Auto tiše putovalo po kluzké silnici uprostřed temné podzimní krajiny, zatímco Milada upřeně hleděla do hlubokého lesa, který se táhnul podél kraje vozovky. Uvnitř vozu její syn, Ondřej, seděl za volantem, vedle něj jeho žena Eliška, mlčela. Myšlenky Milady se točily chaoticky jak je možné, že její vlastní syn ji posílá do domova důchodců? V čem při jeho výchově selhala? Možná ho nemilovala dost, ale vždy se snažila dělat pro něj všechno a poskytla mu šťastné dětství. Ondřej si však vždy držel svůj názor.
Jednoho chladného rána přišel Ondřej s velkou taškou plnou různých věcí. Milada seděla v kuchyni, dívala se na český čaj a pomalu rozkousávala perník. On vešel seběvědomě, hodil balík na podlahu a s úsměvem prohlásil:
Tak, mamko, připrav se na centrum. Odjíždíš, tam ti bude mnohem líp. Jaké centrum, Ondřeji? Co tím myslíš?
Domov seniorů. Už jsem zaplatil půl roku pobytu, brzy zaplatím další. Máš pokoj jen pro sebe, žádné spolubydlící. A tamní lékaři jsou skvělí dostáváš masáže, péči, měří ti tlak na čas. Jídlo je tam pětkrát denně. Prostě, mami, budeš v ráji na zemi!
Ale Ondřeji, já nechci do žádného domova důchodců. Chci být s tebou, se svou rodinou, chci umřít ve svém domě. Nevymýšlej si, Eliška a já jsme všechno promysleli, rozhodli a zaplatili. Tak se už nechovej jako dítě obleč se, pojď sníst.
Ubohé matce se svíralo srdce smutkem, slza jí sklouzla po vrásčité tváři. Vzpomínala, jak Ondřej jako malý kluk, když si rozbil koleno, seděl u ní v náručí, plakal a říkal: Maminko, nikdy tě neopustím. Jeho modré oči se dívaly hluboko do jejích zelených a její matčino srdce tlouklo prudce, protože věřila, že syn je její budoucí opora. A přesně to se zpočátku zdálo.
Z ničeho nic se z modrookého chlapce s laskavým srdcem stal Ondřej bez citu, který bez náznaku výčitek odvážně odváží matku do zařízení zvaného domov důchodců.
Během cesty se Miladě vybavovaly vzpomínky na první chvíli, kdy poznala Ondřejova otce. Připomínala si, jak se zamilovali hned na první pohled, jak společně plánovali dům a děti. A potom její první láska zemřela, když byla šest měsíců těhotná.
Manželi, kdo mě opustil? Kdo? Tiché výkřiky a vzpomínky na ztracenou lásku zněly v její hlavě stále silněji a hrdlo jí sevřel vzlyk plný bolesti a zoufalství.
