Než jsem se vdala za svého manžela Pavla, měla jsem s jeho rodiči docela normální vztah. Nebylo to sice úplně ideální, ale řekněme srdečné dost na to, aby člověk přežil rodinnou večeři bez újmy. Pavel tehdy bydlel ještě s nimi, takže jsem s jeho maminkou a tatínkem trávila čas při každé návštěvě pohádali jsme se maximálně o to, kdo z nás má právo na ovladač a jestli běží v televizi Ordinace, hokej nebo dokument o vlacích. Vždycky jsem se však snažila vyhýbat průšvihům a raději mluvila so tchyní sladěně. No a až do svatby bylo všechno víceméně fajn.
Po oslavě jsme zamířili do bytu Pavlových rodičů, kde mě téměř přemohli nadílkou knedlíků, řízků a koláčů, protože prý vypadám trochu bledě a potřebuji pořádně přibrat, abych byla zdravá jak řípa. Nejprve jsem si říkala, že je to jen typický český humor, ale komentáře nabíraly na intenzitě. Po měsíci mi moje nová tchyně pronesla něco ve smyslu, že jsem malinko ztloustla, což je ostatně dobře, přestože jsem byla pořád stejně kulatá. O pár týdnů později jsem zjistila, že jsem těhotná štěstím jsem málem přilepila telefon na ucho jenže jsem chtěla Pavla poprosit, ať to jeho rodičům zatím neříká. Plánovala jsem překvapení. Zrovna tou dobou jsme se stěhovali do nového bytu, který jsme koupili za spoustu českých korun (a nervů).
Jak šlo těhotenství dál, rodina Pavla se u nás začala objevovat častěji než pošťák s letáky. Neustále řešili moje zdraví měla jsem podezření, že Pavel všechno prásknul. Prý ne, že jen mají starost o svou snachu (!) a všechno je úplně normální. To určitě Jakmile Pavel slavnostně oznámil novinku, v mém životě nastal úplný zlom.
Tchán na mě naléhal, abych jedla ještě víc že prý mi jedna svíčková určitě stačit nebude. A ať okamžitě opustím práci, abych se náhodou nevyčerpala (no, to by mě mohlo mrzet, nechodit ráno do kanceláře). Tchyně se nemohla od mojí břicha odtrhnout a pořád tvrdila, že roste, i když jsem měla pocit, že akorát se zvětšuje můj byt. Rodiče Pavla se u nás začali otáčet několikrát denně dotazy typu: Jak se dnes máš, holčičko? už mě bavily asi jako odřené paty z nových lodiček. Pomalu mi začínalo být jasné, že mě berou prostě jen jako líhně na vnuka, nic víc, nic míň. O mých plánech nebo pocitech sotva padlo slovo. A zpětně mi došlo, že se mě nejspíš snažili vykrmit už ten první den, co mě poznali.
Řekla jsem Pavlovi, jak to všechno vnímám čekala jsem pochopení, v horším případě soucit, ale on místo toho mávl rukou, že prý vymýšlím nesmysly a nemám být hysterka. Paráda! Když člověk zjistí, že stojí na vlastním dvorku sám, začne konat. Takže jsem jednoho večera sbalila naše věci, požádala Pavla, ať pro jistotu vymění zámky a koupila letenky směr dovolená. Druhý den jsme byli v tahu, s nadějí, že měsíc bez rodiny a hromad knedlíků přinese aspoň trochu klidu a rozvahy do naší české domácnosti.
