Dobrá žena.
Je to opravdu dobrá žena. Co bychom si bez ní počali?
A ty jí platíš jen dva tisíce měsíčně.
Alenko, vždyť jsme na ni přepsali byt.
Komedie
Mikuláš se zvedá z postele a pomalu kulhá do vedlejšího pokoje. Ve světle noční lampy, šilhajíc očima, se podívá na svou manželku.
Posadí se vedle ní, poslouchá. Vypadá to, že je vše v pořádku.
Vstane a šourá se do kuchyně. Otevře kefír, zajde do koupelny. A potom se vrátí do svého pokoje.
Lehne si na postel. Nemůže usnout:
Nám s Alenou je devadesát let. Kolik jsme toho už zažili? Brzy už půjdeme za Bohem, a přitom kolem nikdo není.
Dcery, Natálka, ta už není dávno mezi námi, ani šedesátku nestihla oslavit.
Maxim taky odešel. Trochu si užíval života Vnučka, Oxana, už dvacet let žije v Polsku. Na dědu a babičku si už dávno nevzpomene. Určitě už má vlastní velké děti.
Ani si nevšiml, kdy usnul.
Procitl dotekem ruky:
Mikuláši, jsi v pořádku? ozval se téměř neslyšný hlas.
Otevřel oči. Nad ním se skláněla manželka.
Copak Alenko?
Dívám se, jak tu ležíš a nehýbeš se.
Ještě žiju! Běž spát!
Doznívají šouravé kroky. Pak cvaknutí vypínače v kuchyni.
Alena Ivanovna se napila vody, skočila na toaletu a vrátila se do svého pokoje. Lehne si na postel:
No jo, jednou se probudím a ty tu už nebudeš. Co pak? Nebo já půjdu první.
Mikuláš už zařídil i naše smuteční obřady. Ani by mě nenapadlo, že se to dá zařídit předem. Z druhé strany, aspoň máme klid. Kdo by to za nás dělal?
Vnučka na nás úplně zapomněla. Jen sousedka Ivana občas přijde. Má od našeho bytu klíče. Děda jí dává tisícovku z naší penze. Ona nám koupí jídlo nebo něco, co potřebujeme. Na co bychom peníze šetřili? A ze čtvrtého patra už taky sami dolů nedojdeme.
Mikuláš Ivanovič otevře oči. Skrz okno už září ranní slunce. Vyjde na balkon a spatří zelenou špičku třešně ptáčnice. Na tváři se mu objeví úsměv:
Tak jsme se dočkali léta!
Šel za manželkou. Ta zamyšleně seděla na posteli.
Alenko, nech už toho smutku! Pojď, něco ti ukážu.
Ale už mi vůbec nezbývá síla stará paní sotva vstane z postele. Co jsi zas vymyslel?
No tak pojď!
Podepírá ji za ramena a už ji vede na balkon.
Podívej, třešeň je zelená! A ty jsi říkala, že už léta nedožijeme. Dožili jsme se!
No, opravdu! Ještě i sluníčko svítí.
Posadí se spolu na lavičku na balkoně.
Pamatuješ, jak jsem tě poprvé pozval do kina? Ještě na škole. Ten den se třešeň taky zazelenala.
Filmy
To se přece nedá zapomenout. Kolik let už od té doby uběhlo?
Sedmdesát a něco Sedmdesát pět.
Dlouho tam seděli, vzpomínali na mládí. Mnoho věcí člověk ve stáří zapomíná, někdy i to, co dělal včera. Ale mládí si člověk pamatuje vždy.
Jé, už jsme se zapovídali! vstala manželka. My jsme ale ještě nesnídali.
Aleno, uvař nám ten tvůj dobrý čaj! Ta bylinková už mi leze krkem.
Ale ten nám lékař zakázal.
Tak jen slabý, s trochou cukru do každého šálku!
Mikuláš Ivanovič zapíjí slabý čaj malým chlebíčkem se sýrem a vzpomíná, jak dřív k snídani pili silný, sladký čaj. S buchtami, nebo lívanci!
Přišla sousedka. Usmála se:
Jak se vám dnes daří?
Co už si devadesátiletí mohou povídat? žertuje děda.
Když žertuješ, tak je vše v pořádku. Co vám mám koupit?
Ivano, kup nám maso! požádal Mikuláš Ivanovič.
Ale to přece nemůžete.
Kuřecí můžeme.
Dobře, koupím. Uvařím vám nudlovou polévku!
Sousedka uklidila stůl, umyla nádobí. A odešla.
Aleno, pojď na balkon, navrhl muž. Ohřejeme se na sluníčku.
Tak pojďme!
Sousedka přišla. Vypochodovala na balkon:
Chybí vám sluníčko?
Tady je hezky, Ivano! usmála se Alena Ivanovna.
Hned vám donesu kaši na balkon. A začnu vařit polévku k obědu.
To je opravdu dobrá žena, pohlédl za ní. Co bychom si bez ní počali?
A ty jí dáváš jen dva tisíce měsíčně.
Aleno, vždyť jsme na ni přepsali byt.
Ale ona to neví.
Seděli na balkoně až do oběda. K obědu byla kuřecí polévka. Voňavá, s kousky masa a rozmačkanými brambory.
Vždycky jsem takovou vařila Natálce a Maximu, když byli malí, vzpomněla Alena Ivanovna.
Ale dnes nám ve stáří vaří cizí lidé, povzdechl si muž.
Asi, Mikuláši, máme takový úděl. Až tady nebudeme, nebudou pro nás ronit slzy.
Tak dost, Aleno, nebudem smutnit. Pojďme si na chvilku lehnout!
Mikuláši, vždyť není nadarmo řečeno:
Co starej, to dítě.
Všechno máme jak děti: polévka mixovaná, odpolední klid, svačina.
Mikuláš Ivanovič chvilku podřímne, pak vstane spánek nepřichází. Možná změna počasí? Jde do kuchyně. Na stole stojí dvě sklenice džusu, připravené pečlivě Ivanou.
Vezme je oběma rukama a opatrně, aby nic nerozlil, jde do pokoje za manželkou. Ta sedí na posteli a zadumaně hledí z okna:
Proč jsi smutná, Alenko? usměje se muž. Na džus!
Ona si usrkne:
Taky nemůžeš usnout?
Počasí je takové.
I já mám od rána nějak divně Alena Ivanovna smutně zakýve hlavou. Cítím, že už mi nezbývá moc času. Jen mě pochovej důstojně.
Aleno, co to říkáš. Jak bych bez tebe žil?
Jeden z nás bude stejně první.
Nemluv o tom! Pojď na balkon!
Seděli tam až do večera. Ivana připravila tvarohové lívanečky. Najedli se a usedli k televizi. Každý večer před spaním koukali na televizi. Na nové filmy už nestačili, tak sledovali staré komedie a pohádky.
Dnes zhlédli jen jednu pohádku. Alena Ivanovna vstala z pohovky:
Půjdu spát. Nějak jsem se unavila.
Tak já taky půjdu.
Počkej, jen si tě pořádně prohlédnu! poprosila najednou manželka.
Proč?
Jen tak.
Dlouze na sebe hleděli. Asi vzpomínali na mládí, když měli celý život před sebou.
Pojď, odvedu tě do tvé postele.
Alena Ivanovna chytla svého muže pod paží a pomalu šli.
Pečlivě ji přikryl dekou a vydal se do svého pokoje.
Něco mu tížilo srdce. Nemohl dlouho usnout.
Měl pocit, že vlastně vůbec nespal. Ale digitální hodiny ukazovaly dvě ráno. Vstal a šel do manželčina pokoje.
Ležela tam s otevřenýma očima:
Aleno!
Vzal ji za ruku.
Aleno, co to je! Ale-no!
A najednou i on sotva popadal dech. Došel do svého pokoje. Vzal předem nachystané doklady, položil je na stůl.
Vrátil se k manželce. Dlouho jí hleděl do tváře. Pak si lehl k ní a zavřel oči.
Viděl svou Alenu mladou, krásnou, jako před sedmdesáti pěti lety. Šla kamsi ke světlu v dálce. Běžel za ní, dohnal ji a chytl za ruku.
Ráno do ložnice vstoupila Ivana. Leželi vedle sebe. Na tvářích jim zůstaly stejné blažené úsměvy.
Nakonec žena zavolala záchranku.
Doktor, co přijel, se na ně zadíval a v úžasu zavrtěl hlavou:
Odešli spolu. Asi se opravdu hodně milovali…
Odvezli je. A Ivana se unaveně sesunula na židli u stolu. Všimla si dokladů a závěti napsané na její jméno.
Sklonila hlavu do dlaní a rozplakala se
Dejte srdíčko, pokud vás příběh dojal, a zanechte svůj názor v komentářích!
