Bylo to už mnoho let nazpět, co byli manželé spolu přes osm let. On ji vždy zahrnoval péčí, chránil ji, rozmazloval nejrůznějšími maličkostmi. Všichni v okolí říkali, jak je její muž výjimečný. Jednou dokonce ztratila svůj snubní prsten v Lipnu během dovolené, a on jí během téže týdne přinesl nový.
Aby všichni věděli, že jsi zasnoubená a patříš mně, řekl tehdy s úsměvem, když jí ten prsten dával.
Ivaně lichotila jeho pozornost, ale zároveň se jí zamlouvaly i jeho drahé dárky. Sama se stáhla do jeho stínu a málokdy si všímala, že dává do vztahu mnohem méně než on. Třeba když měl narozeniny, většinou stačila jen romantická večeře, zatímco on ji dokázal překvapit nejen krásnou kyticí růží, ale také něčím hodnotným, co ji potěšilo. A pokud jde o jídlo, Ivana ho příliš často nerozmazlovala domácími lahůdkami říkala si, že po práci jsou oba unavení a na pořádné vaření není čas ani chuť. Sendvič nebo objednané jídlo ze služby rozvozu většinou postačilo.
Petr jí to však nikdy nevyčítal, to spíš Ivany maminka si čas od času rýpla.
Ty máš už druhý snubák a Petr stále žádný. Jak to, že tě nenapadlo mu ho koupit za všechny ty roky? Všechny ženské na něj mohou oči nechat ani neví, že je ženatý.
Tato slova Ivanu opravdu zabolela. Nerada viděla, jak se ženy kolem jejího muže otáčejí dobře věděla, že má pohledného manžela a to v ní vyvolávalo nejistotu. Nikdy se ale předtím nezamyslela nad tím, že by snad absence prstenu byla příčinou.
Při svatbě měli jen na jeden prsten pro ni. Petr si na obřad půjčil svůj od kamaráda, který mu ho druhý den vzal zpět. A i když si později mohli dovolit víc, Petr na vlastní snubní prsten dlouho nemyslel.
Ivana tentokrát nehledala žádná zvláštní data, prostě si řekla, že je na čase to napravit. Ve zlatnictví v Plzni pořídila jednoduchý zlatý kroužek, který ničím nevyčníval. Večer, když se Petr vrátil z práce, čekala na jeho nočním stolku malá sametová krabička.
Co to je? podivil se Petr. Něco jsi si koupila?
Je to pro tebe, zamumlala Ivana s rozechvěním v hlase.
Nepředpokládal nic výjimečného, o to víc byl překvapený, když otevřel krabičku a spatřil nový prsten.
To jsi koupila mně? hlesl dojatě, navlékl si prsten na prsteníček a pevně ji objal. Děkuju ti! Přemýšlel jsem, že bychom si společně nějaký vybrali, ale když jsi mi ho věnovala ty, je to úplně jiné To mě teď vlastně žádáš podruhé o ruku?
Oba se smáli a objímali, až nakonec společně zamířili do kuchyně, aby si připravili večeři na blížící se víkend. Dny plynuly dál, ale tenhle malý okamžik si Ivana uchovala v paměti jako vzácný poklad, na který člověk s úsměvem vzpomíná ještě po letech.
