Nikdo mě nikdy neurazil tolik jako můj bývalý manžel.
Už tři měsíce jsme se neviděli. Naposledy jsem ho zahlédla, když jsem mu v pátek večer odvážela naši dceru Šárku na víkend. Uplynulo sotva dvanáct týdnů, a on je skoro k nepoznání.
Roky jsem ho prosila, ať zhubne, ale nikdy mě neposlouchal. Jen dál pojídal smažené jídlo, pil sladké limonády, pořád se rozvaloval po gauči a ani ve snu by mě nenapadlo dostat ho do posilovny, dokonce ani na obyčejnou procházku. A teď v malém bytě uprostřed Žižkova leží jasně uprostřed obýváku cvičící podložka. Má nový sestřih, oblečení čistější a vyžehlené, i když nikdo jiný na jeho domácnosti zjevně nedohlíží. Roky jsem ho tahala, než šel narychlo pověsit prádlo, a najednou perfektně zvládá pračku i věšení sám.
Tak jsme si promluvili…
Slyšela jsem toho až dost. Řekl mi do očí, že jsem ho roky podceňovala a kvůli tomu byl nespokojený, ale dnes už je všechno jinak. Šárka a já už prý nepatříme do jeho budoucnosti. Má novou partnerku, vedle které je prý šťastný a pro ni cvičí, snaží se pracovat i na svém charakteru a finančně se zlepšuje. To mě zasáhlo nejvíc. Pro mě a naši dceru nehnul prstem, ale kvůli jiné ženě se proměnil téměř před očima.
Lidé tvrdí, že dáváš tolik, kolik chceš sám dostat, ale Ivan nikdy nebyl ten typ, co by něco oplácel. Milovala jsem ho, respektovala a jen občas si něco povzdychla, protože sám nikdy nevěřil, že by bylo třeba cokoliv jiného. Jenže já od něj nikdy nic nezískala…
I po rozchodu se soustředil jen na sebe ne na dceru, kterou skoro nevídal. Přála bych si, aby byl aspoň chvíli místo mě. Pokusil se, vydal energii a nakonec dostal to, co jsem po celou dobu dostávala já od něj. Ale kdo ví…
