Havárie systému
Vendulko, jsi doma?
Tondo, v neděli ráno jsem doma vždycky. To přece víš.
Tak mě pusť dovnitř.
Vendula se podívala kukátkem ven a několik vteřin váhala. Její bratr stál na chodbě v rozeplé bundě, s dvěma obřími taškami u nohou a výrazem člověka, co právě prohrál sázku o důležité věci. Za ním se štosovaly dvě dětské postavy. Jedna vyšší, druhá nižší. Vendula na chvilku zavřela oči, ale když je otevřela, siluety byly pořád tam.
Odemkla.
Dobré ráno, pronesl Tonda s tím specifickým úsměvem, který Vendula znala lépe než ranní rozpisky. Úsměvem muže, co má na srdci velkou prosbu.
Ne, odpověděla.
Ještě jsem nic neřekl.
Ale tvůj obličej to říká za tebe. Takže ne.
Za tátova zadníku se doslova procpal Matěj, pětiletý, věčně zacuchaný šmudla se šňůrkou táhnoucí se za sebou jako průzkumná jednotka. Vedle něj stála Eliška a držela v ruce plyšového králíka, už lehce vypelichaného a s jedním uchem navíc přišitým žlutou nití. Pozorovala Vendulu s tou bezelstností, která je vlastní jen čtyřletým dětem strach u nich neexistuje.
Vendula sjela pohledem po podlaze. Světlý dub, podlaha “Nordik” z Ikey, kterou pokládal pan Franta po nekonečných šesti týdnech domlouvání. Šňůrka Matějovy boty byla v něčem, co raději blíže neurčovala.
Pojďte dál, ale boty dolů, prosím.
Byt v osmém patře novostavby “Severní koruna” byl pro Vendulu symbolem dospělosti. Ne pozice seniorního obchodníka v “Dobré Interiéry”, ne auto, ne spořák u Komerčky. Byt. Sto čtyři metrů čtverečních, tři metry ke stropu, francouzská okna s výhledem na Stromovku. Dva roky vybavování, neustálé měnění světel a záclon, až našla ten pravý modrošedý odstín, co večer skoro splývá se šedí. Široká šedá pohovka z katalogu Jysk, konferenční stolek z masivu s decentní prasklinou ve dřevě, kterou prodávající označil za “povahu materiálu” (chtěla ho původně vrátit, nakonec se smířila). Nic zbytečného. Žádný prach na parapetu. Kosmetika Dermacol v koupelně vyskládaná podle výšky, v ručníkcích i ramínkách systematická uniformita.
Její život byl jako z přednášky na time-managementu. Ticho to správné pražské ticho osmého patra, jen občasné bzučení lednice z Lidlu a šum deště na okně.
Tonda shodil tašky v předsíni, děti se zujaly, Matěj okamžitě začal osahávat bílou stěnu rukama.
Matěji
Co je?
Ruce.
Chlapec pohlédl na dlaně, pak na zeď a zase zpátky na tetu.
Něco se stalo s rukama?
Vendula se zhluboka nadechla, jak ji učili na kurzu přežití v open space.
Tondo, prosím, rychle.
Bratr přešel do kuchyně, sedl si na vysokou židli a dal ruce na stůl ve znamení taktické porážky.
My s Lenkou jedeme do lázní. Osm dnů. Potřebujeme si promluvit. Jako dospělí. S dětmi se to prostě nedá.
Aha. Jinou možnost nemáte?
Máma je v Janských Lázních do pátku, to víš. Leničky rodiče na venkově, zavřeni kvůli nějakému bacilu, pro děti nevhodné. Vendulo, prosím, osm dnů.
Osm, zopakovala automaticky.
No, možná devět. V neděli večer budeme zpátky.
Z obýváku zazněla rána. Zněla jako padající ovladač, člověk, který nemá děti, by to tipnul spíš na atomovou katastrofu.
Eliško, na nic nesahej! zařval Tonda směrem do pokoje, jak to dělá možná stokrát denně.
Tondo, promluvila Vendula mírně, protože tichý hlas je podle Manažerské příručky prý účinnější. Pracuju z domova. Ve středu mám velkou prezentaci pro tři města. Neumím to s dětmi. Nevím, co jí, co jim říkat, kdy je uspat.
Snědí všechno, jen Matěj ne rajčata. Eliška večer potřebuje králíka na spaní, Matějovi přečíst, knížku má v tašce.
Tondo…
Vendulo podíval se na ni pohledem, který byl spíš unavený než prosebný. Výmluvný. Ten, kvůli němuž by i kámen změkl. Pokud teď neodjedeme, nevím, co bude s naší rodinou.
Venku líně plulo mrak nad parkem.
Dobře. Osm dní.
Děkuju.
Neděkuj mně předčasně. Počítej, že ti za tři hodiny zavolám.
Budu na telefonu. I Lenka.
Tonda zmizel rychle, jako by se bál, že si to rozmyslí. Dětem dal pusu na hlavu, vypustil obligátní “teta Vendula je nejlepší” a nechal na stole papír s pokyny, napsaný jeho typicky křivým, ale upřímným písmem. Za čtvrthodiny byla pryč.
Vendula stála v předsíni.
Matěj a Eliška na ni zírali.
A ona na ně.
No, řekla.
No, odvětil Matěj.
Máte hlad?
Já chci džus, zahlásila Eliška.
Jaký?
Oranžový.
Pomeračový?
Ne, ten oranžový.
Otevřela lednici. Dvě perlivé vody, krabička nakrájené zeleniny, bílý jogurt Olma a načatá lahev suchého. Dětský džus zcela scházel. Vendula poprvé za svůj život litovala této skutečnosti.
Půjdeme do obchodu.
Jupí! vykřikl Matěj, až to rezonovalo ve třímeterových stropech.
Ušklíbla se.
Obchod byl hned vedle. Za pět minut Eliška ztratila králíka čtyřikrát, Matěj osahal všechny čudlíky ve výtahu, včetně nouzového hovoru, a podrobně povyprávěl Vendy historky o klukovi jménem Kuba, který umí plyvat žvýkačku až na dva metry.
Nakoupila čtyři džusy, mléko, chléb, jahodové jogurty, těstoviny, kuřecí řízky v balíčku, jablka, banány a pestrobarevné sušenky, které Matěj vložil do koše, když se koukala jinam. Nechala je v nákupu malé vítězství dětí nad pořádkem.
První den proběhl relativně klidně. Eliška vylila oranžový džus na konferenční stolek, Matěj při běhání naboural ramenem do futer a pět minut bulil. Vendula místo útěchy podala vodu a řekla “to přejde”. Překvapivě to pomohlo. Matěj vysmrkal poslední slzu a vydal se sledovat pohádky na tabletu, který mu Tonda šikovně zabalil.
V devět večer odmítli jít spát. V deset taky. Nakonec ve půl jedenácté přečetla Matějovi pohádku o medvědovi co hledá maliny celkem dvakrát, protože Matěj není žádný začátečník. Eliška usnula na gauči s králíkem v náruči.
Vendula ji chvíli pozorovala, pak opatrně přenesla do hostinského pokoje. Byla lehká jako peříčko, teplá a voněla piškotem.
V kuchyni si nalila bylinkový čaj do termonky z Tescomy a otevřela notebook. Do prezentace zbývaly tři dny. Potřebovala pár posuvů a projít úvod.
Seděla v kuchyňském tichu a zjistila, že soustředění se dostavuje jen velmi ztuha.
Druhé ráno začalo v 6:37 přesně, protože si všimla času na kuchařkách, když z obýváku zaznělo DUN.
Matěj vstal dřív než všichni ostatní a postavil si na zemi z gaučových polštářů pevnost. Všechny čtyři polštáře ležely na podlaze, přehoz taky, Matěj v prostřed a cpal do sebe sušenky, které našel na druhé polici. Drobná apokalypsa.
Dobré ráno, informoval s úsměvem.
Dobré, přikývla Vendula.
Umíš dělat lívance?
Lívance?
Ty kulaté, s javorovým sirupem.
Nemám javorový sirup.
To je škoda.
Místo toho uvařila pohanku. Bez protestu snědl. Eliška v osm spustila na židli, že chce totéž co Matěj.
Docela úspěch.
Ve dvě odpoledne v úterý přišla potopa.
Vendula pracovala na prezentaci u pracovního stolu, děti stavěly flotilu papírových loděk ve vaně (surovina: staré složenky, zásluha: Matěj). Bezpečné, soudila.
Dvacet minut bylo ticho.
Zpozorněla, až když voda začala vytékat zpod dveří koupelny.
Panebože, procedila Vendula tím tónem, který říká, že je už pozdě.
Kohoutek otevřený naplno, stavidlo plné Matěj údajně šel koukat na pohádku a hlavní bitevní loď zablokovala odpad šikovně, voda crčela na dlažbu slušnou dobu.
Zvonili za dvacet minut, když právě ždímala hadrem parkety a uvažovala, zda se její filcové bačkory dají zachránit.
Kdo je?
Soused ze sedmého. Jméno Miroslav.
Zhluboka dýchala. Otevřela: muž kolem čtyřicítky, vyšší, mírně rozcuchané vlasy, domácí džínsy a tmavě modrý svetr. Na displeji mobilu ukazoval rozpitý flek na stropě foceno přesně pod místem její koupelny.
Míra. Byt sedmdesát dva.
Vendula. Osmdesát čtyři. Vím. Děti
Jasně, pokrčil rameny. Můžu pomoct?
Normálně v téhle chvíli přišla přednáška o žalobách a škodách. Tady ne.
Vy jste řekl pomoct?
Vzadu to ještě šplouchá. Mám stavební fén a parádní mop. Mop má geniální ždímací systém.
Za Vendulou vykoukla Matějova hlava.
Jste soused odspodu? Kvůli nám máte mokro?
Jo, souhlasil Míra. Plavaly lodě dobře?
Výborně! Já měl letadlovou loď!
To je úroveň.
Dál už by nemělo smysl ho nechat stát na chodbě.
Další hodinu proběhla v mlze. Míra vklidu pomáhal vytírat, občas nabídl Matějovi hadr, což klučík bral jako zásadní poslání. Eliška chodila barefootově po mokru a tu a tam napomenula: Tady je ještě mokro! a měla vždy pravdu.
Strop vám šel? ptala se Vendula.
Trochu. Nátěr stejně čekal na opravu, aspoň mám motivaci. Uvidíme, světlík přežije, v nejhorším doma sádlo na flek
Opravu zaplatím.
No, uvidíme.
Máte děti krátce?
Druhý den. Jsou to synovec a neteř.
Pokrčil rameny, podíval se na Matěje, který mezitím testoval všechny funkce dálkového ovladače.
Rozumím, řekl Míra. Trik na vanu: koupit plastovou záslepku a vždy zavírat kohoutky.
Zapíšu si.
Hodně štěstí, rozloučil se a když už odcházel, dodal: Kdyby něco, jsem o patro níž.
Proč jste tak v klidu? ujelo jí.
Míra pousmál:
Co bych dělal? Ječet? Strop neuschne rychleji
Když zmizel, stála Vendula v tichu a poslouchala. V kuchyni se řešila válka o sušenkovou převahu, kterou musela diplomaticky rozdělit napůl.
Děti ji najednou braly jako autoritu. Docela nečekané.
Ve středu už ráno bonžurovala v kabelu, zatímco děti sledovaly Krtečka. Vše pod kontrolou. Klid před bouří.
Prezentace v 11.00: počítač, sluchátka, sako, dole pyžamo. Připojilo se sedm účastníků z Brna, Ostravy, Plzně. Všechno běželo hladce. Patnáct minut odborného žvanění. Na minutě šestnáct (!) otevřela Eliška dveře:
Teto Vendy! Matěj mi vzal králíka!
Pracuju, Eliško.
Prý je králík škaredý!
Je!
Hned to vrátím, omluvte mě, usmála se na klienty.
Vyskočila, vyřešila rozepři stiskem ovladače a najitím nového kresleného seriálu. Další osm minut klid. Pak vtrhnul Matěj.
Můžu jít na záchod?
Řekl to rovnou do mikrofonu.
Ředitel z Brna se rozesmál jako první, za ním koordinovaně další. Vendula chytla barvu, kterou neměla od maturity.
Víš kde je, jdi.
Atmosféra šla do čoudu, ale komunikace o kolekci “Estelle” se rozjela. Partner z Plzně řekl, že zná příběh s dětmi při home officu.
Když prezentace skončila, došlo jí, že není naštvaná. Trochu paradox. Dětem namazala chleba se sýrem. Matěj ocenil, Eliška s králíkem řešila život v půlce svačiny.
V čtyři zazvonil Míra.
Mám pro vás záklopku na odpad, podal jí igelitku s gumovým zázrakem.
Šel jste kvůli tomu schválně?
Stejně jsem musel pro chleba. Půjdu dovnitř?
Našel se v obýváku Matěj s výkřikem:
To je ten pan, co nám pomáhal! Už má suchý strop?
Skoro, usmál se Míra.
Matěj navrhnul partii Jengy. Eliška nedokázala pravidla, zato králík fandil. Míra to hrál poctivě a přistihl děti, že ho berou jako rovnocenného hráče. Vendula v kuchyni předstírala, že krájí něco důležitého. Ve skutečnosti je pozorovala.
Opatrně, tahle krajní půjde líp, šeptal Míra Matějovi.
V životě taky existují slabá místa? vrhl Matěj na zdraví dětského filozofa otázkou.
Občas jo, kývl Míra.
Večeře se najedla ve čtyřech. Míra hladce zvládl přípravu kotlet, krájení chleba převzal bez odporu, protože jeho krájení bylo geometrické. Oba s Vendulou probrali práci, koníčky i jejich první kontakt ve znamení potopy.
Děti šly brzo spát nešlo to bez pohádky.
Na rozloučenou Vendule poděkoval.
Jste statečná.
Poznáváte nováčky?
Kdyby jste už měla rutinu, nebyla byste tak napnutá. Jste šikovná, nebojte.
Zasmála se poprvé otevřeně za poslední měsíc.
Další dny byly jiné. Zmenšily se reakce na každé bouchání, ranní rituály začaly být příjemné. Eliška si oblíbila kreslit v notýsku vedle pracující tety, motiv: zaječí rodiny. Všechny měly jména.
Tahle je maminka, to je tatínek, to je malý Zámeček.
Zámeček?
Má uši jako klíč a je kulatý.
V pátek přišel Míra s deskovkou “Města světa”, relikt jeho dětských let. Nikdo ze zúčastněných neznal Istanbul nebo Hagen, to jim nebránilo hrát s elánem.
Jednoho večera, když děti spaly, Míra přinesl knihu Japonka, příběh o třídění věcí po mamince. Vendula ji četla půlhodiny před spaním. Byly to nejlepší momenty celého týdne.
V sobotu vyrazili do parku. Matěj našel největší louži a prošel jí s nadšením. Boty Vendula nesla v igelitce, ponožky se sušily v kuchyni.
Proč nejsi smutný z mokrých bot?
Ony uschnou. Jako všechno.
Jsi jako pan Míra, řekla nechtíc nahlas.
Míra je skvělý.
Teto Vendy, je to tvůj kamarád? Nebo soused?
Soused.
Aha. Proč?
Chvilku neměla odpověď. Za nimi šel Míra, Elišku měl na ramenou a vykládal jí, proč jsou listy barevné.
V neděli odpoledne volal Tonda. Zněl jinak.
Jak se mají?
Žijou. Matěj přeskočil kaluž, Eliška nakreslila 47 králíků.
Zasmál se.
Daří se ti.
U vás doma lepší?
Daleko lepší. Děkujem.
Fajn, Tondo fajn.
Druhá část týdne byla v klidu. Vendula věděla o dětských preferencích i večerní únavě v 19:30, kterou nejlépe řešit radou “Lehneme si”. Míra se stavoval každý večer. Někdy přinesl knížku, někdy plátkový sýr, občas jen přišel povídat. Povídali o práci, městě, knížkách. On četl dost, na konstruktéra až moc; ona poslední rok skoro vůbec.
Co čtete teď?
Pracovní e-maily. To se snad nepočítá.
Nepočítá. Můžu vás zásobit.
Přinesl román, ona objevila, že si na čtení musí najít čas. Každodenní nejlepší půlhodina.
Ve čtvrtek odpoledne Matěj chtěl vidět její “opravdovou” práci. Ukázala mu stůl, katalogy, kaktus.
Jsi šťastná v práci?
Asi. Dělá mi to radost.
Táta říká, že když člověk není šťastný v práci, nemá pracovat.
Moudré.
Proč žiješ sama?
Zvykla jsem si tak.
Byla jsi ráda sama?
Chvilka ticha.
Byla, připustila.
Neděle přišla překvapivě rychle. Tonda s Lenkou dorazili ve 13:00, Lenku viděla po dlouhé době s klidem v očích. Dlouhá objetí, Eliška nechtěla pustit mámu, Matěj měl potřebu podat ruku tetě jako manažer. Pak ji popadl a opravdu objal. Dveře se zavřely.
V bytě bylo prázdno.
Vendula přišla do obýváku. Na gauči pomačkaný polštář, na podlaze obrázek, který Eliška zapomněla: rodina králíků, plus jedna světle žlutovlasá postavička. Nápis “teta Vendy”.
Vendula ho držela v ruce déle, než by si připustila.
V kuchyni pustila konvici, nalila vodu z filtru Brita do oblíbeného hrnku. Všechno na svém místě. Ticho, klid, čistota.
Čekala na ulevení. To, které přicházelo vždy po rušných návštěvách, po pracovní akci, po jakékoliv změně rutiny. Teď však pocítila jen zvláštní, nové prázdno.
Seděla v kuchyni, pila čaj, koukala do parku a myslela na Matěje s jeho otázkami, na Elišku, která usnula v pátek na parketě, na to, jak se celý byt změnil pohledem dítěte.
Myslela na Míru.
Na to, jak rovnal chleba, jak byl klidný, ne proto, že by byl apatický. Jak podával pomoc a nikdy nic nechtěl nazpět.
Za celý týden neměla noční můru z práce. Zvláštní.
Večer večeřela v modrém svetru, co si myslí, že jí sluší. Vzala telefon do ruky, zase položila a znovu vzala.
Zavolat? Ne. Sjela výtahem do sedmého patra a zazvonila u sedmdesát dvojky.
Otevřel rychle. Nebyl překvapen, spíš přemýšlivý.
Jsou pryč, řekla.
Slyšel jsem. Klaply dveře.
Je tu najednou ticho.
Asi jo.
Nechcete na čaj? Jak už znáte, už možná vychladl, ale ohřeju znova.
Chtěl bych, usmál se. Postupovali nahoru.
Seděl pak na té stejné židli u kuchyňské linky, kde kdysi seděl Tonda. Jiná situace.
Dneska poprvé za devět dnů nemám žádné povinnosti. A nevím, co s tím.
Je to dobře, nebo špatně?
Je to jen zvláštní.
Člověk si zvykne i na nové zvláštní.
To jste prožil?
Byl jsem ženatý šest let. Teď tři roky sám. Nejhorší bylo si zvyknout na ticho bez někoho jiného.
Myslela jsem, že samota znamená svobodu.
Možná znamená. Ale svobodu si můžete časem upravit.
Přehodnocujete?
Právě teď, usmál se koutkem. Pomáhají mi s tím sousedovic děti, co dělaj povodně.
Zasmála se opravdově.
Míro
Ano?
Vy se mi líbíte. Chtěla jsem, abyste to věděl.
Kývl.
Dobře, řekl tiše, s hřejivým podtónem. Protože vy mně taky. Vlastně od chvíle, co jste se ptala, proč jsem v klidu. Nikdo se nikdy neptal.
To je zvláštní důvod
Já jsem na zvláštní důvody.
Pili čaj dlouho. Povídali o práci, o výhledu z osmého i sedmého, o dětských obrázcích zaječí rodiny. Nikam nespěchal. Ona také ne.
Na rozloučenou stiskl její ruku v předsíni.
Dobrou noc, Vendulo.
Dobrou noc.
Opřela se o dveře. Tentokrát v bytě bylo jiné ticho. Hřejivé.
Vzala obrázek Elišky a postavila ho na polici vedle vázy. Rodina králíků a teta Vendy na ni koukali zvlášť výmluvně.
Uplynul rok.
Byt byl stejný a přece ne. Spodní police knihovny plná dětských knížek, na parapetu už čtyři květináče (Eliška to s vodou stále přeháněla), v předsíni visela vedle jejího tmavě modrého kabátu pánská šedá parka.
Na konferenčním stole ležel rozevřený Mírův technický katalog, hrnek s nedopitým pressiem a rozečtená kniha. Vendula stála u okna, koukala na podzimní stromoví, bříško už trochu vidět. Pět měsíců zvyku i radosti všechno najednou nové a normální.
Dveře se rozlétly:
Už jedou, zahlásil Míra. Tonda napsal, že jsou v autě.
Tak za půl hoďky tady.
Volal Matěj?
Třikrát. Zda může na tablet nebo půjdeme do parku.
A proč ne oboje.
Míra pustil konvici, koutkem oka sledoval Vendulu.
Jak se cítíš?
Dobře. Lehce těžší do schodů, ale dobře.
Posaď se.
Stojím.
Vendulo.
Tak jo Usadila se na pohovku. Přemýšlím, víš? Před rokem tu po jejich odjezdu bylo ticho… čekala jsem klid, a místo toho bylo prázdno.
A?
A už není.
Pamatuju, že jsi přišla.
Čekal jsi mě?
Chvíli se zamyslel.
Spíš doufal.
Zvonek zazvonil. S tím nadšením, jaké umí jen děti.
To je Matěj!
No jasně.
Otevři jim, mně se vstává těžko.
Míra šel ke dveřím.
Teto Vendy! Jsme tady! Do parku půjdeme? Už tam padají listy? Máš větší bříško?
Matěji, nech je vejít, směje se Tonda v pozadí.
Eliška přišla tiše, jak je jejím zvykem. Našla Vendulu pohledem, objala bez slova.
Teto Vendy, řekla pak vážně, máš tady toho mého králíka?
Máš, v hostinským pokoji na poličce.
Věděla jsem to
V bytě zavládla vřava, smích, čaj voněl kuchyní, zvuky parku pronikaly oknem. Matěj se brzy vrátil s knihou o medvědovi a malinách.
Schovala jsi ji, teti?
Schovala.
Budeš ji číst malému miminku?
To víš, že jo.
Dobře, uznal významně. Míro, půjdeme do parku?
Tam jsou listy.
Fajn. Ale nejdřív čaj, napomene Vendula. Pak park.
To říkáš vždycky.
A ještě dlouho budu.
Teto Vendy, jsi teď šťastná?
V ruchu bytu, v emocích celé domácnosti, s mimčem, co se v bříšku ozývá akorát tak, aby nezapadlo, odpověděla Vendula Matějovi:
Jo, jsem šťastná.
