Imaginární kamarádka
U Anežky se už třetí den motala spousta žáků. Ve škole o ní šla pověst, že je opravdová věštkyně a výborná psycholožka. Každý toužil dostat trochu její moudrosti. Zastavovali ji u záchodů, sedali si k ní v jídelně, nosili jí lentilky, sešity s úkoly a jiné dary, které však z nepochopitelných důvodů vždy odmítala.
Mně se líbí Daneček z 5.B. Myslíš, že bychom spolu mohli založit rodinu? ptala se zasněně spolužačka Jitka.
Nedoporučuju, Jitko. Daneček sice na první pohled vypadá slušně, ale ve skutečnosti si neustále dloubá do nosu a jí holuby, projevila se Anežka, přikusující rohlík a srkající čaj. O jídlo sice mít starost nebudeš, ale zbytek za moc nestojí. Takto byste proflákali celý život.
Fuj! Jaká hrůza! A co třeba Lukáš? Je premiant, hraje na kytaru zas usmála se dívka snově.
Lukáš trápí kočky. Přiváže jim k ocasu plechovku a honí je po dvoře. Takový člověk může být zlý, a brzo začne pít.
A jak to víš?
Už jsi někdy viděla střízlivého kytaristu? Mimo to, máš na to ještě čas, raději si oprav známku z matiky a přestaň si okusovat nehty, nebo chytneš roupy.
Já nemám žádné kamarády. Všichni mi říkají, že jsem tlustý, a nikam mě neberou, odtlačil zamilovanou pátolačku po lavici až na její konec Pavlík ze 4.C.
Ve středu začne zapsání se do zápasu. Přihlášky jsou u tělocvikáře. Nezhubneš, ale posmívat už se ti nebudou. A mimochodem, takhle se svou budoucí ženou nezacházej.
Anežka se zvedla a odnesla tác do výdejny.
Anežko, myslíš, že si mám letos dělat řidičák, nebo až příští rok? jakože mimochodem se zeptala učitelka zeměpisu u myčky.
Paní učitelko Fraňková, řidičák má smysl jen, pokud máte auto. Vy máte tatínkovu starou feldu vnímáte ten rozdíl?
Ano… asi ano…
Anežka protočila oči, umyla si ruce a dodala: Radši ji prodejte, za získané peníze si kupte kolo a kraťasy, za dva měsíce vás budou do práce vozit i bez řidičáku. Nejlepší by ale bylo vzít si hypotéku úroky jsou teď skvělé a bydlet ve třiceti pěti pořád s rodiči už není v módě. Říkám vám to jako odborník.
Zatímco ji sledovali s vyjeveným pohledem, Anežka šla do svého třídy na pracovní činnosti.
Za čtyřicet minut, když se ostatní spolužačky trápily s krejčovským metrem a zkoušely navléknout nit do jehly, Anežka zašila donesené kalhoty, zúžila sukni a ještě háčkovala ponožky, které pak věnovala pracovnici, se slovy, že těhotné si mají držet nohy hezky v teple. Paní učitelka se ihned omluvila z hodiny a uháněla do lékárny pro test. Druhý den měl celý jejich kroužek výborný čokoládový dort poděkování pracovnice Anežce.
Doma byla Anežka také jak vyměněná. Pokárala mámu za kupovaný mletý a sama udělala domácí knedlíky. Místo běžného koukání na YouTube začala večer číst Tři mušketýry a sem tam se s někým potají domlouvala. Otec ji sledoval přes monitor, Anežka mu na oplátku připomněla, že sedí shrbeně a měl by jít vyprášit koberec, místo brouzdání na pochybných stránkách.
Ve škole začaly kolovat různé fámy, učitelé si dělali starosti a chtěli, aby zasáhla školní psycholožka. Sezení bylo nařízeno v průběhu vyučování, přišel i pan ředitel.
Anežko, zlatíčko, neubližuje ti někdo ve škole? začal vousatý psycholog s brýlemi.
Vadí mi, že se škole přiděluje několik milionů korun, ale tělocvična má pořád jen starého osla a dva metry švihadla.
Všichni se otočili na ředitele, který najednou rychle zmizel oknem na poradu.
Nemáš žádné kamarády?
Přátelství je dost vágní pojem, opáčila Anežka znuděně, kroutila copánky. Dnes hrajete na chodbě na honěnou, zítra tvá kamarádka myje tvé nádobí, když ty vyřizuješ daňové odpočty.
Prosím tě, jaké odpočty, jaké nádobí? Kdo ti tohle pověděl?
Moje kamarádka.
Tak to je jádro všeho! Pozveš ji k nám?
Ona je tady, odpověděla Anežka naprosto klidně, čímž všechny dostala do mírného šoku.
Ale my ji nevidíme. Jak se jmenuje?
Božena Pavlů.
No teda, a kolik jí je?
Sedmdesát.
A co ti říká?
Říká, že si mám čistit zuby od dásně, že ten pes na našem dvoře není zlý, ale je spíš vystrašený a hladový, a že rodinu nemám zapomínat. Taky, že paní účetní špatně počítala majetkovou daň, mají si dojet na katastrální úřad a nechat to přepočítat podle tržní hodnoty, protože počítali podle starého odhadu.
Psycholog si vše pečlivě poznamenal, to s daněmi dvakrát podtrhnul.
Nakonec bylo domů voláno rodičům. Všichni byli v práci.
Počkejte! volal do telefonu rozrušený táta. Moje maminka se tak jmenovala! Umřela už před deseti lety!
V kanceláři se rozhostily vzdechy a šepot modliteb.
No právě, už deset let jste na ni nikdo nepřišli. Záhon už zarostl trávou, plůtek je nakřivo, mračila se Anežka.
Já chtěl, ale pořád nebyl čas ztrácel se táta v telefonu.
Sezení skončilo.
Druhý den šla celá rodina na hřbitov. Anežka babičku nikdy nepoznala, znala ji jen z krátkých tátových historek. Hrob našli po chvíli, mramorové pole se mezitím rozrostlo mnohem dál, kde dřív býval borový les.
Přinesla kytici žlutých tulipánů a vložila je do naříznuté PETky. Táta narovnal zábradlí, máma vypletla trávu.
Tati, babička říká, že jsi dobrý člověk, ale už ses ponořil do práce a internetu, že ani na mně nemáš pořádně čas.
Táta zrudnul a přikývl. Zlepšíme se, pohladil dceru po hlavě a pak i zašlou babiččinu fotku na náhrobku.
Teď už bude mít klid a nebude za mnou chodit. Ale budu mi chybět, byla milá a moudrá.
To je pravda. Babička byla velmi vnímavá a viděla lidem do duše. Říkala ti ještě něco?
Jo. Prý, že tvoje okurková dieta je úplná hloupost. Chceš-li zhubnout, běž do posilovny. A že si otevírat účet v cizí měně byl nesmysl máš nejdřív vše rozumně propočítat. A o tom levném betonu, co sis objednával na základ pod saunu…… no, však víš, že už to teď prasklo. Anežka se zasmála, až se mezi hroby rozléhal její jasný, zvonivý smích. Mámu to dojímalo i pobavilo zároveň.
Na chvíli tam stáli všichni tři, ruce špinavé od hlíny, ale s čistou hlavou i myslí. I nefoukalo. Tráva kolem hrobu se vlnila tiše jako kocour pod stolem. Anežka ucítila slabé pohlazení po rameni nebo to byl jen teplý závan větru?
Když se vraceli domů, táta už nemluvil o práci. Místo toho povídal příběhy o babičce, a máma se k nim se smíchem přidávala, náhle si vzpomněla na úplně jiné věci, než na které měla podle svého mínění právo. Anežka šla mezi nimi, jednu ruku v mámině, druhou v tátově, a cítila se poprvé doopravdy klidná.
Doma rozkrojil táta citronový koláč podle babiččina receptu, popíjeli limonádu a usmívali se na sebe. Anežka se ohlédla směrem k oknu. Ve skle se na okamžik pohnul stín šedovlasá paní v květovaných šatech, usmívající se trochu vyčítavě, ale hlavně s náručí plnou lásky.
Anežka se ještě krátce pousmála a tiše zašeptala: Děkuju, babi. Pak už bylo ticho, domov byl najednou útulný, plný tichých vzpomínek a nových začátků.
Od té doby už Anežka nepotřebovala žádné rady z jiných světů všechny potřebné odpovědi nacházela v sobě. A tak když další den přistoupila Jitka s otázkou, Anežka se jen usmála: Co bys řekla ty sama? Tomu věř nejvíc.
A skutečně ve třídě od toho dne už Anežka nebyla věštkyní, ale opravdovou kamarádkou, která uměla naslouchat. A jak sama tvrdila: to je ten největší dar, jaký člověk může dostat.
