Rodiče mi nikdy neposkytli tolik podpory, kolik jsem potřebovala, ale moji přátelé tu pro mě byli ve všech těžkých chvílích. Říká se, že rodina je navždy, ale u mě to tak rozhodně nebylo. Místo rodičů mě vždy podrželi přátelé, povzbuzovali mě a pomáhali mi, když jsem byla opravdu na dně.
Naše přátelství začalo už na základní škole v Brně, kde jsme se v partě kluků a holek rychle sblížili. Když jsem oznámila, že bych ráda chodila do výtvarného kroužku, rodiče mi odmítli zaplatit kurzovné. Moji přátelé mě ale nenechali ve štychu. Sami mi věnovali spoustu výtvarných potřeb a Adam dokonce přemluvil svoji sestru Kristýnu, která pracuje jako návrhářka, aby mě zdarma učila kreslit. Když se blížila má maturita, rodiče zůstávali lhostejní nechtěli utratit ani korunu. Přátelé znovu zasáhli: našli si brigády, z jejich výdělku jsme uspořádali menší oslavu a pomohli mi s přípravou od šití šatů až po líčení a účes.
Když jsem se později rozhodla změnit univerzitu a přestoupit na Karlovu univerzitu v Praze, rodiče se stavěli proti. Postavili mě před hotovou věc buď zůstanu, kde oni chtějí, nebo si všechno zaplatím sama. Naštěstí jsem měla okolo sebe své kamarády, kteří mě podrželi. U jedné z kamarádek jsem chvíli bydlela, s ostatními jsme si navzájem vypomáhali, abych mohla šetřit z peněz, které jsem si vydělala v kavárně, a zaplatila si tak školné i bydlení v Praze.
Moji přátelé mi v životě pomáhají různými způsoby. Přispěli mi na zálohu při koupi bytu, společně jsme malovali a opravovali byt v Ostravě, a když jsem byla několikrát nemocná, nosili mi jídlo a starali se o mě. Rodiče a bratr? Ani jednou nepomohli, nezavolali, nezastavili se tvrdili sice, že rodina má držet při sobě, ale už čtyři roky jsme spolu nepromluvili. Vlastně pro to není žádný důvod. Ukázalo se, že moji přátelé jsou tou skutečnou rodinou vždy ochotní mi podat pomocnou ruku, být mou oporou a sdílet radosti i strasti. Ta moje rodina teď znamená šest lidí čtyři kamarádi ze školy a dva z univerzity. Každý den jsem vděčná za to, že je mám ve svém životě.
