Ptáte se, jak jsem se dostala až sem, proč jsem tohle vůbec přijala? Odpovím vám, že všechny ženy, které milují, jsou slepé. Já jsem byla slepá. Celý život jsem se snažila, učila se. Maminka mi už v dětství říkala, že když chci mít dobrý život, musím tvrdě pracovat. Vtloukala mi do hlavy, že žena má být silná a samostatná, aby se v případě potřeby dokázala uživit sama.
Právě ta poslední rada mi nakonec nastražila krutou past. Když jsem se setkávala s muži, byla jsem až moc nezávislá, a málokterý muž se mnou chtěl chodit. Ve většině případů tehdy toužili po milé, jemné ženě, o kterou by se mohli starat, která by jim dovolila projevovat sílu a mužství. Já se vždy postarala sama o sebe.
Nakonec jsem se plně ponořila do práce. Byla jsem stará panna až do svých pětatřiceti let, kdy jsem potkala Davida. Byl stejně starý jako já. Šokovalo mě, že mou nezávislost přijímá bez výhrad. Nikdy na ničem netrval, nevnucoval mi pomoc když jsem řekla, že něco udělám sama, akceptoval to. Nikdy mi nedal kytku ani nešeptal nesmyslně sladké věty, které mě vždy rozčilovaly. Byla jsem jeho rovnocenným partnerem. Měla jsem tehdy rozpoznat, jakou cenu ta rovnost skutečně má ve skutečnosti totiž vůbec nebyla skutečná.
Vzali jsme se a David se nastěhoval ke mně. Neměl vlastní byt, bydlel u své matky v Brně. A já rozhodně nechtěla sdílet střechu se svou tchyní slyšela jsem už dost příběhů a byla jsem odhodlaná tomu se vyhnout. První měsíc David nedal do společné domácnosti ani korunu, s tím, že musí splatit drobnou půjčku, kterou si vzal na operaci matky.
Nevyčítala jsem mu to, snažila jsem se být vděčná a chápavá. Jsme rodina nechala jsem ho splatit dluh, pak budeme řešit vše společně. Ale sedm měsíců pořád dokola stejná písnička, půjčka nebyla splacená. Pořád tvrdil, že mu snížili plat, že má méně směn, že ho šéf ošidil. Celou tu dobu jsem platila nákup, zábavu, účty úplně vše. Pak mi začal říkat, že šetří na náš dům na venkově. Prý na dovolenou, prý pro nás.
Za celých pět let mi však ani jednou neukázal výpis z účtu. Pořád jsme byli rodina. Nakonec jsem se s ním pohádala. Jak je možné, že ho živím už pět let? To není normální. Sbíral si věci a odešel zpět k matce prostě odešel z mého života, bez slova. Po třech dnech, kdy jsem už nemohla vydržet samotu, jsem ho vrátila zpátky. A zase ta stejná pohádka nechce mi dát ani korunu na domácnost či cokoliv jiného. Jsem už úplně vyčerpaná. Chtěla bych si koupit něco pro sebe, rozmazlovat se, ale nemám vůbec žádné peníze navíc všechno padne na rodinu. Co mám dělat? Rozvést se? Změní se někdy?
