Když mi bylo třicet, byla jsem z těch žen, o kterých všichni říkají, že mají celý svět u nohou. Pracovala jsem jako administrativní referentka ve větší firmě v Praze, měla jsem svůj pronajatý byt na Vinohradech, mohla jsem si kdykoliv sbalit kufr a odletět třeba do Budapešti nebo Londýna. O víkendech jsme chodily s kamarádkami posedět do kaváren, do kina, nebo protancovat půlnoc někde na Žižkově.
Tehdy jsem měla kluka, skoro pět let jsme byli spolu. Ale vždycky, když zmínil, že by možná někdy chtěl dítě, projel mi po zádech mrazivý pocit. Odpovídala jsem mu, že si sebe neumím představit s plenami a kruhy pod očima z ponocování. On to vždycky raději stočil jinam. Já měla v hlavě spoření, kariéru, další školení, výlety a plány ne mateřství.
Ve svých sedmatřiceti jsem potkala jiného muže a chvíli jsem si myslela, že tentokrát už to bude vážné. Ale on měl už dítě z předchozího vztahu což jsem vyhodnotila jako pro mě velká odpovědnost. Jednoho dne mi navrhl, ať spolu začneme bydlet. Ale hned taky řekl, že by ještě jedno dítě chtěl. Lekla jsem se a zmizela. Přestala jsem odpovídat na zprávy, až pochopil.
Pamatuju se, jak mi sestra řekla:
Jednou budeš litovat, že jsi nechala fajn chlapa jen proto, že nechceš být máma.
Zasmála jsem se, přišlo mi, že dělá z komára velblouda.
V pětačtyřiceti jsem byla na vrcholu kariéry. Povýšili mě, peníze slušné, koupila jsem si své první auto a sama jsem si vymalovala byt. Byla jsem pyšná.
Ale když jsem slavila své úspěchy, a koukala zároveň na kamarádky jejich děti v mateřské, ve škole, na závodech, v baletním kostýmu na přehlídce Říkala jsem si: No to je tedy šrumec, já bych to nevydržela. Byla jsem pevně přesvědčená, že můj klidnější život mi prostě sedí.
V dvaapadesáti sestra vážně onemocněla a čekala ji operace. Její děti byly pořád u ní střídaly se, vařily, vyřizovaly papíry, vodily ji na prohlídky. Já se cítila totálně k ničemu.
Nenapadlo mě, komu bych zavolala, pokud by se to stalo mně. Seděla jsem v čekárně, a poprvé jsem si položila otázku:
Co když jednou jsem to já? Kdo ke mně přijde?
Tehdy se objevilo první takové tiché, lehké lítosti.
V šedesáti jsem přišla o maminku. A všechno to spadlo na mě vyřizování papírů, pohřeb, účty, vyklízení bytu. Sice mi pomáhali synovci a neteře, ale každý měl svůj byt, děti, práci. Tu noc jsem spala sama, všude kolem jen igelitové pytle s jejím oblečením a poprvé mě úplně pohltilo něco, co jsem dosud úspěšně ignorovala:
Neměla jsem nikoho, kdo by mě potřeboval.
Nebyl nikdo, kdo by na mě spoléhal.
Nikdo, kdo by doma rušil ticho.
A poprvé mě napadlo možná bych nebyla špatná máma.
Neděle začaly být těžké. Ségra a švagrová vaří oběd pro děti, vnoučata, zeťáky a snachy. Byty praskají smíchem a rámusem.
Já sedím stranou, pozorovatelná, ale vlastně vně.
Ne proto, že by mě odstrkovali, jen nemám roli v tom kolečku. Jsem teta, sestra, nikdy máma.
A Vánoce? Ještě horší.
Všichni plánují ty slavnosti doma, já jsem ta, co přijde na návštěvu. Nikdy hostitelka, nikdy jádro něčího vesmíru.
Teď, v sedmašedesáti, vstávám sama, jím sama, nakupuju za koruny sama. Nechci vyvolávat dojem, že je to tragédie.
Je to prostě fakt.
Když mi není dobře, objednám si taxíka, zajedu sama na pohotovost a čekám na lavičce s kabelkou v klíně a nikoho nenapadne se ptát, jak mi je.
Když mám splín, nikdo to nepozná.
Když se mi něco povede třeba když jsem konečně splatila byt není nikdo, kdo by se se mnou zaradoval.
Občas si stoupnu k oknu a vidím, jak sousedům přicházejí vnoučata na návštěvu.
Já takové hosty nemám.
Nemám komu předat své věci.
Nemám komu vyprávět svůj život.
Nelituju, že jsem se nenechala zahnat do škatulky jen proto, že se to má.
Lituju, že jsem si moc pozdě uvědomila, že život se nepočítá v letech, ale v lidech kolem.
Ano, člověk může žít, jak chce…
Ale když se vám roky najednou rozsypou pod rukama, zůstane už jen jedno:
Přát si, aby byl někdo, komu byste byli důležití.
