„Jak to že se nechceš starat o syna mého syna?“ – budoucí tchyně ztratila nervy – Za prvé, od Igorka zas tak ruce pryč nedávám. A dovolte připomenout, že v tomhle bytě po práci, jako poctivá manželka a máma, odmakám druhou směnu u plotny, u pračky i s mopem v ruce. Ráda pomůžu, poradím, ale že bych si vzala kompletně rodičovskou roli, to tedy ne. – Jak to myslíš – nehodláš? Taková pokrytkyně jsi tedy? Chceš machrovat před kamarády s prací, ale když jde o dítě, klidně se vymluvíš? – D…o, ty, Radko. Komu by se chtělo makat zadarmo? – jako vždy při srazu spolužáků Světlana nezklamala a zase všechny soudila. Ale ta doba, kdy Radka mlčela, už je dávno pryč. Dneska si umí dupnout a nenechá Světlanu jen tak urážet. – Pokud ty musíš řešit, jak vyžít od výplaty k výplatě, neznamená to, že jsou na tom všichni stejně, – pokrčila lehce rameny. – Já mám po tátovi dva byty v Praze. Jedna je ten, kde jsme bydleli do rozvodu rodičů, a druhá připadla tátovi a pak mně po babičce s dědou. A podnájem, víte sami, není zrovna za babku – takže si můžu dovolit žít i něco hezkého užít, nemusím brát jakoukoliv práci jen za peníze. Ty jsi proto šla od doktorky dělat prodavačku, že jo? Mimochodem to mělo zůstat v tajnosti. Ale když Světlana chtěla ventilovat, neměla Radku před lidmi napadat. S tím počítat měla. – Cože, fakt prodavačka? – Ty jsi slíbila, že to nikomu neřekneš! – pištěla dotčeně Světlana. A okamžitě se slzama v očích popadla kabelku a pádila z restaurace. – Dobře jí tak, – zkonstatoval suše Ondra. – Fakt, už mě taky štvala. Kdo ji vůbec zval? – ujišťovala se Táňa. – Já jsem organizovala sraz, – omlouvala se třídní hvězda a dnešní hlavní pořadatelka Anna. – Jasně, Světlana byla ve škole nesnesitelná, ale říká se, že lidi se mění. No, někteří. – Ale ne všichni, – ozvala se Radka. Všichni se zasmáli a pak už Radce začali pokládat zvídavé otázky o její práci. Upřímný zájem, žádné urážky na účet jejího výběru, což bylo natolik vzácné, až byla Radka mile překvapená. Málokdo se s tímhle oborem potká, spíš o něm kolují mýty a pověry. Ty všechny během rozhovoru se starými přáteli vypála na pravou míru. – Proč je vůbec léčit, když to nemá smysl? – zeptal se kdosi z bývalých spolužáků. – Kdo říká, že nemá? Jeden chlapeček, pět let – porod komplikovaný, hypoxie, a teď má opožděný psychomotorický vývoj. Ale má skvělou prognózu – jen začal mluvit později, teď s ním rodiče chodí k logopedům, neurologům. Šance, že půjde do normální třídy a v životě se uplatní stejně dobře, jsou skvělé. Když by mu nikdo nepomohl – výsledek by byl úplně jiný. – Takže, nepotřebuješ makat pro prachy, tak děláš něco smysluplného, – shrnul to Vašek. A řeč už šla jinam. Radka najednou pocítila, že ji někdo sleduje. Přičetla to paranoie, ale za chvíli ten zvláštní pocit opět nabyla. Nenápadně se ohlédla – ale opravdu nikdo nezíral vyloženě jejím směrem. Takže klidně pokračovala v konverzaci, a na zvláštní chvilkový pocit rychle zapomněla. O týden později. Brzy ráno Radka při odjezdu z parkoviště zjistila, že je její auto zataraseno jiným. Zavolala na uvedené číslo a po chvilce omluvenek už běžel dolů sympatický mladý muž. – Promiňte, fakt nebylo kde stát, přijel jsem něco zařídit, já jsem Martin. – Radka, – představila se. Martin v ní vzbudil sympatie natolik, že ráda přijala pozvání na rande. Pak ještě na jedno. A za tři měsíce si svůj život bez Martina nedokázala představit. Zvlášť když ji přijali nejen jeho maminka, ale i Martinův syn z prvního manželství jako svou. Syn měl svoje specifika, ale Radka si díky profesním zkušenostem s Igorem rychle porozuměla. Dokonce Martinovi poradila pár nových metod, jak se synkem lépe komunikovat a pomoci mu v socializaci. Během prvního roku spolu Radka s Martinem a Igorkem začali bydlet pohromadě. Svoji garsonku v Praze zvyklá pronajímala přes stejné realitní makléře jako ty děděné, a sama se i se svými věcmi nastěhovala do domácnosti k Martinovi a jeho synovi. A právě tehdy to začalo drhnout. Nejdřív drobnosti – „pomoz Igorkovi se obléct“, „pohlídej ho chvilku, zajdu do obchodu“. Ještě to šlo, protože byli s Igorem sehraní a nešlo o zásadní zásahy do Radčina programu. Jenže požadavky přibývaly a nabíraly na intenzitě. Radka musela Martinovi vysvětlit, že syn je v první řadě jeho zodpovědnost. Ráda pomůže, když může, ale nemůže převzít víc než pětinu péče jenom proto, že dítě není její, a navíc takovou práci má celý den. Martin vypadal, že chápe – ale těsně před svatbou začali s jeho maminkou mluvit o rehabilitačním programu syna a vnuka. Ale povídali hlavně Radce – jasně naznačovali, že se toho má chopit ona ve svém volnu. – Moment, moment, vážení! – zarazila je rychle Radka – My dva s Martinem jsme se jasně domluvili, že péči o syna řeší on. Já tě taky neposílám pomáhat svojí mamce – zvládám si ji obstarat sama. – No to snad nemyslíš vážně, – zabručela budoucí tchyně. – Máma je máma, samostatná ženská. Ale dítě je dítě. Nebo doufáš, že po svatbě budeš dál Igora ignorovat a my to přehlídneme? – Zaprvé, od Igora se neodtahuju. Jen připomínám, že já tu po práci makám ještě druhou směnu jako pořádná ženská. Ale brát si na hrb ještě jeho rehabilitaci? To je syn Martina, ten je za něj odpovědný! Ráda pomůžu, poradím, ale celé to na mě neházejte. – Jak jako že nechceš? Taková pokrytkyně! Před kamarády vykládáš o práci a správném přístupu, ale tady se vymlouváš! – O čem to mluvíte? – nechápala Radka. A najednou jí to cvaklo – maminka Martina totiž myje nádobí v té stejné restauraci, kde byl sraz spolužáků. Tak přece, dva a dva… – Aha! Takže jste to naplánovali schválně, abyste na mě hodili vaši výchovu zvláštního dítěte?! – Myslíš, že bych s tebou byl, kdyby ne Igor a tvoje práce? Jinak bys mě vůbec nezajímala… – neudržel se Martin. – Tak to už nemusíš! – strhla si prstýnek z ruky a mrskla ho po bývalém snoubenci. – Ještě toho budeš litovat, – ucedili Martin s matkou. – Normální chlap přece nechce šedou myš s mizernou prací a bez peněz. – Mám dvě byty v Praze, nemějte strach – podotkla Radka. A když viděla změnu výrazů v jejich obličejích, šla si v klidu balit věci. Samozřejmě se ozvaly prosby o usmíření, sliby, že už se to nestane, že se bude starat sám a že to byla jen práce a výbuch. Miluje ji přece, slibuje hory doly. Radka – už dávno ne naivní holka – tomu nevěřila ani minutu. Ještě si ze srdce rýpla, že šedou myšku ztratil Martin spíš k vlastní škodě. U spolužáků se tomu všichni zasmáli. A Radka si řekla, že pořád není všem dnům konec – třeba jednou potká člověka, který ji bude mít rád ne pro dědictví nebo profesi, ale jednoduše proto, že je jejich spřízněná duše. Do té doby jí stačí práce, přátelé a klidně si pořídí kočku – tu aspoň něco naučí, na rozdíl od některých chlapů.