Víš co, musím ti povědět příběh o jedné kamarádce, Anežce. Anežka nikdy nechtěla svatbu vůbec, prostě to nebyla její věc. Ale ve svých devatenácti otěhotněla s Honzou, spolužákem, se kterým chodila už tři roky. Nebylo moc na výběr, chtěla, aby dítě mělo tátu, tak do toho šla.
Honza byl trošku starší, ale povahou spíš věčně nezralý kluk, který nedokázal odpovědnost brát vážně. Ale aspoň neutekl a slíbil, že se vezmou a vychovají dítě spolu. Tak začalo plánování svatby.
Anežka by byla spokojená s malou svatbou, jenže rodina chtěla mega hostinu. Anežka vůbec nerozuměla, proč by měla vyhazovat tolik peněz za hosty, když za ty peníze mohla koupit všechno možné pro miminko. Ale nikdo její názor moc nebral vážně. Restauraci, svatební šaty i hosty všechno vybrali za ni. Hlavní slovo měla tchyně a sestra!
Když ji poslali na zkoušku šatů, fakt se jí tam nechtělo. Představovala si šaty jako nekonečnou změť volánků a třpytů, úplně děsné. Ani její sestra, ani Honzova máma nikdy nevynikaly vkusem. Když odmítla na zkoušku jít, nazvali ji nevděčnou a byli naštvaní. Anežka byla ale úplně jinde řešila maturitu, přijímačky a přípravy na miminko.
Nakonec šla na obřad v jednoduchých bílých šatech krásných a pohodlných. Ale to byl teprve začátek.
Nikdo z rodiny netušil, že si Anežka nechala svoje příjmení. Honza to věděl a neřešil to, ale jeho máma měla úplně amok začala hystericky křičet do kamer: Jak můžeš nechceš vzít naše příjmení?!
Anežka se tomu jen pousmála a ustoupila stranou. Další den ji čekala pokračování vesnická svatba v Honzově rodném kraji, s celou jeho příbuzenskou bandou. Nervy si musela šetřit. Sňatek vydržel jen pár let. Honza byl mizerný manžel i otec každý víkend seděl u počítače a rodinu ignoroval. Když Anežce došla trpělivost, sbalila kufry a odešla.
Tchyně byla samozřejmě stejně naštvaná, ale Anežka si konečně oddechla cítila se svobodná, klidná a šťastná.
