Červená mašle
Eliška stála u sporáku a pozorovala, jak se z hrnce líně zvedá pára nad pohankou. Ne tou krásně tmavou z tržiště, ale tou, co se prodává v igelitových sáčcích za devět korun. Drobná, s hořkostí. Zamíchala lžící, přiklopila víko a opřela se zády o lednici. Starý Calex zabručel, jako by jí v tichosti schvaloval pohyb.
Za oknem se táhla ulice Stavbařů. Šedivé paneláky, topoly, které každé jaro zasypávají okno chuchvalci chmýří, a koutek s květinami a starou reklamou z doby, kdy bylo všechno nové. Dvanáct let tu Eliška žila a ulice jí přirostla k tělu, jako mozol na malíčku, jako jistota, že čtvrtý schod na schodišti pokaždé zavrže.
Bohuslav vešel do kuchyně bez zaklepání, jako vždy. Umí se objevit. Vysoký, ramenatý, ve světle šedé košili, co byla Elišce neznámá. Došlo jí to až o pár vteřin později, první ucítila vůni. Jemnou květinovou, se sladkostí v pozadí, nebyla to její vůně, ani klasický mužský deodorant, ani vůně kožené sedačky z jeho auta.
Tak co, moje spartančo? Bohuslav strčil nos nad hrnec a přátelsky se ušklíbl. Zas jen voda a chleba?
Pohanka, odpověděla Eliška. S cibulí.
S cibulí, to už je luxus! položil jí ruku na rameno. Vydrž. Ještě chvíli a všechno se obrátí. Vila Jabloňka tam pořád stojí, uvidíš.
Eliška přikývla. Uměla přikyvovat tak, aby to působilo jako souhlas, a přitom to byla jen unavená rezignace. Znovu jí, už třetí den, točila hlava, jemně, jako kdyby někdo nakřivil celý pokoj. Věděla, že je to z jídla. Věděla, a mlčela.
Dneska ti něco dali k obědu? zeptala se.
V práci byl denní lístek. Dobré to bylo.
Vzal hrnek, natočil vodu z kohoutku, vypil ve stoje, odložil do dřezu a odešel do pokoje. Eliška zůstala hledět na hrnek. Pak vypnula plyn a začala rozdělovat pohanku do talířů.
Za tři roky úspor si zvykla. Na kefír místo tvarohu, na to, že sako nosí už pátou sezónu a sama ho zašila na levém rukávu, na to, že v kadeřnictví nebyla od předloňského listopadu. Vlasy si střihala doma, před malým zrcadlem v koupelně, přičemž se snažila nedívat příliš pozorně. Někdy to dopadlo slušně, někdy ne.
Před třemi lety jí Bohuslav ukazoval fotky. Malý domek v obci Jabloňka, čtyřicet minut vlakem za městem. Cihlový, s podkrovím, s jabloněmi na zahradě, se starou studnou, co už dávno není studna, jen dekorace. Zelené okenice. Dřevěná veranda. Lavice pod keřem šeříku.
Hele, řekl tenkrát, položil jí notebook na klín. Podívej.
A Eliška se dívala. Ucítila tenkrát v hrudi něco hřejivého, ne radost, ale cosi podobného. Možnost. Celý život žila v pronajatých bytech, v cizích zdech, cizím vzduchu. Ale na obrazovce byly jabloně.
Potřebujeme tak tři roky hodně šetřit, prohlásil Bohuslav úředně. Spočítal jsem to. Když měsíčně odložíme tohle, a ty se trochu uskromníš…
Kolik to stojí?
Řekl částku. Eliška upadla do mlčení.
Je to hodně.
Je to dům, Eliško. Náš dům. Zahrada, vzduch, ticho. Myslíš, že to je za babku?
Souhlasila. Ne hned, ale souhlasila. Založili společný účet. Eliška tam posílala každý měsíc přesně polovinu svého důchodu a občasné přivýdělky. Pracovala půl úvazku na mzdové účtárně, moc to nebylo, ale něco jo. Bohuslav tvrdil, že tam převádí třikrát tolik.
Eliška mu věřila.
Uměla věřit. Je to prý vrozený dar. Věřila ne proto, že byla naivní, ale protože tak přežila. Je to jednodušší. Nevěřícím je všecko těžší musí pořád kontrolovat, a to vyčerpá.
První zima byla skoro snadná. Eliška jedla úsporněji, oblékala se prostěji, ale bylo to jako hra. Jako v dětství, kdy není na zmrzlinu a místo toho si něco vymyslíš a to vymyšlené si pak vážíš ještě víc, protože je tvoje. Vařila polévky z nejlevnějších surovin, četla návody skromné kuchyně, radovala se, když ulovila něco ve slevě. Bylo to skoro veselé.
Druhý rok byl horší. Tělo začalo signalizovat. Ne hlasitě, ne brzy, jenom po svém. Slabost v nohách. Únava, která nepřešla ani po spánku. Občas v tramvaji chytla sama sebe při tom, že neví, kam jede jen kouká ven a nemyslí na nic. K doktorce nešla. Neměla na něj peníze a v čekárně neměla sílu stát.
Měla bych jít na krev, řekla jednou Bohuslavovi.
Do soukromé ordinace?
Aspoň tam nejsou fronty.
Víš, že teď rozhoduje každý tisíc. Každý měsíc. Jdi na polikliniku.
Tak šla. Objednala se, vystála frontu, dostala žádanku na krev. Výsledky: hemoglobin na spodní hranici normy. Nižší, než by bylo radosti. Lékařka poradila: víc červeného masa, víc železa, vitamíny.
Eliška koupila nejlevnější vitamíny v lékárně. Na maso neměla rozpočet.
Třetí rok už se nevážila. Stačilo zrcadlo v koupelně. Obličej ostřejší, pod očima žluto, vlasy bez lesku. V sekáči na Lesní našla solidní, tmavě modrý kabát, skoro bez vad, a začala ho nosit. Prodavačka, starší paní s obarvenými zrzavými vlasy, řekla:
Dobrý kabát. Nosíte a nosíte.
Vím, odpověděla Eliška.
Tady to známe, prodavačka se pousmála smutně a chápavě.
Eliška si kabát vzala. Po cestě domů zahlédla svůj odraz ve výloze. Zastavila se vteřinku. A pak šla dál.
Bohuslav ji uměl povzbudit. Dobře to uměl. Dokázal vytvořit pocit, že bude líp, že stačí chvíli vydržet, chvíli něco přetrpět a pak. Slova ještě chvíli se stala Elišce pozadím, jako když v obchodu dokola jede stejná písnička. Slyšíš, ale nepřemýšlíš.
Jsi dobrá, řekl, když viděl, že večeří chudé jídlo. Skutečná spartanče. Vážímsi tě za to.
Eliška se usmála. Skutečně, ale ne z radosti. Jen tvář věděla, co v tu chvíli dělat.
Občas volala dceři. Ta bydlela v jiném městě s manželem a dvěma dětmi, volala zřídka, měla svého dost. Eliška si nestěžovala. Neuměla to. Nechtěla.
Jak se máš, mami?
Dobře. Šetříme na dům.
Pořád šetříš?
Už skoro končíme. Brzy to bude.
To je prima.
A tím konverzace skončila u dětí, počasí, běžných věcí. Eliška zavěsila a šla do kuchyně.
Tu třetí podzim byl ostrý čich. Eliška pak říkala, že tělo si, kdy dostává málo, najde jiné ostré vnímání, jak zvěř o hladu. Všimla si vůní, které dřív nevnímala.
Vůni parfému z Bohuslavovy košile ucítila poprvé zkraje října. Právě když stála u pohanky v kuchyni. Pak si namlouvala, že se jí to zdálo, nebo že to ulpělo někde v tramvaji to se stává.
Po druhé v listopadu. Bohuslav přišel později než obvykle, veselý, červený ve tváři, tvrdil, že měl dlouhou poradu. Pomáhala mu svléknout kabát ucítila tu vůni. Stejnou. Květinovou, sladkou, teplou. Neexistující Chantal. Eliška nevěděla, jak se ten parfém jmenuje, jen věděla, že je dámský, a drahý, a není její.
Jsi unavený? zeptala se.
Hodně. Tři hodiny nekonečné porady. Hrozný. Zívl, protáhl se a šel do koupelny.
Eliška pověsila kabát a stála u věšáku sekundu. Pak šla ohřát večeři.
Dovedla nemyslet na to, co nechtěla. Uměla stočit myšlenku jinam, jako voda změní tok. Ne z bázlivosti, ale strachu, co bude, když se pustí za myšlenkou. Nebála se jeho, nebála se výjevu. Spíš se bála, že bude muset něco udělat.
Společný účet se plnil měsíčně. Bohuslav ukazoval výpis. Eliška rozuměla číslům pomalu rostly. Pomalu, ale přece.
Vidíš? ťukl Bohuslav prstem do displeje. Už tam máme tolik. Na jaře uděláme první krok.
Jaký krok?
Jednání s majiteli Jabloňky. Zjistit podmínky, trochu smlouvat. Jsou tam nuance.
Eliška přikývla. Nuance neznala to byla jeho část úkolu. On zařizoval jednání, ona šetření. Tak to rozdělili.
V prosinci se zdržoval častěji. Firemní večírky, vysvětloval. Prosinec všichni slaví, nejde odmítnout, jinak vypadne z kolektivu. Eliška chápala. Vždy všechno chápala.
Ale jednou, v polovině prosince, přišel domů v jednu v noci a nevypadal jako člověk, co sedm hodin pil s kolegy. Vypadal až osvěženě. Zvláštní slovo, ale to Elišce napadlo. Osvěžený. Oči jasné, klidný hlas, klidné pohyby. Líce červené spíš od nějaké radosti než z mrazu, měsíc byl mírný. Nebo prostě měl dobrý večer.
Užils? zeptala se.
Taková je naše práce, řekl dobrou náladou. V Jabloňce bude klid. Žádné večírky.
Políbil ji do spánku a šel spát. Eliška dlouho seděla v kuchyni. Calex bzučel. Za oknem padal sníh.
V lednu našla účtenku.
Náhodou, jako všechno důležité. Rozhodla se vyčistit jeho sako to nové, tmavě modré, co měl na Silvestra. Viselo na židli v ložnici. Eliška vzala kartáč na šaty, projela ramena, šmátrala v kapsách, než ho chtěla pověsit, zvyk.
V levé kapse ležel malý bílý obdélníček.
Vytáhla ho.
Restaurace Ústřice na Smetanově. Datum: dvacátý osmý prosinec. Částka.
Eliška na číslo koukala dlouho, až si je dvakrát ověřila. Pak sklopila lístek a koukla z okna po chodníku šla žena se psem. Pes napínal vodítko, žena nespěchala.
Částka z účtenky odpovídala měsíčnímu rodinnému rozpočtu na jídlo. Celému. Tomu, co natahovala na pohanku, levné těstoviny, laciný čaj, máslo ve slevě na váhu. Tomu, co vážila po gramech, aby dočkala dalšího převodu.
Účtenku vrátila do kapsy. Zavěsila sako do skříně. Vrátila se do kuchyně.
Calex zahudroval.
Nalila si vodu. Vypila. Položila sklenici. Zvedla znova. Postavila.
Bohuslav byl tou dobou v práci. Nastupoval už v devět. Eliška dělala z domova, papíry účtovala na dálku, tak to bylo snazší. Dnes neměla práci, byla doma sama.
Přemýšlela, kdo asi jí ústřice na Smetanově v prosinci. Nikdy tam nebyla. Znávala jen z reklam na tramvajových zastávkách: pěkný sál, bílé ubrusy. Restaurace s takovým jménem není levná.
Dvacátého osmého prosince jí řekl, že jede za kamarádem Igorem, sraz spolužáků. Vrátil se v deset večer, necítila z něj víno, ale něco sotva postřehnutelného. Květinového. Sladkého.
Závěry si neudělala hned. Uměla držet myšlenky v dálce, nedovolit jim dojít blíž. Možná byl sám. Možná pracovní schůzka. Možná.
Večer, když se Bohuslav vrátil, dívala se na něj jinak. Ne s nevraživostí, ne upřeně, ale prostě: dívala.
Jaký byl den? zeptal se při zouvání bot.
Dobře, řekla. Jedls?
V práci jsem něco zakousnul.
Ohřeju polévku.
Dobře.
Sedl ke stolu, jedl polévku, listoval mobil. Eliška seděla naproti a pozorovala. Byl klidný, žádná nervozita, žádné napětí. Nebo to uměl dobře skrýt.
Bohoušku, řekla.
Hm?
Je to v Ústřicích na Smetanově drahé?
Zvedl pohled. Jen vteřinu.
Odkud bych to věděl? Nikdy jsem tam nebyl.
Aha, řekla Eliška. Jen jsem zahlédla reklamu.
Už se k tomu nevracela.
Únor toho roku byl studený a tichý. Eliška nosila sekáčový tmavý kabát, hřála se u hrnku, mrzla v tramvaji. Motání hlavy bylo silnější. Objednala se k lékařce, vyseděla frontu, výsledek stejný: hranice normy, jezte víc, vitamíny.
Beru je, ohradila se Eliška.
Jaké?
Řekla název. Lékařka mlčela.
To jsou nejlevnější. Můžete, samozřejmě. Jen jestli můžete…
Nemůžu, řekla Eliška.
Doktorka už nevnucovala.
V únoru byl Bohuslav nějak zvlášť energický. Kupoval si nové věci. Všimla si, že má nový pásek, jiné boty tmavě hnědé, s ozdobným švem. Krásné. Drahé.
Nové? koukla na boty.
Ve slevě. Staré byly na vyhození.
Sleva, opakovala Eliška.
Přeci jsem nekupoval v butiku.
Přikývla.
Začátkem března uviděla oznámení na jeho mobilu. Ležel na stole, rozsvítil se sám. Bohuslav byl v koupelně. Eliška seděla vedle s knihou, kterou nečetla.
Název autosalonu: AutoMěsto.
Text: Váš CityKruz je k vyzvednutí. Červená mašle dle přání připravena. Těšíme se na vás!
Eliška sklopila knihu.
CityKruz znala velké SUV, viděla na ulici. Drahé auto. Jejich liga to nebyla. Ani náhodou.
Červená mašle jí došla až v noci, když Bohuslav klidně oddechoval vedle. V autosalonech to dělají: když je auto dárkem, přizdobí je velkou rudou mašlí. Takovou, co je v reklamách. Darujte milovanému!
Eliška ležela ve tmě a zírala do stropu. Někde vedle dýchal Bohuslav. Venku přejel čas od času autobus.
Myslela na pohanku s cibulí.
Na vitamíny za sto dvacet korun balení.
Na kabát ze sekáče.
Na to, kdy byla naposledy u kadeřnice.
Na společný účet.
Pak už nemyslela jenom ležela a vnímala, jak Bohuslav dýchá.
Druhý den zavolala na pobočku, ověřila zůstatek. Řekli číslo.
Eliška v tichosti poděkovala a zavěsila.
Částka byla poloviční oproti tomu, co by měla být podle jejich plánu.
Poloviční. Dva roky úspor polovina.
Eliška seděla u stolu, hleděla do květinového ubrusu, na jedno staré hnědé flek od kávy, co nešel vyčistit měsíce. Jen flek. Nic víc.
Eliško! zavolal Bohuslav z pokoje Máš vodu na čaj?
Dám ji, odpověděla od sporáku.
Postavila konvici. Dnes byla v nohou větší slabost než jindy.
Nezačala ho sledovat hned. Slovo sledovat jí bylo nepříjemné, ponižující. Ale jeden čtvrtek, když Bohuslav oznámil, že má schůzku s obchodem, šla ven o půl hodiny později za ním. Jen se projít, nic víc přesvědčovala samu sebe.
Jeho auto stálo ne před kanceláří a ne před motorestem, ale u nákupního centra na hlavní třídě. Eliška ho zahlédla, když šla kolem. Zastavila se, postála, vešla dovnitř.
Našla ho v oddělení šperků v patře. Stál u vitríny s mladší ženou. Bledé vlasy v pečlivém drdolu, béžový kabát, mohla jí být něco přes šestatřicet. Stáli si blízko, jak stojí ti, kdo znají hranice prostorů.
Eliška nepřistoupila. Zůstala za sloupem, hrála si s mobilem, jako by četla zprávy.
Bohuslav něco povídal, žena se smála. Prodavač položil na polštářek řetízek nebo náramek, nezahlédla přesně, Bohuslav zaplatil kartou.
Žena si vzala balíček, zapnula kabát, oba vyšli spolu ven.
Eliška zůstala v zákrytu.
Kolem proudili lidé. Někdo vláčel dítě, někdo rozmlouval mobilem. Rádio hrálo v pozadí. Vonělo to pizzou z kantýny.
Seděla. Pak šla pomalu ven.
Venku se opřela o lavičku. Březen, země ještě mokrá, lavička suchá. Seděla a dívala se na silnici. Auta. Lidé. Louže na křižovatce.
Neplakala. Uvnitř bylo cosi pevného a tichého, jako zem pod sněhem. Ne prázdno, ne bolest, právě pevno a ticho.
Pak vstala a šla domů.
Další dny žila stejně jako vždy. Vařila polévky, dělala svou práci, zírala na televizi. Bohuslav byl stejný. Veselý, povzbuzující, někdy zamyšlený. Mluvil o Jabloňce. Že na jaře pojedou dům prohlédnout.
Víš, řekl jednou večer, možná se dohodneme na splátkách. Nemusíme tolik našetřit najednou.
Splátky, zopakovala Eliška.
Jo. Část hned, zbytek později.
Kolik máme teď? zeptala se. Jen tak. Jakoby nevěděla.
S posledními vklady to už bude dobrý. Ale přesně nevím, musím mrknout.
Podívej se.
Později, teď chci pustit zprávy.
Eliška šla do kuchyně.
Ten večer volala dceři.
Mami, jsi v pořádku? Zníš nějak divně.
Jsem jen unavená.
Pořád šetříte?
Jo.
Mami, potřebujete vážně ten dům? Neměli byste si radši koupit lepší byt tady, ve vašem okolí? K čemu je Jabloňka?
Bohuslav chce.
A ty?
Chvíli mlčela.
Já taky, šeptla. Tam jsou jabloně. A šeřík.
Ale mami… dcera nemohla najít správný tón, na chvíli zněla jako dospělá, co se snaží pomoci dětskému snu.
Dobře je, ukončila Eliška. A co ty?
Přešly na děti, na běžné řeči. Po hovoru seděla s mobilem v dlani a myslela na jabloně. Jestli vůbec byly opravdové. Jestli tam byl šeřík. Nebo jestli to byla jen cizí fotografie, kterou jí Bohuslav ukázal, protože věděl, že pro ni mají jabloně a šeřík smysl.
Nebyla to myšlenka, spíš dotyk. Ledová voda v klíně.
Za tři dny prostě zavolala do AutoMěsta. Jen tak. Řekla, že se zajímá o nový CityKruz.
Velmi pěkné auto, odpověděla slečna. Nedávno jsme prodávali jeden s červenou mašlí. Dával to pán své paní. Bylo to dojemné.
S mašlí?
S velkou rudou mašlí. Vše podle přání.
Děkuju, Eliška zavěsila.
Dala vařit vodu. Čekala, než zavře.
Uvnitř bylo uvnitř pořád totéž. Ticho a pevnost.
Pak otevřela notebook a podívala se sama na výpis ze společného účtu. Když ho zakládali, měl přístup každý.
Dívala se na pohyby vkládala pravidelně, jeho vklady kolísaly, často nižší než říkal.
A pak výběry. Prohlížela data a částky. Výběry byly pravidelné, ne všechny vysvětlitelné, ne všechny malé.
Vytáhla sešit. Vždycky si psala domácnost podrobně, do halíře. Otevřela novou stranu. Začala počítat.
Sčítala dlouho. Dvě hodiny. Calex bzučel, venku padal soumrak.
Když dopočítala, zavřela sešit. Podívala se na barevný obal. Vstala, napila se vody.
Skládala se mozaika ne v jednom okamžiku, ale jako puzzle. Tři roky pravidelného odkládání. Pohanka, sekáč, žádný lékař, stříhání nad umyvadlem. Dělala se menší, tišší, aby se vešla do rozpočtu.
A peníze mizely. Ne všechny, ale část, pravidelně. Stála tam žena v béžovém kabátu a Bohuslav platil klidně, jistě, jako kdo to dělá každou chvíli.
A v AutoMěstě byl červená mašle.
A účtenka z Ústřic na Smetanově na měsíční rozpočet.
A košile voněla Chantal.
Eliška zavřela notebook a šla za Bohuslavem. Seděl v křesle a díval se na zprávy.
Máš hlad? zeptala se.
Ne, díky, je pozdě.
Dobře.
Šla spát. Ležela ve tmě, zírala do stropu. Bohuslav přišel později, lehl si, za chvíli oddychoval.
Eliška nespala. Nemyslela na něj na sebe ano. Kdy naposled vnímala, že je člověk, který potřebuje něco normálního. Ne léky a ne teplý kabát, ale jednoduchou věc, která přináší radost.
Kávu. Milovala pravou, mletou, silnou. Roky si kupovala jen instantní, sedmigramový sáček protože úspory.
Sýr s modrou plísní. Naposled ho jedla před pěti lety, ještě před šetřením. Z chlebem a hrozny, večer, jen tak, jako malý svátek.
Ústřice ochutnala jen jednou na jihu, když byla mladá. Cesta domů ji napadlo, že je to zvláštní.
Eliška se otočila na bok.
Rozhodnutí neudělala tu noc. Zrálo v ní pomalu, jako chleba v troubě na malý plamen. Nedokázala říct kdy přesně, ale ráno, když vstávala, už tam bylo. Jasné, čisté, jako stůl bez věcí.
Další dny žila normálně. Vařila, pracovala, mluvila s Bohuslavem. Nic nepoznával nebo dělal, že to nevidí. To už bylo jedno.
Jednoho čtvrtečního odpoledne šla za ním až do konce. Ne proto, že by potřebovala důkaz, už je měla dost. Chtěla to prostě vidět. Skutečné, ne domýšlené.
Věděla, že ve čtvrtky se vždy zpozdí. Vzala si staré šedé sako, co měla dřív, ještě před modrým sekáčovým kabátem, staré, ale nenápadné a jela za ním.
Setkal se s tou ženou. Jemné vlasy, uhlazený vzhled. Šli do kavárny na Sokolské, pak někam spolu. Eliška šla pomalu, zachovávala vzdálenost. Nebála se. Nohy šly klidně.
V parku, kde nebyl skoro nikdo, stáli pod stromy. Bohuslav vyndal z tašky něco zabaleného, žena rozbalila. Byli blízko. Políbil ji, objal.
Eliška přihlížela.
Pak si prohlédla ruce v tenkých, trochu obnošených rukavicích. Byly trochu červené zimou.
Stála chvíli. Pak šla domů.
V tramvaji seděla u okna, dívala se ven. Město bylo šedé a vlhké. Louže, holé stromy, pouliční lampy rozsvěcované po jedné, jako by je někdo zapínal pomalu.
Doma šla do ložnice. Ze skříně vytáhla velkou tašku, tu, kterou používala jen málokdy, a začala balit. Ne všechno, jen svoje věci. Jen co bylo opravdu její.
Prádlo, svetry, dokumenty z šuplíku průkazku pojišťovny, důchodové potvrzení, knížku, na kterou si odkládala drobečky bokem. Telefon, nabíječku, rozečtenou knihu.
Kabát ze sekáče, tmavě modrý. Nepověsila ho, vzala radši tmavě bordó sako s podšívkou oblékla ho poprvé od šetřících let. Trochu dřelo, ale byl jiný. Jiný, než ten sekáčový.
Vytáhla papír a propisku.
Napsala: Děkuju ti za účtenku z Ústřic i červenou mašli. Doufám, že ti tam chutnalo.
Nic nepřipsala, jen podepsala Bohuslav a nechala lístek na kuchyňském stole, na květovaném ubrusu, vedle fleku od kávy.
Vzala tašku.
Podívala se na Calex. Starý ledničák zabručel, jako vždy. Neosobně, nezúčastněně.
Tak, řekla nahlas. Na shledanou.
Odešla z bytu. Zamkla. Klíče nechala pod rohožkou, ne ze zvyku, ale protože je nechtěla.
Na ulici Stavbařů běžný večer. Lidé se vraceli z práce. Pes napínal vodítko. Květinový koutek na rohu svítil ve tmě.
Eliška stála vteřinu. Pak šla.
Věděla, kam jde.
Velký supermarket byl dvě ulice dál. Galerie chutí, jmenoval se. Procházela okolo často, ale nechodila dovnitř bylo tam draho. Krásné nasvícení, koše s rovnaným ovocem. Chodili tam ti, kdo kupují jídlo podle chuti, ne ceny.
Vešla.
Uvnitř voněla dobrá káva a čerstvý chléb. Hrála nenápadná hudba, světlo bylo měkké.
Vzala košík. Stála.
Pak šla pomalu podél regálů.
Ryby. Skoro hned našla pult s ledem, tuňák. Pravý modrý tuňák, tmavě rudý, nádherný. Chvíli na něj koukala. Pak zavolala obsluhu.
Prosím tenhle kus.
Který?
Tenhle.
Zabalil, položila do košíku.
Šla dál.
Ústřice. Malá chladnička Mořské plody. Šest kusů v krabičce, vzala je.
Sýr. Studovala zelenomodré plísňové hrudky. Vybrala kousek.
Chléb. Skutečný, tmavý, se semínky, kůrka křupala.
Káva. U police stála dlouho. Nakonec vybrala mletou, v modrém obalu. Etiopská. Nikdy ji nezkoušela. Na obalu: Borůvky a hořká čokoláda v dozvuku.
Na kase vše vyložila. Chvilku koukala tuňák, ústřice, sýr, chleba, káva.
Pokladní nezvedla oči, ale řekla: Pěkný výběr.
Děkuji.
Částka byla vyšší, zaplatila kartou z vlastní knížky.
Vyšla ven.
Kam půjde, nevěděla přesně. Ne za dcerou, bylo pozdě, daleko. Byla kamarádka Valérie, občas si volaly, ale dnes se jí nechce. Šla do malého hotýlku, na druhý konec města. Objednala si pokoj. Ne drahý, ale příjemný.
Na stolku vyložila nákup. Požádala paní recepční o nůž na ústřice. Přinesla jí malý nožík.
Umíte to? zeptala se mírně zvědavě.
Zvládnu.
Otevřela první ústřici. Lesklá, voněla mořem. Snědla. Pak druhou.
Nakrájela tuňáka. Kousek chleba, kousek sýra. Uvařila kávu v malé konvičce, co byla na pokoji.
Jedla pomalu. Venku svítila světla města. Bylo teplo, klid. V rádiu hrálo něco tichého, neznámého.
Eliška nejedla, aby zapomněla nebo oslavila. Jedla, protože ano. Protože chtěla.
Myslela na to, že ústřice voní stejně jako napoprvé u moře. Tuňák je jemný a rudý, chuť zůstává. Sýr je přesně takový, jak si ho pamatovala ostrý a jemný. Káva skutečně voní borůvkami, není to trik z obalu.
Jedla a uvědomila si: Tohle jsem já.
Ne spartánka. Ne ta, co pořád vydrží. Ale člověk, který ví rozdíl mezi ústřicí a pohankou ze slevy. Kdo umí sedět tiše a jíst dobré jídlo. Tři roky byla někde mimo teď je zpátky.
Dopila kávu v malých doušcích. Venku hučelo město.
Ahoj, řekla tiše. A nalila další.
Neměla tušení, co bude zítra. Kde bude bydlet za týden. Jak dopadne rozhovor s Bohuslavem. Jestli najde pravé jabloně, ne iluzorní, ale vlastní. Jestli zavolá dceři, nebo počká do rána. Jestli ji bude bolet. To vše nevěděla.
Ale teď, s prázdným krabičkou od ústřic a šálkem etiopské kávy, věděla: Tohle jsem já. Tohle je moje chuť. Můj výběr. Můj večer.
A to něco znamená.
Vzala poslední kousek sýra, položila na chleba, zakousla.
Venku se rozsvítilo pouliční světlo. Nejprve jedno, pak druhé, potom celý řetěz, jako by někdo konečně zmáčkl správný vypínač.
Eliška koukala na světla a žvýkala chleba se sýrem. Nic už neříkala ani sobě, ani nahlas. Jen seděla. Jedla. Byla tady.
A to teď stačilo.
***
Ráno se probudila dřív než zvonil budík. Otevřela oči a chvíli ležela a koukala do cizího stropu bílého, s flekem u lišty. Ale právě proto možná nešpatného. Netížil ji.
Vstala, opláchla se, učesala. V zrcadle tvář unavená, ostřejší, kruhy pod očima. Ale něco bylo jiné. Anebo si to jen myslela.
Nebyla zvědavá, dlouho se nezkoumala. Oblekla se a vzala tašku. Zavolat Valérii. Měla by zavolat dceři. Zamyslet se, kde žít. A to všechno další, co čeká.
Nejdřív ale sešla do malinké kavárničky dole a objednala si snídani. Volské oko, topinku, kávu. Opravdovou, ne instantní.
Kávu jí přinesli ve skleněném hrnečku. Držela ho oběma rukama, jak se drží něco potřebného.
U protějšího stolu seděla starší paní, četla knihu, nevšímala si ničeho. Občas upila ze svého šálku.
Eliška ji pozorovala a napadlo ji, že ženy, které při snídani o samotě čtou, nevypadají osamělé, spíš zaneprázdněné sami sebou. To není totéž.
Volské oko bylo horké, posypané petrželkou. Eliška jedla pomalu, s topinkou.
Pak vzala mobil.
Napsala: Můžu dnes přijet? Všechno ti povím.
Valérie odpověděla skoro hned: Jasně. Těším se. Dám vodu na čaj.
Eliška odpila kávu. Vzala tašku, oblékla bordó sako, vyšla ven.
Město dýchalo jinak. Ne úplně jaro, ale už ani zima. Ve vzduchu bylo cosi měkkého, něco, co připomínalo, že pod asfaltovou kůrou se zem začíná hýbat.
Eliška postála na schodech hotelu. Pak se upravila a šla na zastávku.
Nešla s žádnou myšlenkou. Jen šla. Nohy šly lehce, hlava se netočila, snad to byl jen dobrý okamžik.
Okolo projížděly auta. Mladá maminka s kočárkem. Na stromě seděla vrána, dívala se dolů, jako by všechno věděla a všemu rozuměla.
Tak co, co myslíš? pošeptala Eliška.
Vrána nic. Sletěla, poodběhla za něčím pod strom a pak zas odletěla. Měla svá díla.
Eliška se pousmála ne moc, jen koutkem.
Přijel autobus. Nastoupila, sedla si k oknu. Autobus se dal do pohybu.
Město klouzalo za oknem: domy, obchody, holé stromy, billboardy. Eliška se dívala a myslela, že tři roky téměř nekoukala z oken. Jela a neviděla. Byla jen v hlavě, v číslech a strachu a v cizích plánech.
Ale město žilo. Prostě žilo, bez ní.
Nevadí, dožene to.
Autobus zastavil na křižovatce, červená. V autě vedle seděla paní přes padesát a vesele zpívala s rádiem. Bylo vidět, jak jí běhají rty.
Eliška se na ni dívala.
Pak naskočila zelená. Auto odjelo, autobus taky.
Eliška se opřela. Telefon mlčel, nikdo nepsal, nikdo nevolal. Bohuslav možná ještě není doma nebo už je, ale neví nic, nebo ví a myslí. To už byla jeho věc.
Eliška měla své.
Jela za Valérií, co slíbila čaj a asi dlouhé povídání. Pak přijde další den a další den. Bude toho dost těžkého. Nebude žádné hotové štěstí na tácku. Bude všecko, co bývá na nových začátcích: nesmělost, únava, obavy, otázky beze odpovědi.
Ale bude i něco jiného.
Bude káva, vonící borůvkami.
Bude ústřice s vůní moře.
Bude zrcadlo, do kterého bude možné dívat se bez pocitu, že je v něm cizinka.
Je to málo, ale není to nic.
Autobus jel. Město venku bylo šedivé a živé. Eliška se dívala z okna a myslela, že jabloně možná opravdu někde jsou. Opravdující, ne z cizích fotek. A šeřík existuje. A verandy, lavičky.
Ale nejsou to dary. To člověk najde sama.
Někdy.
Zatím ne dnes. Zatím je to tramvaj, okno, březen, co voní ne zimou, ne jarem.
Zatím jen to.
A to, kupodivu, není špatné.
