lucko, běž se převléct, brácha spí! vyslala ji máma z kuchyně.
Ona se ve svém pokoji třásla zimou zabalená v dece večer horečka a máma pozdě: Třicet sedm a půl, to přejde. Čaj s rybízem a do školy.
Lucka v chladu ve třídě na dotaz učitelky kývla, že je vše v pořádku. Doma pak polévka: pro Standu, pro Lucku suchý chleba. Ty si namaž máslo, gesto matčina velkorysosti.
Po obědě zpět do kanceláře, Nina si ji starostlivě prohlíží.
Ty nejsi nemocná?
Určitě ne.
K večeru opět Standův hovor. Tentokrát to vzala.
Lucko, co blbneš? Máma říká, že nechceš podepsat.
Já jen řekla, že si to rozmyslím.
Co chceš myslet? Byt stejně nepotřebujeme, dávno tam nebydlíš. Tomíkovi se bude hodit, je to náš synovec.
I můj.
Tak podepíšeš, co.
Lucie mlčela, poslouchala, jak bratr funí.
Lucko, slyšíš?
Jo.
No a co teda?
Já tam zítra nepřijedu.
Cože?!
Nepřijedu k notáři.
Děláš si srandu?! Máma to celý týden chystala! Já všechno zařídil! Ty…
To je moje půlka. Podle zákona. Nedala jsem k tomu souhlas.
Jaký sakra souhlas?! Seš snad moje sestra! Rodina! Nebo ses zapomněla?
Začal řvát, vztekle házel nadávkami sobec, ledová, vždycky jsi byla taková.
Zklidni se, Stando.
Já se nezklidním! Ty jsi mi vždycky záviděla! Máma mě milovala víc!
Lucie položila mobil na stůl. Slyšela řev, ale už odtažitě. Opláchla si ruce, třásly se. Třicet tři let a ani jeden prsten. Nikdy ho neměla.
Po chvíli jen zpráva: Až se vzpamatuješ, zavolej. Stejně přijď zítra.
Převlékla se jen do deky a usnula s pláčem deště na okně. Mysl jela jak kolotoč, jeden obraz za druhým, nikdy úplný klid.
Šestnáct let. Listonoš přinesl dopis z Brna, z univerzity. Přijali ji s grantem, koleje zajištěné. Skákala s dopisem, běžela za mámou.
Mami, přijetí! V Brně! Berou mě!
Máma míchala kaši na plotně, četla dopis, vrátila ho.
Ne.
Jak ne?
Nepojedeš nikam. Kdo tady zůstane se mnou a Standou? Táta furt v práci, Standovi za chvíli maturita, musíš mu pomáhat. Ty si někam vymyslíš Brno.
Mami, to je můj sen!
Na sny není čas. Seš holka, tady ti bude dobře. Vdáš se, budeš mít děti, nepotřebuješ Brno.
Mami…
Řekla jsem ne. Táta se se mnou shodne, to nepotřebujeme řešit.
Odešla do pokoje, spálila dopis v umyvadle. Jen koukala, jak papír černá. Popel spláchla.
Druhý den u večeře máma oznámila: Lucka zůstává. Půjde tady na ekonomku. Dobře dělá, holka má být doma.
Táta na Lucku koukl. Kývla.
Večer šla pro vodu, praštila si o židli. Máma zahuhlala: Namaž si to heřmánkem.
Jednou za čas v jídelně Nina s fotkami vnoučat, Lucie pokyvuje, usmívá se. Na oběd zase do parku. Listuje starými alby. Rodinná fotka, Standa s otcem na rybách, ona někde v rohu, často jen spleť vlasů bokem nebo nápis: Foto: Lucka.
Telefon zase vibruje. Máma.
Nevzala to. SMS: Byli jsme u notáře, nikdo nepřišel. Standa brečí. Máme nový termín. Přijdeš?
Vymazala zprávu, vrátila mobil do kabelky a šla do práce.
Večer dorazila domů, na schodech slyší hlasy. Standa s Ivetou. Už hodinu čekali.
Lucko, konečně! Musíme si promluvit
Beze slova odemkla a pustila je dovnitř.
Čaj? navrhla.
Ne, žádný čaj, jdeme na to rovnou. Standa plácnul do sedačky, roztáhl kolena, Iveta postávala u vchodu.
Poslouchej: máma je stará, potřebuje svůj klid. U tebe má místo. Dvougarsonka, pohodička.
Netvrdím, že by mi tu překážela.
No, výborně. Takže podepíšeš, byt na Tomíka, a bude klid.
Byt není jeho, Stando.
Ale ty ho nepotřebuješ! Vždyť tam nebydlíš!
Ale půlka je moje.
To jsou papíry! My jsme rodina! Tady se tolikrát nedělá!
Lucka hleděla na bratra: rudlý obličej, mávající ruce. Čtyřicet let, pracuje, když se mu chce, žije u mámy, hotový servis. Iveta mlčí, sklopené oči.
Stando, pracuješ vůbec?
Zarazil se.
Teď je mimo. Jak to s tím souvisí?
Zajímá mě. Na nájem máš?
Máma platí. Její byt.
Půl nájmu platím já. Patnáct let.
Ticho. Iveta rychle sklopila zrak.
A co má být? zachroptěl Standa. Ty peníze máš, bydlíš sama, my máme dítě, potřebujeme víc.
Proto chcete byt převést?
No jistě! Je to vnuk!
Tak dědictví pro vnuka ale ne i pro mě?
Tys byla vždycky lakomá! Záviděla jsi mi! Máma měla pravdu!
Co říkala máma?
Žes ledová. Nikdo by tě nechtěl. Proto nemáš chlapa.
Slova padla do ticha jak štěrk.
Ven, hlesla.
Cože?
Opusťte můj byt.
Mě vyhazuješ?
Okamžitě.
Standa zalapal po dechu. Iveta ho rychle tahala ke dveřím.
Pojď, Stando
No tak si nás vyžeň! Máma uvidí, co jsi zač!
Práskl dveřmi.
Lucka seděla, ramena se ani nehnula. Pak šla na kuchyň, nalila sklenku vody a napila se. Ruce už se netřásly, uvnitř jen zvláštní prázdno.
Vzpomněla si na Standovu první ženu, Zuzanu. Máma ji přijala jako princeznu, Lucku přesunula do obýváku na rozkládací gauč. Jen dočasně, slibovala máma. Dočasné bylo tři měsíce, pak si Lucka našla podnájem. Sama platila i půlku bytu na Smetanově, protože máma má malou penzi a Standa rodinu. Přispívala pořád. Máma brala její peníze jako samozřejmost.
Zuzana za rok utekla, Standa si stěžoval u telefonu, že máma vaří, stará se, Zuzana chtěla byt vlastní ale tady to má všechno, tak proč?
Pak přišla Iveta. Máma hned věděla: Tahleta je poslušná. Dobrá manželka. Iveta zmizela, zůstala jen tichou postavou v pozadí, rodila a mlčela.
Lucka viděla rodinu málo. Na svátky, s dárkem pro Tomíka. Jedla, poslouchala oslavu Tomáše, chválu Standy (prý má známost na jiné stavbě), tiché pohyby Ivety. Odcházela časně.
To se jí nelíbíme, zaháněla máma. Má svůj život.
Svůj život byt, práce v Teplodomovu, střídání televize a kafíčka s Maruškou v Cukrárně U Studánky. To je všechno.
Ten večer se slova Standy rozlehla bytem: Jsi ledová. Lakomá. Záviděla jsi.
Možná žárlila na to, že ho milovali. Jemu odpustili všechno. Mohl být dítě, rozcapený, bylo to normální. Ona musela být silná. Už napořád.
Ráno zvonek u dveří. V županu Lucie otevřela, máma s taškou a vonícím jablečným koláčem.
Upekla jsem. Tvůj oblíbený.
Lucie ustoupila stranou. Máma vybalila koláč, rozkrojila.
Standa mě poprosil, abych upekla. Ale myslím, že nám taky něco zbude. Pojď jíst.
Je moc dobrý.
To ráda slyším. Máma nalila čaj, sedla si naproti. Co jsi s tím Standou včera provedla? Chudák nemohl spát. Iveta říká, že jsi na něho byla zlá.
Požádala jsem je, ať odejdou.
Proč?
Byl hrubý.
Standa? On je hodný! Prostě má starosti. Potřebujem ten byt pro Tomíka.
Jasně.
Takže podepíšeš?
Lucie zabořila pohled do tváře matky. Viděla jistotu, klid, lety natrénované přesvědčení, že má vždycky pravdu.
Ne, mami.
Co, ne?
Nepodepíšu.
Máma zcepeněla, šálek u pusy.
To nemyslíš vážně.
Myslím.
Ale… ty jsi moje dcera! Jsem stará, kam mám jít?
Nejsi, mami. Je ti šedesát osm, zdravá, penzi máš. Můžeš být sama.
Jak to mám zvládnout sama? S Standou, Ivetou a dítětem?
To je tvoje volba, ne moje. Já si tu svou taky vybrala.
Ale rodina se nedělí!
A proč se tedy vždycky vše dělí? Proč tvoje láska a pozornost patří jen Standovi, byt stejně tak, všechno? I když půlka je moje.
Máma zbledla, prudce postavila šálek.
Ty… ty mě opouštíš?
Neodcházím. Jen ti nedovolím rozhodovat s mým majetkem bez mého svolení.
To není majetek, to je domov!
V kterém jsem nikdy nebyla doopravdy doma.
Odkud jsi to vzala?!
Mami, naklonila se Lucie, podívala se matce přímo do očí. Víš, kolikrát jsi mi řekla, že mě máš ráda?
Ticho.
Nikdy, odpověděla za ni. Za třiačtyřicet let ani jednou. Standovi to říkáš denně.
Ale ty to přece víš!
Nevím.
Máma vstala, tvář jí cukala zlostí.
Jsi nevděčná. Vychovala jsem tě, oblékala, krmila…
Standu jsi vychovávala. Mě jsi snášela.
Jak se opovažuješ!
Protože je to pravda. A ty to víš. Jen sis to nikdy nechtěla přiznat.
Popadla kabelku, koláč zůstal na stole.
Budeš litovat, Lucie. Až zůstaneš sama, poznáš, že rodina je všechno. A ty ji ztratila.
Dveře bouchly, Lucie zůstala koukat na rozkrojený koláč a mokrou skvrnu od čaje. Uklidila a odložila starosti na později. Zbytek dne ticho, až večer ovšem od Marušky: Jak je? Stav se do Pohody na kus řeči!
Lucie odepsala: Zítra. Pak zírala do tmy, přes okno na cizí večerní siluety.
Někdy ve dvaceti pěti přivedla domů přítele, ITáka Pavla. Pozvali ho na večeři, máma kladla otázky snad jen kvůli Standovi, většinu večera rozebírala jeho kariéru. Když odešli, máma utrousila: Tak schválně, jak dlouho mu to s tebou vydrží. S Pavlem už se víc nesešli.
Za roky se vztahy opakovaly: muži se ztráceli rychleji než polívka z nedělního oběda. Prý je chladná. Uzavřená. Copak může za to sama?
Další den v práci, Maruška za pultem v Pohodě, domlouvá:
A co, zase boje s mámou?
Jako vždy
Maruška pokývla.
Víš, ona tě naučila cítit vinu. Aby tě mohla vydírat. Moje máma byla stejná, celý život jsem byla dojná kráva. Ona mi nedlužila nic. Pohodlné, ne?
Lucka chtěla odporovat, ale necítila sílu.
Maruško, je to máma
Máma neznamená automatické právo na tvůj život. Porodila tě, no a co? Ale respekt a lásku si musí vydobýt. Měla tě někdy respektovat?
Zavrtěla hlavou.
Tak co vlastně komu dlužíš?
Zamyslela se.
Nevím. Asi už nic. Jenže ta vina… je ve mně.
To je jejich trik. Začni žít pro sebe. Řekni jim prostě ne.
Už jsem to řekla. Nebyla nadšená. Standa mě označil za sobce.
Jasně. Celý život sedí mámě za sukní, pro něj bys měla být služka. Konečně se stavíš na vlastní nohy.
Objaly se. Maruška ji pohladila po zádech: Jsi frajerka, Lucko. Vydrž.
Lucie prošla Prahou domů, dala vařit čaj, zakousla kousek koláče a zadívala se z okna. Koláč chutný, ale tak smutně samotářský.
Toho večera volal Standa. Nečekaně jemně.
Lucko, hele, pojďme na to rozumně. Minule jsem to možná přehnal. Máma říkala, že nechceš podepsat, tak neodmítej, prostě podepiš darovací, že je to pro Tomíka, přece ho máš ráda.
Stando, nic podepisovat nebudu.
Chvíli ticho. Pak ztuhl.
Ty ty fakt odmítáš?
Ano.
Vůbec nevíš, co děláš. Připravíš ho o domov!
Nikdo o nic nepřijde. Bydlí tam pořád, jako předtím.
Ale není to jeho!
Je to napůl tvé a napůl mámy.
Že to je jedno, čí to je, jsme snad rodina!
Rodina je tehdy, když mají všichni stejnou hodnotu. U nás byl vždycky hlavní někdo jiný. Já jsem unavená.
Já taky nejsem z cukru, já taky makám!
Bavíš se? U mámy. Ona tě živí, ne ty ji.
Trhni si! zaburácel a zavěsil.
Lucie v koupelně opláchla obličej, vrátila se na gauč. Zabalila se do deky a doufala, že ji žije aspoň klidná noc.
Následující den si do práce sedla do tabulek, naobědvala se v parku, opět jen s telefonem a starými fotkami. Až zpráva z neznámého čísla: Tady Iveta. Smím se stavit? Potřebuji radu o Standovi a tvé matce.
Lucie váhala, pak odpověděla: Můžeš. Dnes v sedm.
Iveta přišla přesně, s očima zarudlýma, v zimní bundě. Sedla si na kraj gauče. Ruce v klíně, mlčela.
Čaj? nabídla Lucie.
Děkuju.
Iveta mlčky držela šálek, pak spustila:
Standa chce, aby vaše máma podepsala přepis. Teď se bojí, protože ty nesouhlasíš. Je strašně vzteklý. Slyší to i Tomík, má z toho noční děsy. Já se bojím, co bude dál
Lucie mlčela, poslouchala.
Standa říká, že jsem nedůležitá. Žije se mnou jen kvůli dítěti. Já já nejsem silná jako ty.
To není slabost, Iveto. To je strach. Způsobil, že jsi na něm závislá. Láska není založená na strachu.
Po chvíli Iveta vstala, poděkovala, zamířila ke dveřím: Díky, že jsi mě vyslechla.
Poté Lucie dlouho nemohla usnout, přehazovala se v posteli.
V noci zpráva od mámy: Lucko, je mi hrozně. Standa na mě křičí. Přijedeš?
Ne. Odpověděla už jen: Mami, tohle si musíš vyřešit se Standou sama. Je to mezi vámi.
Jsi bezcitná. Já jsem tvá matka.
Vypnula telefon, rozklepaná, ale neplakala.
Ráno další tři zprávy od mámy Mám ti odejít. Kam mám jít?
Do práce šla s hlavou v mlze, Nina se ptala, Lucka jen pokrčila rameny.
Večer opět Maruška, jako hlas svědomí.
Lucko, máš pravdu, vydrž. Nenechej se. Oni tvoji sílu nezvládnou.
Zbytek rodiny telefonovala sporadicky, celý týden byl tichý jako hřbitov. Lucie žila svůj šedý rytmus, práce, knížka, televize, pár věcí na vaření.
Pak v sobotu máma u dveří, zmoklá, třesoucí se.
Promiň, můžu tu zůstat aspoň chvíli?
Lucka kývla, podala ručník. Máma sedla ke stolu, ruce se jí třásly.
Nepodepíšu. Standa mě včera strčil ke zdi. Seřval mě, že jsem stará bába na obtíž. Prý ať se vystěhuju…
Lucka ji nechala domluvit, pak řekla: Zůstaň, ale jen dočasně.
Máma poděkovala, poprvé s evidentním studem.
Další den při čaji máma spustila: Odpustíš mi někdy? Verze lukrativního rodinného mejdanu, tentokrát s nečekanou upřímností.
Lucka se zamyslela. Nevěděla. Ale cítila úlevu. Máma poprvé viděla svět reálně.
Po pár dnech máma oznámila: Našla jsem si pokoj. Na Masarykově. Do týdne se stěhuju.
Díky, že jsi mě tu nechala.
Není zač.
Nenávidíš mě?
Ne. Cítím jen prázdno.
V noci přišel opilý Standa, hádal se, máma ho odmítla poprvé s jistotou. Lucie ji obejmula, mlčky.
Ráno máma sbalila věci. Jsem ti vděčná.
Jsi silná, mami.
Ty taky, Lucko.
Když za ní zaklaply dveře, Lucka si uvědomila: možná poprvé v životě má doma opravdu klid. Ticho ale vlastní.
