NEPOTŘEBNÁ MÁMA
Radku, posaď se! Musíme si okamžitě promluvit! Manželka si sedla ke stolu a v očích jí planula rozhodnost.
Posadil jsem se vedle ní. Jitka otřela kapesníčkem oči.
Já fakt nevím, co máme dělat s mámou. Už skoro nechodí. Letos zimu ve své chalupě určitě nepřežije, barák se rozpadá každým rokem víc.
No a co navrhuješ?
Říkám ti, že nevím.
Jitko, jako vždycky čekáš, že rozhodnu já. Ale je to tvoje máma, rozhodnutí je na tobě.
Radku, nemůžeme si ji vzít k sobě. Máme dvoupokojový byt a dva kluky, už velké. Kam bychom ji dali? Bylo poznat, že už se rozhodla a teď mi to jen chtěla co nejšetrněji oznámit. Ve městě je jeden soukromý domov důchodců.
Ty chceš dát svoji mámu do domova?
Nedá se nic dělat. Prý je to tam slušné.
Ale říkala jsi, že je to placené. Usmál jsem se nevěřícně. Kolik za to chtějí?
Dvacet tisíc na měsíc. Když zaplatíme najednou celý měsíc, máme menší slevu, tak asi devatenáct tisíc. Budou se o ni starat, je tam i zdravotní péče. Pro nás to nejsou malé peníze, ale nějak se to zvládne.
Jitko, je to nějaké podlé. Vždyť s sebou vozila zavařeniny, klukům cukroví, vždycky všechno od srdce, a my ji dáme pryč
Radku, myslíš, že mě to netrápí? Ale jinak to nejde.
Ztěžka jsem si povzdechl. Opravdu není jiná možnost?
Napadlo mě prodat ten její domek. Stejně ho přepsala na mě. Ale kdo to koupí před zimou? A co za tu ruinu dostaneme
A mluvila jsi už s mámou?
Ne, ještě ne. V sobotu pojedeme, uklidíme jí zahrádku a popovídáme si s ní.
Na zahradě uklidím s klukama já, zakroutil jsem hlavou. Ale o domově důchodců si popovídej sama.
Radku, do jara tam bude. Když se jí to nebude líbit, něco vymyslíme na jaře.
Ne, Jitko, mám pocit, že když ji tam dáme, už se nikdy nevrátí domů. Je to nehezky zařízené
***
Týden už byla paní Ludmila v domově důchodců. Chápala, že dcera neměla na vybranou. Už špatně chodí, sama doma to nejde, vždyť už jí je skoro osmdesát.
Jenže takhle si stáří nepředstavovala. Chtěla strávit poslední roky mezi svými, ale teď, nemocná, už není nikomu potřeba.
Vešla zdravotní sestra:
Paní Ludmilo, přišli za vámi vnuci.
Úsměv jí rozjasnil tvář, když vešli. Mladší, Tomáš, ji už přerostl, a Vojta byl ještě o hlavu vyšší.
Ahoj, babi! Jak se ti tu daří?
Jde to, jídlo dávají dobré, sestry nás drží v péči, hned je začala usazovat. Posaďte se ke stolu!
Nemůžeme zůstat dlouho. Přivezli jsme ti nákup a teplé oblečení.
Děkuju! A hned se vyptávala: A co škola?
Dobrý, odpověděli oba naráz.
Jenom se učte! Vojto, maturuješ letos, víš už, kam chceš jít dál?
Do našeho technického institutu.
A kde jsou rodiče? Vás sem poslali a sami nepřijeli?
Táta jel k tobě na chalupu.
Měla bych mu říct, ať vytáhne všechnu mrkev, začíná být zima i zelí je třeba sklidit, hlávky už jsou dostatečně velké.
Hned mu zavolám.
Tomáš sáhl po mobilu a vytočil tátu:
Tati, babička říká, ať vytáhneš mrkev a sklidíš zelí.
Jasně, ozval se jeho hlas.
Dej sem, řekla babička a chopila se mobilu. Radku, tu mrkev prosím nech pár dní proschnout a pak ji dej do sklepa, ale ne všechny ty menší si vemte domů. Zelí nařezat s košťálem, hned ho zasuň v písku, ať vydrží. Jo, a najdi tam někde Mícu a nakrm ji, určitě tam chudák zůstala sama!
Najdu, klidně.
Vrátila mobil vnukovi.
Babi, my už jdeme. Hodíš se?
Počkejte! sáhla do peněženky. Tady máte každý tisícovku, kupte si něco.
Ale babi
Vemte si to, tady peníze nepotřebuji.
Děkujeme, babi!
Teprve když odešli, Ludmila si stoupla k oknu a dlouho se dívala, jak kluci mizí z dohledu.
***
Své staré Škody Octavia jsem zaparkoval pod okny našeho paneláku. Vedle stál sousedův Renault Scenic z vedlejšího vchodu. Zahlédl, že nesu tašky plné mrkve a zelí.
Byls na chalupě?
Skoro, u tchýně.
Taky přemýšlíme s manželkou koupit si někde chalupu, děti už jsou pryč z domu
Ale víš co, Karle, zamyslel jsem se, vy máte čtyři pokoje, my jen dva. Co kdybyste naši dvoupokojovou vyměnili za vaši čtyřku? K tomu přihodím chalupu se zahradou, tchýně ji už neudrží.
Hele, to nezní špatně, to si musím doma promluvit.
Prober to s Janou a večer se stavte.
Dobře, přijdu.
***
Po večeři jsem si lehl, žena šla do kuchyně chystat večeři kluci přijdou za chvíli, mladší z tréninku, starší je celý zamilovaný
Je mu sedmnáct, tak už to přijít muselo. Jen aby se do něčeho nezamotal. Mladší taky domů ne a ne přijít, věčně lítá venku
Najednou zaťukání na dveře. Jitka utřela ruce a šla otevřít. Ve dveřích sousedé.
Jitko, můžeme dál?
Pojďte, Věrko, co se děje?
Radek ti to neřekl?
Ne, Jitka byla zmatená.
Naši chlapi chtějí prohodit byty.
Věrko, co to povídáš? polekala se Jitka. Ale pojďte dál!
Utíkala do pokoje, strčila do mě, když jsem klimbal na gauči:
Radku, vstávej, máme návštěvu!
Vstal jsem a běžel do koupelny:
Hned jsem tady!
Věrka se mezitím rozhlížela po bytě.
Vysvětlí mi někdo, co to znamená?
Jitko, naši chlapi chtějí vaši dvoupokojovou a chalupu výměnou za naši čtyřku, ještě jednou se rozhlédla. Máte to tu moc pěkné.
Vrátil jsem se do místnosti a hned se mě žena chytla:
Ty jsi se úplně zbláznil?
Když se domluvíme, přestěhujeme se do většího a vezmeme si tvoji mámu k sobě.
Jitka na chvíli ztichla a v očích jí hrála zvláštní naděje.
Tak co, dáme si čaj, nebo něco pořádnějšího?
Ludmila, žádný čaj! Tohle si zaslouží něco silnějšího! usmál jsem se.
***
Ještě dlouho jsme tu noc s Jitkou probírali, jak si nový byt zařídíme, muchlovali si v hlavě rozmístění věcí, většinou mluvila ona, než jsem začal usínat.
Už spíš? dloubla mě do boku.
Jitko, mámě zatím nic neříkej, dokud nebude všechno zařízené. Až se nastěhujeme, pak ji přestěhujeme k nám.
***
To deštivé podzimní ráno hleděla Ludmila smutně z okna v domově seniorů. Bylo jí stejně ospale, jako to psí počasí venku.
Tři týdny už tu jsem. Děti na mě asi zapomněly. Jsem nepotřebná máma. Vnuci byli jednou, dcera dvakrát volala.
Jednou řekla, že můj dům prý prodala, nebo vyměnila, zněla tak šťastně Nevadí, aspoň budou platit to drahé místo, devatenáct tisíc je spousta peněz. Stejně už není kam se vracet.
Podruhé říkala, že toho mají moc, až bude čas, přijedou. Jasně, mladí pořád něco mají. Dneska je sobota, třeba přijdou. Proč já si nikdy nekoupila mobil a neumím s ním zacházet
Seděla tam, utápěla se ve svých trpkých myšlenkách. Najednou před bránou zastavilo auto a v něm Radek.
Přijeli! Nezapomněli Ale proč je tu Radek sám? Bez tašek stalo se něco?
Nespouštěla oči z dveří. Otevřely se, vstoupil zeť. Usmál se:
Dobrý den, maminko!
Ahoj, Radku. Co se stalo?
Balení! Ať si sbalíte všechny věci, jedete domů.
Kam, k vám na návštěvu?
Ne, navždy. Sbalte všechno.
Zase mluvíš v hádankách
Vnuci nechtěli, abych to říkal. Chtěli ti udělat překvapení.
Babička se najednou rozzářila, popadla tašku a začala se chystat. Sousedka z pokoje, už skoro kamarádka, se vrátila z procedur:
Ludmilo, kam se to chystáš?
Aleno, zeť mě veze domů. Představ si, natrvalo!
To se máš! Mě už tu asi nechají napořád.
Neboj, Aleno, i pro tebe si někdo přijde. Pro děti to s námi není jednoduché
***
Cestou do nového bytu jsem celou dobu přemýšlela, proč si mě Radek bere domů. Mají přece stále jen malý byt. Nechci být na obtíž Určitě mě zase vrátí zpátky, jakmile jim dojde trpělivost.
Jenže tentokrát jsme nešli do jejich starého vchodu, ale k sousedům. Radek mě vedl do úplně jiného bytu. Na druhém patře se otevřely dveře a vyběhli oba vnuci:
Babičko, pojď dál, teď tohle je náš byt! zvolal mladší.
Vešla jsem a okamžitě mě objala dcera:
Mami, od teď budeš bydlet s námi. Pojď, ukážu ti tvůj pokoj!
Pokojík byl menší, ale útulný, s novou postelí, stolem, skříní Nemohla jsem tomu uvěřit, ale byla jsem poprvé po letech opravdu šťastná, že budu s rodinou.
Vtom se mi o nohu otřelo chlupaté tělíčko a začalo spokojeně příst.
Míco! zvolala jsem radostí a rozplakala se štěstím.
***
Dnes vím, že rodina je nejdůležitější na světě. Všechno má řešení, když nám na sobě opravdu záleží.
