Tři roky rekonstrukce bez návštěv

Tři roky rekonstrukce bez návštěv

Alena položila hrnek na parapet a zaslechla, jak se Karel zastavil v předsíni. Cítila jeho přítomnost na zádech, přestože stála čelem k oknu. Ticho, které nastalo, dalo by se krájet.

Ty jsi postavila hrnek na parapet, řekl konečně. Neskonstatoval, jen oznámil.

Ano, Karle. Položila jsem hrnek na parapet.

Tam je lakovaná plocha. Horký zanechá stopy.

Vím.

Tak proč to děláš?

Alena se otočila. Bylo mu čtyřicet osm, vypadal přesně na svůj věk. Ani mladší, ani starší. Stál ve dveřích kuchyně ve své šedé domácí tričku, v ruce měl vodováhu. Vodováhu s sebou nosil vždycky, když měl volno. Jako jiní telefon.

Protože nemám kam jinam dát ten hrnek, odpověděla. Stůl je zakrytý fólií. Druhá židle je nohama vzhůru. Podlaha v předsíni ještě neuschla po penetraci. Piju čaj vestoje u okna, Karle. A piju ho tu už třetí rok.

Podíval se na hrnek. Pak na ni. Pak zase na hrnek.

Dám tam podložku.

Nedávej nic.

Ale zůstane tam kruh.

Ať klidně zůstane.

Trochu přivřel oči. Tak se díval, když nevěděl, jestli si z něj dělá legraci, nebo ne. Alena si už sama nebyla vždy jistá.

Alčo, co to

Dost, řekla tiše a to slovo spadlo do ticha jako kámen do vody. Dost, Karle.

Nechápal hned. Zeptal se:

Co jako dost?

Budu si sbalit věci.

Dlouhé ticho, za oknem někde zahoukalo auto a pak ztichlo. Karel pomalu spustil ruku s vodováhou.

Kvůli parapetu?

Ne. Ne kvůli parapetu.

Alena dopila čaj a položila hrnek zpátky na lakovanou plochu. Schválně, jistě, bez výčitek.

Bylo jí pětačtyřicet. Dělala účetní v menší pražské firmě, před spaním ráda četla, v práci měla malého kaktusa, kterému dala jméno Béďa, a už dávno nepozvala domů kamarádky. Opravdu dávno. Tři roky, abychom byli přesní.

Šla do ložnice.

Před třemi lety, když koupili tenhle dvoupokojový byt v pátém patře cihlového domu v klidné pražské ulici, byla Alena šťastná. Opravdově, až fyzicky šťastná. Pamatovala si, jak tam stáli s Karlem uprostřed prázdných místností s oprýskanými tapetami a natřenou podlahou a ona koukala z okna na podzimní kaštany a říkala si: tak tohle je ono. Náš domov.

Karel byl tehdy jiný. Nebo jí to aspoň tak přišlo. Chodil po místnostech s metrem, něco si zapisoval do bloku, v očích mu planul ten oheň, který kdysi tolik milovala oheň člověka, který ví, co chce, a umí to udělat vlastníma rukama.

Hele, Alčo, říkával, rozvíraje před ní čtverečkovaný papír s náčrty, tady to rozdělíme. Kuchyň propojená s obývákem, otevřený prostor. Támhle zabudované police od země až ke stropu, vidíš? A sem dáme bodová světla s vypínačem na stmívač. Dá se pak nastavit, jak je libo.

To bude krásný, odpovídala upřímně.

Všechno uděláme sami, v klidu. Kvalitně. A jedno, na celý život.

To jedno, na celý život měla tehdy poslouchat líp. Jenže za těmi slovy bylo něco víc než jen šetření na řemeslnících.

Prvních šest měsíců bylo jako dobrodružství. Bydleli přímo v rekonstruovaném bytě. Alena vařila na elektrické plotýnce, protože plyn nebyl zapojen. Spali na matraci na zemi, postel nebylo kam dát. Jedli z plastových talířů, neměli kde mýt nádobí. Bylo to nepohodlné, trochu romantické a úplně snesitelné. Tehdy.

Pak se něco začalo měnit. Pomalu, neznatelně, jako když se hýbe půda pod základem.

Karel dělal na bytě každý víkend, někdy i přes týden, když měl volno. Pracoval jako stavbyvedoucí, znal materiály a postupy víc než leckterý řemeslník. Bylo to fajn. Dokonce úžasné. Problém nebyl v tom, že by se nevyznal.

Problém byl, že nedokázal přestat.

Na začátku si toho Alena nevšimla. Poprvé pocítila zvláštní nejistotu asi osm měsíců po začátku rekonstrukce, když seděla v kavárně s kamarádkou Lenkou a ta se zeptala:

Tak co, už budete hotoví? Ráda bych k tobě konečně na kafe, slíbila jsi mi svíčkovou.

Už brzy, odpověděla Alena. Karel říká, že do Vánoc to určitě dodělá.

Vánoce proběhly uprostřed stavebního chaosu. Nikoho nepozvali, v obýváku stál koza na řezání a všude desky sádrokartonu. Salát jedli u kuchyňského pultu ten už byl téměř hotový. Téměř.

Karle, příští rok uděláme pořádné Vánoce, co říkáš, řekla Alena při nalévání sektu.

Jasně. Jakmile dodělám strop v obýváku a položím parkety, oslavíme pořádně.

Strop dodělal v březnu. Mezitím zjistil, že je potřeba předělat rozvody v koupelně, protože minule je někdo špatně udělal a Karel nehodlal přihlížet. Pak se ozval balkon montáž nízké pěny časem sedla a mezi rámem a zdí byla mezera. Tři milimetry. Karel ji našel měrkou.

Alena tehdy ještě o tom žertovala. Říkala kamarádkám: Můj muž bojuje s třemi milimetry. A všechny se smály. I ona se smála. Bylo to legrační.

Parkety pokládali v květnu, když už bylo venku teplo na větrání. Alena přinášela prkna, podávala nářadí, vysávala stavební prach. Karel pracoval mlčky, soustředěně, jako chirurg. Každou řadu kontroloval vodováhou a laserem. Několikrát už položená prkna znovu rozebral a nasadil znova mezera nebyla přesně podle pravidel.

Karle, vždyť to nikdo neuvidí? zkusila jednou.

Já to vidím, odpověděl, aniž by zvedl hlavu.

Bylo to poprvé, kdy ji jeho slova zarazila. Neurazila, jen zarazila. Stála tam s hadrem v ruce a koukala na jeho ohnutý krk a uvnitř bylo něco zvláštního. Jako by pochopila něco důležitého, ale ještě přesně nevěděla co.

Parkety dodělali v červnu. Byly opravdu krásné. Světlý dub, úzké spáry, dokonalá rovina. Alena je pohladila a upřímně řekla:

Je to moc pěkné.

Ještě to přetřu lakem. Pravý německý, úplně odolný proti poškrábání.

A kdy?

Příští týden.

Příští týden objevil, že v jednom rohu lišta odstává o půl milimetru. Lakování se odkládalo.

V tom červnu Alena zavolala Lence a požádala ji o schůzku. Seděly na zahrádce v kavárně, pily ledový čaj a Lenka se ptala:

Tak jak to u vás vypadá? Kdy už možná přijdu?

Brzy, řekla Alena a odmlčela se.

Je něco v nepořádku?

Ne. Jen Víš, Leni, začínám mít pocit, že on to nikdy nedokončí.

Všichni chlapi natahují rekonstrukce.

Ne, to není ono. On to neprotahuje. On jakoby nechce, aby to někdy skončilo. Chápeš? Jako kdyby dokud není hotovo, má výmluvu na vše. Proč nezveme hosty. Proč nezařídíme byt normálně. Proč nežijeme obyčejně.

Lenka na ni koukla vážně.

A řekla jsi mu to?

Snažím se. Vždycky mi vysvětlí, že už fakt jen kousek chybí a pak bude všechno ideální.

A ty chceš ideální byt?

Chvíli mlčela.

Chci hlavně domov, řekla tiše. Jen domov.

Doma večer Karel předkládal vzorky barev na stěny. Rozprostřel je na kuchyňském stole, bylo jich aspoň dvacet. Všechny bílé, jen každá trochu jinak.

Podívej se, říkal, tohle je teplá bílá s krémem, tohle studená do šeda, tady s nádechem modré. Rozdíly nevypadají zásadně, ale na denním světle je to klíčové. Já bych bral tuhle.

Ukázal na čtvereček. Všechny byly pro ni prostě bílé. Jen různě bílé.

Karle, řekla. Je mi to úplně jedno.

Podíval se, jako by řekla něco nepředstavitelného.

Jak to může být jedno? Tady budeme žít.

Právě. Budeme tady žít. Lidé v bytě nerozlišují dvacet bílých odstínů.

Rozlišují. Jen o tom neví.

Fajn, řekla unaveně. Vyber si to sám.

Vybral si. Vždycky si vybíral sám. To se stalo nenápadně. Zprvu ji těšilo, že muž rozhoduje o rekonstrukci, když věcí rozumí. Později si všimla, že se její názor už moc neptá. Nakonec neptal vůbec. Ne nijak agresivně ale prostě proto, že její slova výsledek stejně nezměnila. Když řekla: Tahle dlažba se mi líbí, vysvětlil, proč je technicky špatná. Pokud navrhla: Sem bych dala gauč, ukázal v aplikaci, že tím naruší zónování. Když řekla: Mně se to líbí, odpověděl: Ale správně je to jinak.

Přestala říkat, že se jí něco líbí. Nač?

Na podzim druhého roku, v říjnu, přijel Karla na návštěvu jeho starý kamarád Pavel z Brna. Zavolal předem, že prosí o nocleh, bude projíždět. Alena byla nadšená. Koupila něco dobrého, vytáhla krásný servis, umyla stůl.

Karel oznámil, že Pavel nemůže přespat, protože v ložnici se pracuje.

V ložnici ale nic nedělali. Tam stála normální postel a složená skříň. Alena to věděla jistě.

Karle, zeptala se, když skončil telefon. Jaké práce v ložnici?

Chvilku váhal.

Podlaha se musí předělat. Pavel by nespal s tím pachem.

Jaký pach? Žádný tam není.

Alčo, proč by měl někdo vidět byt v takovém stavu?

V jakém stavu?

Nedodělaný.

Dívala se na něj a v tu chvíli ucítila, jak se pod ní trochu viklá zem. Ne obrazně. Opravdu. Právě pochopila: styděl se. Styděl se za vlastní byt, který sám rekonstruuje, protože ještě není takový, jaký chtěl. A kvůli tomu ideálu byl ochoten zalhat starému kamarádovi.

Dobře, řekla jenom.

Pavel přišel, poseděli u čaje tři hodiny, pak šel na večeři s Karlem do restaurace a přespal v hotelu. Alena si uvařila večeři sama doma.

Tu noc dlouho nemohla usnout. Ležela a dívala se na strop, který Karel natřel dokonalou bílou, bez jediné vady, všude rovina. Dokonalý strop nad dokonalou postelí v místnosti, kde už dva roky nebyli hosté.

V zimě druhého roku onemocněla máma. Ne vážně, jen běžná chřipka, ale byla sama, Alena za ní dvakrát týdně jezdila přes celou Prahu, někdy tam i přespala. Karel nic nenamítal. Maloval tehdy vnitřek balkonových dveří speciální barvou, co se nanášela ve dvou vrstvách s odstupem dvaceti čtyř hodin.

Jednoho večera přišla od maminky dřív a našla Karla, jak sedí na podlaze v předsíni a zkoumá lupu spáru mezi lištou a stěnou.

Co se děje?

Je tu mezera, ani nezvedl hlavu.

Neptala se na rozměr. Věděla, že to nemá cenu. Řekl by jí na milimetr přesně.

Karle, jedl jsi dneska něco?

Chvilka.

Nepamatuju.

Aspoň ráno?

Snad něco bylo.

Udělala mu v kuchyni těstoviny a vejce. Přišel, když už měla hotovo. Sedl, podíval se na talíř.

Díky.

Není zač.

Jedli mlčky. Venku sněžilo. Na stole ležel katalog kování do vestavěné skříně, kterou řešili rok zpátky.

Karle, řekla po chvíli.

Hm?

Povídej mi něco. Ne o rekonstrukci.

Vzhlédl k ní. Jako by žádala, ať mluví nějakou cizí řečí.

Jako co?

Cokoliv. Jaký jsi měl den. Co ti přijde na mysli. Co tě trápí nebo rozesmálo. Hlavně ne štěrbiny a materiály.

Díval se na ni pár vteřin. Pak řekl:

Dneska na stavbě zedník nalil stěrku bez vyztužení. Poslal jsem ho pryč.

To je o práci.

No, ano.

A nic víc?

Zamyslel se doopravdy. Alena viděla, že to není výmluva, ale opravdová snaha vzpomenout si na něco nesouvisejícího se stavěním a materiály. Nešlo to.

Nevím, řekl nakonec. Asi nic.

Po téhle večeři dlouho seděla v noci a přemýšlela: kdy se to stalo? Kdy z živého člověka zbyl jen souhrn funkcí? Nebo byl takový vždy, jen to neviděla? Ne. Pamatuje si jiného Karla. Pamatuje, jak jeli jeho starou felicii na Šumavu a on jí ukazoval souhvězdí. Uměl je zpaměti. Ukazoval prstem noční nebe: to je Kasiopeja, tam je Velký vůz, támhle Plejády, vidíš? Ona viděla.

Kam zmizely Plejády?

Třetí rok už přestala říkat kamarádkám, že to brzy skončí. Už to nebyla pravda. Rekonstrukce končila a začínala znovu. Karel nacházel nové vady. Nebo měnil řešení vybrané dlaždice už nebyly dost odolné, barva po zaschnutí neseděla, klika byla dobrá, ale pant skřípal. Každý nový nedostatek znamenal další kolo.

Koupila si malou lampičku na noční stolek. Jednoduchou, s plátěným stínidlem. Večer přišel Karel, podíval se na ni a zeptal:

Odkud to máš?

Koupila.

Proč? Plánovali jsme bodovky.

Já chci číst před spaním.

Bodovky budou lepší.

Kdy?

Neodpověděl.

Vidíš? řekla. Bodovky budou, až budou. Já potřebuju číst teď.

Lampička tam vydržela týden. Pak Karel přinesl z komory malý kovový světýlko a postavil vedle, protože prý má lepší světelný tok.

Alenina lampička putovala do rohu. Pak na polici. Pak ji Alena našla v komoře vedle balení penetrace.

Neřekla nic. Jen vzala lampičku a dala ji zpět na stolek.

Karel ji za den zase přemístil na polici.

Ona ji dala zpět.

Mlčel. Ona mlčela.

Lampička zůstala na stolku. Malé vítězství a zároveň malá tragédie. Protože v normálním bytě by to nebylo ani vítězství, ani tragédie. Byla by to prostě lampa.

Na jaře třetího roku v dubnu napsala Alena Lence zprávu. Jen tak, uprostřed pracovní doby:

Leni, nechtěla bys někam vyrazit? Do lázní nebo na chatu? Jen na pár dní. Bez chlapů.

Lenka odpověděla hned: Jasně! Kdy?

Jely v květnu na čtyři dny do menšího penzionu v Jizerských horách. Alena si vzala volno. Karel se podivil, ale nic nenamítal zrovna rozebíral koupelnu.

V penzionu měla Alena malý pokojík s jednoduchým nábytkem, květovaným přehozem a oknem, jímž dovnitř táhl syrový les. Všechno bylo trochu obité, trochu křivé, s malými škrábanci a nedokonalostmi. A Alena najednou pocítila, že je jí tady dobře. Opravdově dobře. Tak dobře, že první večer lehla na květovaný přehoz, koukla na strop s prasklinou u světla a rozplakala se.

Lenka ležela vedle na druhém lůžku. Neptala se na nic. Prostě byla.

Bydlím v muzeu, řekla Alena do stropu, Rozumíš? V krásném, dokonalém, mrtvém muzeu.

Lenka chvíli mlčela. Pak se zeptala:

Řekla jsi mu to?

Jo.

A?

Říká, že ještě kousek a už to bude. Vždycky říká, že ještě chvilku.

Co třeba zkusit terapii? Společně.

Nepůjde tam. Podle něj terapeuti jsou pro lidi, co jsou vážně nemocní. Má přece jen rekonstrukci.

Ležely v tichu a oknem voněl les, Alena si uvědomovala, že právě tohle jí doma chybí. To okno na ventilačku, les za ním, prasklinka na stropu, květovaný přehoz, pořízený jen proto, že se jí líbil. Život.

Po čtyřech dnech se vrátila. Bytem voněla omítka. Karel ji uvítal v předsíni a ihned jí chtěl ukázat nově přepracovanou niku v koupelně.

Hezký, řekla.

Vidíš? Teď je všechno symetrické. Předtím byla pravá strana širší o centimetr a půl.

Vidím.

Celý týden jsem přemýšlel, jak to předělat, aby se neponičily obklady, ale nakonec jsem na to přišel.

Šikovný.

Šla se převléct. Lehce na postel a dívala se na dokonalý strop.

V červnu nastal rozhovor, který si vybavila přesně. Bylo nedělní večer kolem osmé. Karel natíral v komoře. Alena připravovala večeři a slyšela, jak tam šramotí lepicí páskou, něco přesunuje.

Karle! volala.

Co?

Večeře bude za dvacet minut!

Hm.

Připravila stůl. Za dvacet minut nepřišel. Za čtyřicet taky ne. Zaklepala na dveře komory.

Večeře chladne.

Pět minut.

Po pěti minutách stále nic.

Najedla se sama, uklidila stůl, umyla nádobí. Z komory vyšel v půl jedenácté.

Ach, úplně jsem ztratil pojem o čase.

Já vím.

Mám si to ohřát?

Ohřej si to sám.

Šla do ložnice. Lehce na postel, vzala si knížku. Četla nebo dělala, že čte. Když přišel, zeptala se bez toho, aby se na něj podívala:

Karle, jsi šťastný?

Dlouhá pauza.

No asi jo.

Jsi si jistý?

Álo, co je to za otázku?

Normální.

Lehl si vedle. Mlčel. Řekl pak:

Dokončím komoru, pak se vrhnu na balkon. Musí se zateplit pod laminát. Pak už bude byt hotový.

Zavřela knihu.

Víš, že jsi mi vlastně právě odpověděl?

Jak?

Ptala jsem se, jestli jsi šťastný. A ty jsi mi začal vyjmenovávat práce v bytě.

Nevěděl, co říct. Mlčel.

Dobrou, řekla.

Dobrou.

Nechala lampičku rozsvícenou ještě dlouho. Dívala se do stropu, poslouchala jeho dýchání a přemýšlela, že v nějakém jiném životě nebo jiné verzi tohohle života by tu leželi spolu a prostě by si povídali. O čemkoliv. Klidně o seriálu. Nebo co řekla maminka vtipného. O nové nabídce v jejich oblíbené kavárně. Ale prostě by mluvili.

V tomhle životě bylo ticho. Dokonalé jako strop.

Právě na tenhle rozhovor si vzpomněla ráno, když položila hrnek na parapet. Vzpomněla si a najednou věděla, že to dost už bylo dávno připravené. Potřebovalo jen kliknutí.

Balení bylo věcné a bez slz. Brala pouze to, co bylo opravdu její. Pár knih. Kosmetiku. Oblečení. Lampičku. Občanku, doklady, nabíječku. Kaktusa Béďu, kterého přinesla z práce už před půl rokem, protože doma nebyla žádná živá rostlina. Karel neměl s Béďou problém. Kaktus nedělal skvrny.

Karel stál mezi dveřmi ložnice a sledoval, jak si balí věci.

Alčo.

Co.

Pojďme si promluvit.

O čem?

No, přece sbaluješ věci.

Ano.

Kvůli hrnku?

Karle, prosím. Ty to sám dobře víš.

Nevím. Opravdu nevím.

Zastavila. Podívala se na něj. Stál ve dveřích, vysoký, bez vodováhy tu už někam odložil a tvářil se ztraceně, doopravdy, což ji překvapilo. Dlouho ho takového neviděla.

Karle, řekla, bydlíme tu tři roky.

Ano.

Za tři roky jsme neměli ani jednu pořádnou návštěvu. Ani jednu.

Jenže byt ještě není

Protože byt ještě není hotový. A on nikdy nebude. Chápeš to?

Mlčel.

Vždycky najdeš něco, co musíš opravovat. Tak jsi nastavený. Není na tom nic špatného. Ale já v tom neumím žít. Už nechci žít na stavbě.

Už brzy

Ne, řekla klidně, ale pevně. Není to o čase. Nejde o to, ještě chvíli vydržet. Ale já tu žila tři roky jako host v cizím domě. Chodila jsem opatrně, abych něco nepoškrábala. Hrnek jsem dávala na podložku. Uklízela jsem si lampu. Nezvala jsem kamarádky, protože ses styděl za rozdělanou rekonstrukci. Já

Trochu se jí zadrhl hlas, vzala si vteřinku.

Chci žít. Opravdu žít. S škrábanci na podlaze i skvrnami od kafe na parapetu. S hosty v neděli. S tvojí starou bundou přehozenou přes židli. V živém bytě. Ale my tu žádný živý domov neudělali.

Dlouho mlčel. Nakonec šeptem:

Kam jdeš?

K mamce zatím.

Na dlouho?

Nevím.

Zapnula tašku. Vzala Béďu. Prošla kolem něj do předsíně, oblékla si kabát, boty a dívala se, aby se nedívala na dokonalý parket.

Alčo, zavolal za ní.

Co.

Já Já netušil, že to je takhle.

Věděl jsi to, řekla. Jen jsi o tom nechtěl přemýšlet.

Dveře se za ní potichu zavřely. Tak jako všechno v tom bytě.

Zůstal tam.

Karel chvíli postál v předsíni, pak zašel do obýváku a usedl na gauč. Ten gauč vybíral snad tři měsíce byl pevný, čalounění pratelné, nepřitahovalo prach. Sedl si na tu vynikající pohovku ve vynikajícím obýváku a rozhlédl se.

Byt byl krásný. Opravdu krásný. Světlé stěny správného odstínu, parkety bez jediné škvírky, strop bez jediného švu. Vestavěné knihovny od země ke stropu. Osvětlení nastavené tak, aby nikde nebyl stín. Balkon perfektně utesněný. Obklady zásuvné těsně.

Díval se na to všechno a cítil něco zvláštního. Nebyla to pýcha. Něco na způsob nevolnosti, ale spíš v hrudi než v břichu.

Na polici pár knih, které si nevzala. Díval se na hřbety a nedokázal si vzpomenout, kdy ji naposledy viděl, jak čte. Večer, v klidu, na pohovce. Už dávno.

Zvedl se. Šel do kuchyně. Na parapetu zůstal hrnek. Koukl na místo, kam ho položila. Žádná stopa tam nebyla. Čaj dávno vystydl.

Došel hrnek umýt a odložil do odkapávače. Postál. Šel do komory. Vše tam bylo v perfektním pořádku kýble barvy, sítě, penetrace, nářadí srovnané v regálech. Vzal do ruky malou vzorkovou dlaždici, kterou kdysi nosil porovnat do práce. Podíval se na ni, vrátil ji zpět.

V komoře nebylo nic navíc. Jen on.

Večer si ohřál něco z lednice, snědl skoro bez chutě, umyl talíř. Bytem panovalo naprosté ticho. Dřív tu stále probíhal jakýsi pohyb něco opravoval, něco vonělo po laku či stavební pěně. Teď nic. Jen dokonalé ticho v dokonalých pokojích.

Zkusil pustit televizi. Chvíli sledoval nějaký film, po dvaceti minutách vypnul.

Vzal telefon a dlouho koukal na její jméno v kontaktech. Nenapsal. Přemýšlel.

Myslel ne na to, jak ji dostat zpět. Ale na to, co říkala. O návštěvách. O lampě. O tom, že tři roky byla v jeho bytě hostem. To slovo ho užírala. Host. Ve vlastním bytě.

Vzpomněl si na Pavla. Jak mu volal a nakecal, že v ložnici se pracuje. Proč? Ani tehdy si neodpověděl. Říkal si: není hotovo, není vhodné zvát. Ale to nebyla pravda. Už přes rok to tu šlo bydlet. Jen to nebylo podle jeho představ. Ne tak, jak si to slíbil.

Sliboval si udělat perfektní byt. Dělal ho. Pořád mu utíkal před očima. Protože dokonalost není cíl. To není strop, který natřeš. Je to horizont nikdy ho nedoženeš.

Alena to pochopila. Karel ne.

Nebo nechtěl pochopit.

Prošel bytem, v každém pokoji rozsvítil světlo. V obýváku se zastavil u knihoven.

Všechno vyrovnané podle výšky, věci rozmístěné přesně. Každý předmět měl své místo, všechno funkčně i esteticky precizní.

Ve třetí polici uprostřed stálo malé skleněné srdíčko. Červané, trochu křivé, jasně ručně vyrobené. Alena ho koupila před dvěma roky na trhu. Tehdy řekl: Na co to je? Jen sbírá prach. Odpověděla: Líbí se mi. Neřekl nic, srdíčko zůstalo stát. Smířil se s ním jako s nevelkým ústupkem, co nestojí za hádku.

Teď ho vzal do dlaně. Chvíli ho držel.

Sklo bylo teplé. Nebo se mu to tak jen zdálo.

Tři dny o tom přemýšlel. Tři dny chodil bytem, nic nedělal, jedl co zbylo, špatně spal. V práci byl mimo, spletl rozměry na jedné zakázce, musel to opravovat. Kolega se zeptal: Karle, jsi v pohodě? Řekl: Jo, všechno dobré.

Čtvrtý den jí napsal zprávu.

Alčo, můžeš si promluvit?

Odpověděla za hodinu: Můžu.

Vytočil její číslo. Zvedla po druhém zvonění.

Ahoj, řekl.

Ahoj.

Jak je?

Dobře. U mamky to jde.

Pauza. Slyšel její dech, nevěděl, jak začít. Nikdy mu tyhle rozhovory nešly. Ona v tom byla lepší.

Alčo, já o tom přemýšlel.

Chápu.

Tušíš, co chci říct?

Přibližně.

Alčo, chápu, že jsem že mi něco podstatného uteklo. Nebo spíš na chvíli zmlkl, hledal slovo, mířil jsem blbě.

Mlčela.

Mluvila jsi o návštěvách. O lampičce. Pamatuju si to. A teď to chápu. Nenapadlo mě to tehdy. Nebo jsem nechtěl.

Proč mi to teď říkáš?

Protože bych si přál, abys přišla zpátky.

Dlouhá pauza.

Karle

Neprosím tě, hned. Chci jen být upřímný. Chci, abys přišla. A chci to zkusit jinak. Nevím, jestli to zvládnu. Ale chci to zkusit.

Dlouze mlčela. Slyšel někde v pozadí, jak cosi přesouvá možná zase hrnek na parapet, možná někam jinam, to už bylo jedno.

Víš, že jen říct zkusím nestačí? zeptala se tiše.

Vím.

Víš, že se nemůžu vrátit a žít jako dřív?

Vím.

Nemyslím, že víš. Nezlob se, ale myslím to vážně. Teď jsi vyděšený a říkáš správné věci. Ale nemůžeš se prostě rozhodnout být někým jiným. Není to hřebík, co zatlučeš.

To vím.

Takže co konkrétně navrhuješ?

Chvilku mlčel.

Navrhuju nejdřív se potkat. Normálně popovídat. Ne po telefonu.

Dobře, řekla po pauze. Sejdeme se.

Sešli se v kavárně, na neutrální půdě, ne doma. Byla úplně obyčejná, trochu kývavé židle, menu na tabuli. Alena v známém béžovém kabátě, unavená, ale klidná.

Objednali si kávu. Karel na ni koukal a uvědomil si, že se už dlouho takhle nesoustředil, prostě na ni díval, bez vteřiny myšlenek na materiály nebo práci kolem.

Jak je mamce? zeptal se.

Líp. Koupila kytičky a začala s výsevem. Je ráda, že jsem u ní chvíli byla.

To jsem rád.

Chvilku bylo ticho.

Karle, řekla, chci, abys pochopil jednu věc. Nejde o samotnou rekonstrukci, ani že chceš mít věci dokonale. To je v pořádku. Ale ty sis to spletl. Domov má být o životě. Ty ses upnul na byt místo abys tam žil, stal se tvým cílem.

Ano, řekl.

Říkáš to, protože chápeš, nebo protože to chci slyšet?

Vzal si hrnek. Držel ho. Postavil ho.

To poznáš těžko, řekl popravdě. I já nevím, o kolik zvládnu změnu. Ale pochopil jsem, že takhle už dál to nejde. Jakmile ses odstěhovala, zůstala z bytu jen prázdná krabice.

Alena se na něj posmutně usmála.

Prázdná krabice, zopakovala.

Jo.

Dobře, že ti to došlo.

Vrátíš se?

Dlouho se koukala z okna. Venku pršelo, lidé utíkali, naproti u vchodu stály květináče s prvními červenými tulipány.

Zkusím to, řekla po chvíli. Ale pod podmínkami.

Řekni.

První. Nejbližší měsíc žádné práce. Ani jeden hřebík, ani jeden vzorek, žádný katalog. Jen žít.

Dobře.

Druhé. Příští neděli pozveme Lenku s Tomášem a Pavla, jestli může. Posedíme tady, tak jak to je.

Přikývl.

Třetí. Když zase z každé škrábance budeš dělat tragédii, upozorním tě. A musíš poslouchat.

Dobře.

Víš, jak je to těžké? Nejen řeči, doopravdy je to práce.

Vím, řekl. Pro mě bude. Ale chci to zkusit.

Alena mu koukla do očí pečlivě, jako když zkoušíš najít něco opravdového za slovy. Pak řekla:

Dobře.

Šli domů pěšky, déšť ještě úplně nepolevil. Šli vedle sebe, volně. Ona měla kaktusa Béďu v kapse, on její tašku. U vchodu na chvíli koukla na dům a na páté patro.

Hezký dům, řekla.

Jo.

Vyjeli výtahem. Otevřel dveře. Vešla první, zamířila do obýváku a postavila Béďu na parapet bez podložky.

Karel koukal na kaktus na lakované ploše.

Nic neřekl.

Alena šla do kuchyně, slyšel zvuk napouštěné vody, cvaknutí varné konvice.

V obýváku si sedl na pohovku. Podíval se na knihovnu. Srdíčko stálo tam, kde ho nechal před pár dny trochu našikmo, ne na pásmu podle pravítka.

Neposunul ho.

V neděli zavolali Lence. Zasmála se: Konečně! Pavel tentokrát nemohl, Tomáš přinesl víno, Lenka dort, Alena konečně uvařila slíbenou svíčkovou.

Stůl prostřeli v obýváku. Karel si všiml, že talíře nejsou úplně v rovině. Přesunul jeden. Zarazil se. Nechal je, jak byly.

U stolu bylo hlučno, trochu těsno. Lenka shodila loktem skleničku, červené víno se rozlilo po ubrusu. Všichni vyjekli. Karel cítil, jak se v něm napíná, a podíval se na Alenu.

Alena ho sledovala. Bez obav, jen v klidu.

Vzal ubrousek, setřel skvrnu.

Nic se neděje, řekl.

Lenka si vydechla. Alena se usmála, sotva znatelně.

Po večeři seděli dlouho, povídali a smáli se. Když hosté odešli, bylo už po půlnoci. Alena myla, Karel utíral. Byli zticha, ale ticho bylo jiné, opravdové.

Ubrus půjde vyprat, řekl.

Třeba ne, odpověděla.

Tak nevadí.

Podala mu talíř.

Karle, oslovila ho.

Co je?

Bylo to dneska fajn.

Jo, bylo.

Doklidili. V obýváku zůstalo pár hrnků, na ubrusu tmavá skvrna od vína. Srdíčko na polici, Béďa na parapetu.

Karel na to koukal. Věděl, že flek bude muset ráno namočit, než v zaschne. Béďa nechá na lakové ploše kruh. Jeden z hrnků stál trochu šikmo.

Pak si uvědomil, že Alena se dnes dvakrát zasmála. Poprvé, když Lenka vyprávěla o svém kocourovi, podruhé, když Tomáš spletl vtip ve formuli přípitku. Smála se stejně, jako kdysi. Tak, že poznal: to je ona.

Odešla do ložnice, otočila se ve dveřích.

Přijdeš?

Za chvíli.

Ještě jednou se rozhlédl po obýváku. Na flek. Na Béďu. Na srdíčko.

Zhasl.

Lehl si vedle ní. Četla. Její lampička s látkovým stínidlem svítila tlumeně. On koukal do stropu.

Alčo?

Hm?

Slyšíš mě, když mluvím o milimetrech a spárách?

Skončila s knihou, podívala se mu do očí.

Slyším.

A co tě napadá v tu chvíli?

Přemýšlela upřímně.

Napadá mě, že jsi duchem pryč.

Jo, řekl. Asi ano.

Vzala knížku zpět do ruky.

Ležel a přemýšlel, jestli to zvládne. Tři roky jsou dlouhá doba, něco v ní se změnilo, v něm taky. Je to jako trhlinka ve zdi můžeš ji zadělat, spoj bude téměř nevidět, ale už to není stejný materiál jako předtím. To věděl líp než kdokoliv.

Myslel na to, dokud nezasnul. Ještě na půli snů ho napadlo: zítra ráno vezme Béďu a vrátí ho na podložku, jinak zůstane kruh na laku.

Otevřel oči.

Strop byl stále stejný. Dokonalý. Bez jediné trhliny.

Vedle něj potichu otočila stránku Alena.

Zavřel zase oči. Béďa počká do rána.

Někdy je lepší žít v domě s fleky na ubrusu, trochou prachu na parapetu a jednou krivou lampičkou, než v perfektním muzeu samoty. Protože v domově jde především o život, ne o dokonalost.