V práci se sekretářce udělalo špatně, a tak se vydala na ulici: sedla si na lavičku, zavřela oči a když se probrala, spatřila, jak nějaký stařík pomalu sundává ze jejího zápěstí zlatý náramek.
Co to děláte? To je dárek od mého manžela! Stařík na ni vyděšeně pohlédl a šeptem odpověděl: Ztratila jste vědomí kvůli tomu náramku. Podívejte se sama. Sekretářka zaměřila pohled a šokem ztuhla.
Barbora omdlela přímo během porady.
V práci ji přemohla slabost, takže odešla ven: sedla si na lavičku, zavřela oči a když otevřela víčka, viděla staříka, jak se sklání k jejímu zápěstí a snaží se jí sundat zlatý náramek.
Seděla vedle ředitele, zapisovala každé jeho slovo a snažila se skrýt únavu. V zasedací místnosti bylo dusno, vzduch těžký jako staré bezbarvé mléko. V spáncích jí začalo pulzovat, srdce jí bilo jako šílené. Barbora se zhluboka nadechla, ale úlevy se nedočkala. V hrudi se jí rozlévalo podivné napětí, jako kdyby na ni usedal neviditelný kámen.
Obrazy v místnosti se rozlily, roztékaly po stěnách. Barbora se chytila okraje stolu, aby nevypadla z reality, tiše se omluvila a vrávoravě vstala. Ředitel cosi říkal, ale jeho slova ji už nezasáhla.
Venku byl chlad, jemný vánek ji probíjel. Pocit úlevy však nepřišel slabost rostla. Nebylo už kam jít, neb byl svět líným hadem. U lavičky ve stínu starého lipového stromu se posadila a zavřela oči, doufajíc, že vše bude brzy pryč.
Srdce divoce bušilo.
Když Barbora otevřela oči, všimla si staříka, který se nad ní skláněl. Mohlo mu být přes sedmdesát. Měl obyčejnou šedou bundu, vlněnou čepici a vážný pohled. Držel ji lehce za zápěstí, jakoby studoval její ruku.
Pane, co to děláte? zeptala se naléhavě Barbora a pokusila se stáhnout ruku. Nedotýkejte se. Ten náramek je dárek od mého manžela.
Stařík se nehádal. Tiše řekl:
V práci se sekretářce udělalo špatně, a tak se vydala na ulici: sedla si na lavičku, zavřela oči a když se probrala, spatřila, jak nějaký stařík pomalu sundává ze jejího zápěstí zlatý náramek.
Z toho vám je špatně. Podívejte se pořádně.
Barbora upřela oči na svůj náramek masivní zlatý kus, který nikdy nesundávala. A najednou jí vstávaly vlasy na hlavě hrůzou. Zlatý povrch byl v místech dotyku s kůží potáhlý černými stíny, jako by jej někdo polil nocí.
Kdo jste? zašeptala Barbora, jak se její vnitřek svíral do uzlu.
Býval jsem zlatník, řekl stařík s poklidem. Čtyřicet let u zlata. Když jsem vás viděl, že vám není dobře, všiml jsem si vaší ruky. Obyčejný člověk to nezaregistruje.
Co to znamená? Barbora měla rozechvěný hlas.
To jsou stopy thalia, řekl tiše. Je to zrádný jed. Okem ho nevidíte, nanáší se v tenoučkém filmu. Skrz pokožku se pomalu vpíjí, otravuje člověka. Zlato na to reaguje, tmavne.
Chcete tím říct…
Stařík jemně pokýval hlavou.
V práci se sekretářce udělalo špatně, a tak se vydala na ulici: sedla si na lavičku, zavřela oči a když se probrala, spatřila, jak nějaký stařík pomalu sundává ze jejího zápěstí zlatý náramek.
Kdo vám ten náramek dal, přesně věděl, co dělá. Chtěl, abyste slábla, chřadla a jednoho dne už nevstala.
Barbora pohlédla na náramek, potom na své ruce. V hlavě jí tančila vzpomínka na manžela, jeho zima v očích, jeho zvláštní péče poslední týdny a naléhání: Nenoste jej nikdy dolů. Je to můj dárek.
A v tom všem to Barbora pochopila.
Stařík opatrně náramek sundal a zabalil do starého kapesníku.
Musíte hned k lékařům a na policii, řekl. A už nikdy si to nenasaďte.
Barbora pouze přikývla. Seděla na lavičce, prsty se jí třásly podivnou rytmou, a věděla, že právě unikla temné noci života.
