Vyjít a říct
Tlačítko Odeslat na stránkách divadelního studia bylo malé, zatímco moje dlaň se potila, jako bych svíral ne počítačovou myš, ale cizí ruku. V dotazníku jsem napsal, jak to skutečně je: 55 let. Zkušenosti školní besídky, četl jsem na schůzích. Do kolonky cíl jsem nejprve napsal pro sebe, pak to smazal, napsal chci se naučit mluvit nahlas, a teprve pak stiskl odeslat.
Za minutu dorazil e-mail s adresou a časem ukázkové lekce. Zavřel jsem notebook, jako by to mohlo zrušit to, co se stalo, a šel jsem do kuchyně. Dřezu vévodila hromada nádobí, na plotně chladla polévka. Automaticky jsem sáhl po houbičce, ale zarazil jsem se.
Později, řekl jsem nahlas, a svůj vlastní hlas mě znejistěl, jako by mě u toho někdo načapal.
O ateliéru jsem nikomu nic neřekl. V kanceláři v účtárně už tak bylo dost řečí: kdo co pronesl, kdo se na koho podíval. Doma syn, manželka, tchyně na telefonu, všechno známé, vyžadující. Bál jsem se, že kdybych oznámil: Jdu do studia jevištní řeči, hned by se spustily otázky, vtipy, rady. A co hůř soucitné: Na co ti to je? Sám sobě jsem to takhle říkal mnoho let.
V určený večer jsem vystoupil z metra na Karlově náměstí a dlouho hledal správný dům, přestože adresa byla jasná. Šel jsem pomalu, znovu a znovu kontroloval tašku: občanka, blok, láhev s vodou. Na schodišti v činžáku bylo těsno, někdo tlačil kočárek, a tak jsem se přitiskl ke zdi, abych pustil kolem. Srdce mi bušilo, jako bych šel na zkoušku.
Studio bylo ve druhém patře, za dveřmi s cedulkou Tvůrčí dílna. V chodbě stály židle, na zdi visely plakáty minulých představení. Sundal jsem si kabát, pověsil ho na věšák, upravil si vlasy v zrcadle. Připadal jsem si příliš šedivý u spánků, a automaticky jsem si je uhladil, jako by se daly schovat.
V učebně bylo asi deset lidí. Někdo se smál, jiný listoval papíry. Vedoucí, menší žena s krátkým sestřihem, se představila jako paní Šárka Novotná a vyzvala nás, ať se postavíme do kruhu.
Dnes zkusíme svůj hlas. Ne hlasitost, ale oporu, řekla. Dýcháme. Neomlouváme se.
To slovo neomlouváme se mě zasáhlo do hrudi. Přistihl jsem se, že už jsem chtěl pronést: Jsem tady jen na skok, přišel jsem se jen podívat. Ale místo toho jsem mlčky zůstal v kruhu.
První cvičení bylo jednoduché: nádech, dlouhý výdech na sss, pak na žžž. Snažil jsem se nedívat kolem sebe, ale stejně jsem vnímal: hned vedle stála asi dvacetiletá dívka s pestrobarevnými nehty a dokonalým držením těla, dál starší chlap v mikině, sebevědomě rozepjatá ramena. Připadal jsem si jako vetřelec na cizí slavnosti.
Teď každý řekne své jméno a jednu větu, pokračovala Šárka Novotná. Jakoukoliv. Hlavně ne šeptem.
Když došla řada na mě, jazyk mi přilepil k patru.
Karel, vyhrkl jsem, a hned jsem dodal: Promiňte, já
Stop, přerušila mě vedoucí mírně, ale rozhodně. To slovo tu dnes nepoužíváme. Ještě jednou, prosím. Prostě jméno.
Polkl jsem.
Karel.
A v tu chvíli jsem uslyšel: hlas není tak tenký, jak jsem jen myslel. Byl hluboký, trochu chraplavý, ale živý. Ze strachu a úlevy se ve mně něco pohnulo.
Po hodině ke mně Šárka Novotná přišla.
Přijďte na kurz, řekla. Máte zvláštní barvu hlasu. Ale zvyk skrývat se. Právě na tom budeme pracovat.
Přikývl jsem, jako by šlo o někoho jiného. Venku jsem vytáhl mobil, abych napsal ženě, že přijdu pozdě, a dlouho hledal správná slova. Nakonec jsem poslal krátkou zprávu: Přijdu později, mám kurz. Nic konkrétního.
Další týden začaly pravidelné zkoušky. Vytiskl jsem si text, který nám dali pro první vystoupení: úryvek ze současné prózy, krátký monolog o ženě, která se učí říkat ne. Četl jsem ho doma v kuchyni, zatímco se vařila voda na těstoviny, ale pořád jsem se zamotával. Zapomínal jsem řádku, polykal koncovky. Byl jsem na sebe naštvaný jako na dítě, co nedá pokoj.
Co si to tam brumláš? nakoukla žena do kuchyně.
Ucukl jsem a honem schoval papír.
Nic, pracovní věci.
Slovo práce je výborný štít. Bylo mi trapně, že to tajím i před vlastním synem, ale přiznat se bylo ještě horší.
Na zkoušce nás Šárka Novotná volala k mikrofonu jeden po druhém. Mikrofon na stojanu, kabel až ke kombu. Bál jsem se ho skoro stejně jako lidí. Představoval jsem si, jak udělám krok, a můj hlas se rozlehne po místnosti, znásobí každé zachvění.
Nehrbte se k mikrofonu, řekla vedoucí. Nechte ať přijde on k vám. Stůjte pevně. Dech do zad.
Zkusil jsem to. Zpočátku špatně: ramena se zvedala, dech se zadrhával. Slyšel jsem, jak mladá slečna čte lehce, jako by povídala kamarátce. Napadala mě myšlenka: Je pozdě. Jsem trapný. A hned jsem se začal v duchu omlouvat.
Po zkoušce za mnou přišla žena přibližně mého věku, v šedém svetru, s upraveným culíkem.
Držíte hezky pauzy, ocenila mě. Já jsem Iveta. Taky mě mikrofon děsil, měla jsem pocit, že mě odhalí.
Poprvé toho večera jsem se usmál.
On opravdu odhaluje, zamumlal jsem.
Ano, přitakala Iveta. Ale ne tak, jak si myslíme.
Spolu jsme šli až na zastávku. Iveta povídala, že dělá v poliklinice, že do kurzu přišla po těžkém roce, kdy měla pocit, že se v ní všechno rozplynulo. Poslouchal jsem a cítil, že i ve mně něco povoluje. Ne hned přátelství, ale možnost nebýt sám.
Za pár hodin nastal nepříjemný moment. Četl jsem svůj kus, snažil se dýchat, jak učili. Uprostřed textu jsem se zamotal do slova, které jsem doma znal nazpaměť, a zůstal jsem stát. Nastalo ticho.
No, už ta paměť není, co bývala, utrousil chlap v mikině, ne moc nahlas, ale bylo to slyšet.
Zrudl jsem až po uši. Měl jsem chuť mu odpovědět ostře, ale místo toho jsem se automaticky pousmál, jak jsem zvyklý.
Občas se to stane, procedil jsem.
Šárka Novotná zvedla ruku.
Každému se to stává, řekla. I mladým. Tady nevtipkujeme s věkem. Tady pracujeme.
Muž pokrčil rameny, jako by nic. A já si v tu chvíli uvědomil, že moje tendence usmívat se na každý šťouch je taky součást mého hlasu. Nebo spíš ticha.
Večer doma jsem zase vytáhl papír a četl si, zatímco žena koukala na Události. Zeptala se:
Co to, učíš se básničku?
Zastavil jsem se. V krku mě sušilo.
Ne. Já jsem se přihlásil na kurz. Bude tam vystoupení.
Žena odtrhla oči od obrazovky, podívala se na mě vážně.
Vystoupení? zopakovala bez posměchu.
Čekal jsem vtípek, ale jen přikývla.
No když ti to vyhovuje, tak jdi. Hlavně se nestresuj.
Jednoduchá slova, bez patosu, ale právě tou samozřejmostí jsem cítil podporu. Ne jsi skvělý, ne jsem na tebe pyšná, ale nemusíš se omlouvat.
Příprava šla pomalu. Nastavoval jsem budík o půl hodiny dřív, abych stihl dechová cvičení, než dům ožije. Stál jsem u okna, dlaně na hrudníku, počítal nádechy. Občas jsem zakašlal, občas jsem se sám sobě smál. Do bloku jsem si psal poznámky: neštípat čelist, pauza za NE, dívat se do sálu, ne pod nohy.
Jednou na zkoušce nás Šárka Novotná vyzvala, abychom si představili v první řadě člověka, jemuž chceme text říct.
Hned jsem viděl tchyni. Pak šéfku. Pak sebe v zrcadle, s tou úsměšnou maskou, pod níž jsem skrýval vše. Z toho se mi rozklepaly ruce.
Nemusíte mluvit ke všem, podotkla vedoucí, když to viděla. Vyberte si jednoho. Říkejte to jemu.
Vybral jsem sebe. Bylo to zvláštní a děsivé jako bych poprvé připustil, že i já jsem někdo v první řadě.
Den vystoupení přišel až příliš rychle. Vzbudil jsem se brzy, ještě než zazvonil budík. V břiše zima, prázdno. Potichu jsem zamířil do kuchyně, nalil si vodu, usrkával. Text ležel na stole, přehnutý napůl. Otevřel jsem ho, přelétl očima a najednou zjistil, že si na střed nevzpomínám. Ne tak docela, ale jako by tam byla bílá skvrna.
Sedl jsem si, přitiskl dlaně na spánky.
Nepůjdu tam, napadlo mě. Ta myšlenka byla sladká snadná záchrana. Lze prostě říct, že jsem onemocněl. Vymyslet nutnou práci. Nikdo na tom nezahyne.
Do kuchyně přišla žena, rozespalá.
Co děláš tak brzo vzhůru?
Podíval jsem se na ni a roztřeseně řekl pravdu.
Mám strach. Bojím se, že zapomenu.
Poškrábala se na hlavě, natáhla se po papíru.
Tak mi to přečti, navrhla. Jak budeš moci.
Chtěl jsem odmítnout, ale už jsem stál. Četl jsem potichu, vynechával, někdy jsem se zastavil. Žena mě nepřerušovala. Jen jednou, když jsem se opět začal omlouvat, zvedla obočí.
Vždyť se to učíte neříkat, řekla.
Usmál jsem se.
Jo. I doma je to těžké.
Zlepšíš se, podala mi papír. Stejně tam půjdeš.
V ateliéru před vystoupením bylo husto. V chodbě šustily tašky s kostýmy, někdo si upravoval límec, někdo načítal text šeptem. Svoji složku jsem svíral tak, aby se nezmuchlala. Měl jsem ledové prsty, ač bylo teplo.
Iveta ke mně přišla, podala mi vodu.
Napij se. Hlavně teď už nečti, poradila. Teď už se neučí, teď se dýchá.
Přikývl jsem a dal složku do batohu. Postavil ho ke stěně. Potřeboval jsem mít jistotu, že mám své věci na místě; bod, kam se dá vrátit.
V sále bylo okolo padesáti lidí. Malé jeviště, černý závěs, dva reflektory, které bodaly do očí. Mikrofon stojí uprostřed. Postavil jsem se za kulisu, rozhlédl se po sále a hned litoval. Obličeje splývaly, ale poznal jsem několik svých: žena seděla u uličky, syn ji překvapivě doprovodil, a ta vlna něhy i paniky mi najednou přejela tělem.
Nemůžu, šeptl jsem Ivetě.
Můžeš, odpověděla potichu. Dívej se na mě. Budu stát z boku.
Šárka Novotná přišla, položila mi ruku na rameno.
Nemusíte být dokonalý, řekla. Stačí být živý. Vyjít, nadechnout se, říct první větu. Zbytek vás povede sám.
Zavřel jsem oči. V puse sucho, jazyk jako cizí. Udělal jsem nádech, jak nás učila, ramena dole, vzduch tiskl na žebra. Byl to ne zázrak, ale fyzika, a přece mě podržela.
Byl jsem vyvolán. Vyšel jsem. Podlaha pod nohama byla pevná, trochu klouzavá. Přišel jsem k mikrofonu, zastavil se na dosah dlaně. Světlo bodalo do očí, sál se ztratil do tmy, a to mi nečekaně pomohlo: méně očí, méně diváků.
Otevřel jsem pusu, sekundu jsem nemohl začít. V hlavě prázdno. Uviděl jsem v první řadě ženu, její ruce na klíně, klidnou tvář. Viděl jsem syna, jak se nekouká do mobilu, ale na mě. A pochopil jsem, že nic neočekávají. Prostě tam jsou.
Jsem zvyklý mluvit potichu, pronesl jsem první větu. Hlas se zachvěl, ale byl.
Pak už to šlo. Nepamatoval jsem si každé slovo předem, ale věty se řadily za sebe. Jedno místo jsem popletl, na chvilku se mi zatmělo. Zastavil jsem, nadechl se, řekl další myšlenku, jak si vybavuji. Nikdo nekřičel, nezasmál se. Byl klid a ten nešel proti mně, ale poslouchal.
Nakonec, když přišlo na onu větu ne, udělal jsem pauzu, jak jsem měl v zápiscích. A poprvé jsem se neusmál na odlehčení. Jednoduše jsem to řekl.
Odstoupil jsem o krok, nezapomněl, že mikrofon zůstává na stojanu, ruce jsem neschovával. Třásly se, ale nechal jsem je volně. Krátce jsem se uklonil.
Potlesk nebyl velký, ale hřejivý, živý. Někdo řekl nahlas: Děkuji, a já to slyšel, jako by bylo řečeno přímo mně.
V zákulisí jsem se opřel o stěnu. Kolena mě bolela jako po výstupu na Petřín. Iveta mě stiskla, krátce, přátelsky.
Vyšel jsi, řekla.
Přikývl jsem. Měl jsem chuť rozplakat se, ale nešlo to. Bylo tam jiné poznání: pocit, že jsem si konečně stoupnul na místo, kterému jsem se vždycky vyhýbal.
Po vystoupení jsme se ještě dlouho balili. Kdo hledal věci, kdo se fotil. Došel jsem ke stěně pro batoh, zkontroloval zip, vyndal složku. Papír byl trochu pomačkaný, roh ohnutý. Přejel jsem po něm prsty a uvědomil si, že ho nechci hned vyhodit. Ať slouží jako důkaz, že se to opravdu stalo.
Žena a syn došli za mnou do chodby.
Dobrý to bylo, řekl syn, jako by nic, ale oči mu svítily. Dokonce zajímavé.
Žena přikývla.
Zněl jsi jinak. Ne jako v kuchyni.
Zasmál jsem se krátce.
V kuchyni pořád spěchám, odpověděl jsem. A přidal dřív, než jsem stačil dostat strach: Chci pokračovat.
Vyšli jsme ven. Zapnul jsem si kabát, narovnal šálu. Uvnitř jsem pořád vibroval, ale už to nebyl strach bylo to tělo, které si zapamatovalo: udělal jsi krok.
Další den jsem dorazil do studia ještě před začátkem. V chodbě bylo prázdno. Přišel jsem k administrátorskému stolu, kde ležely přihlášky, a vyplnil přihlášku na pokračující kurz. Do kolonky cíl jsem nehledal vhodné fráze. Napsal jsem prostě: Mluvit.
Když Šárka Novotná vyšla z kanceláře, vzhlédl jsem k ní.
Zůstávám, řekl jsem.
Dobře, odpověděla. Vyberte si nový text.
Vzal jsem nabídnutou složku, přitiskl ji k hrudi. A když jsem odcházel do učebny, všiml jsem si, že jsem nevyslovil žádnou omluvu. Byla to drobná, téměř neviditelná změna ale v mém nitru zněla hlasitěji než potlesk v sále.
Z toho večera mi zůstala jedna lekce: vyjít stačí, není potřeba být dokonalý. Stačí nebát se přestat se omlouvat za vlastní hlas.
