S Petrem jsem chodila tři roky, než jsme se vzali, a teď jsme byli manželé dva roky.
Pro mě byl Petr první a jediný muž v mém životě. Ani v koutku duše mě nenapadlo zahledět se na někoho jiného. Jenže Petr byl vždycky žárlivý. Těhotenství jsme naplánovali společně oba jsme byli nadšení, když na testu vyskočily dvě čárky. Petr už od začátku doufal v syna a byl přesvědčený, že čekáme kluka. Byl dokonce tak jistý, že ho ani nenapadlo, že by to mohl být někdo jiný.
Když nám na ultrazvuku oznámili, že čekáme holčičku, byli jsme oba v šoku. Petruv úsměv na tváři rychle vystřídalo něco jiného. Začal mluvit o tom, že v jejich rodině se prý rodí jen chlapi že jeho otec i děda mají jen bratry, žádné sestry, a že děti jeho sestry jsou zase jen kluci. Já chtěla v tu chvíli vzít jeho starý biologický slovník a hodit mu ho do hlavy. Snažila jsem se mu vysvětlit, že pohlaví dítěte určuje náhoda a trochu i žena ale Petr zatvrzele věřil své teorii.
Nakonec jsem skutečně porodila holčičku a dali jsme jí krásné české jméno Anežka.
Petr se sice před rodinou snažil tvářit, že má radost, ale bylo vidět, jak v něm něco doutná. Čím dál častěji narážel na to, že Anežka není jeho. Přidala se i jeho rodina; každý den jsem slyšela nějakou poznámku, která mě bodla přímo do srdce. Další problém byl, že Anežka se mu vůbec nepodobala zatímco Petr byl hnědooký tmavovlasý muž, Anežka měla velké modré oči a světlé vlasy, úplně stejná jako já v dětství. Můj vlastní muž chtěl neustále dokazovat, že to není jeho dcera.
Vydrželo to přes čtyři měsíce. Každý den jsem se hádala, každý den jsem se snažila vysvětlit mu, proč Anežka vypadá jako já. A pořád nic. Už jsem neměla sílu ani chuť dál bojovat.
A pak najednou bylo ticho. Petr začal Anežku nosit na rukou, tulil ji, smál se na ni a vypadal, že o všem zapomněl. Myslela jsem, že konečně přijal, že naše dcera je po mně, a že je šťastný táta.
Pravdu jsem se dozvěděla až na Anežčině první oslavě narozenin. Pozvali jsme spoustu příbuzných, hlavně z jeho strany. Přibývalo poznámek, jak vypadá spíš po mně, a jeho matka neustále pošťuchovala, že Petr vychovává dítě od souseda. Petra to nakonec dohnalo k výbuchu a prohlásil, že má stoprocentní jistotu, že je Anežka jeho, protože si tajně nechal udělat test otcovství.
Večer jsme měli dlouhou hádku, během níž mi Petr přiznal, že když byly Anežce čtyři měsíce, dal si udělat test DNA. Výsledky samozřejmě potvrdily, že je to jeho dcera. Jenom mi o tom nikdy nic neřekl. Všechna ta změna v chování to nebyla výhra mé lásky, ale stud a úleva z výsledku testu.
V tu chvíli mi zlomil srdce. Jak mi mohl takto nedůvěřovat? Kdyby mě opravdu miloval, nedal by na řeči své rodiny, nevěřil by žárlivosti, ale mně. Uvědomila jsem si, že i když je Anežka jeho, pořád nikdo neposlouchá mě.
Po tomto šoku jsem se rozhodla požádat o rozvod. Petr byl úplně v šoku, když to slyšel; snažil se všechno vysvětlovat, omlouvat se, mluvit o lidských chybách, ale já už ho neposlouchala, stejně jako on neposlouchal mě. Jeho rodina mě označila za hysterku a moje rodiče to taky nechápali, ale nakonec mi dovolili vrátit se domů.
Rozhodla jsem se, že raději zůstanu sama a budu Anežku vychovávat sama, než abych musela po zbytek života žít ve strachu a vysvětlovat každou pitomost. Nejsem ochotná trávit život vedle muže, který mi nedůvěřuje.
Myslíte si, že jsem udělala správně, nebo jsem měla ještě počkat?
