Po noční směně byla Hana tak unavená, že sotva tahala nohy za sebou. Mrazy vystřídalo tání, každý den padal sníh. Hana neustále klouzala, jak šlapala po zledovatělém chodníku pod promočenou vrstvou sněhu.
Za celou noc se jí nepodařilo si ani na chvilku lehnout. Nejdřív přivezli chlapce se slepým střevem, pak zase starou paní se zlomeninou krčku stehenní kosti. Jako by to schválně všichni čekali na noc, aby mohli zavolat záchranku a vyjet do nemocnice. Hana šla a toužila jen dorazit domů a spát. Dívala se pod nohy, aby neuklouzla, a ani si nevšimla, když se od stěny domu oddělil nějaký člověk a postavil se jí do cesty. Hana se zarazila a zvedla hlavu.
Před ní stál muž kolem čtyřicítky, vypadal jako bezdomovec nebo nějaký pobuda. Obličej měl poškrábaný, oblečení nasáklé vodou, rozcuchané a zjevně odjinud půjčené. Hana udělala krok stranou, aby ho obešla. Na útěk neměla sílu.
Promiňte, mohla byste mi pomoci? náhle promluvil muž.
Hana pracovala jako zdravotní sestra, a tak na prosbu o pomoc reagovala vždy, jako by někdo zatáhl za nouzovou brzdu u vlaku. Zastavila se.
Já Muž si sevřel hlavu do dlaní a na okamžik zavřel oči. Vyhodili mě z vlaku. Naštěstí byla hromada sněhu. Dopadl jsem dobře, nic jsem si nezlomil, jen modřiny.
Měl byste míň pít, poznamenala Hana a chtěla ho zase obejít.
Počkejte. Nepil jsem! Jen čaj. Někdo mi něco přimíchal do hrnku. Usnul jsem hned. Okreslili mě, sebrali i oblečení. Ještěže mě nevyhodili nahého. A stalo se to za vaší stanicí.
Měl jste štěstí. Musíte na policii a do nemocnice. Bolí vás hlava? Je vám špatně? Asi otřes mozku, řekla Hana a zase se ho snažila obejít, protože pořád stál na místě.
Na policii už jsem byl. Vlak pojede až za pár hodin. Na policii se mi nechtělo čekat. Moje zloděje nenajdou. Ve stejném kupé byl starší pán, vypadalo jako profesor. Brýle, kozí bradka. Jenže na policii mi řekli, že tohle vše mohl být převlek, falešné brýle i vousy. Prý měl ještě komplice. Takže mohu být rád, že jsem ještě dopadl dobře. Potřeboval bych se umýt a převléct, celé jsem to promočil. Oblečení samozřejmě vrátím.
No to snad ne. Mám vám dát klíče od bytu, kde mám schované peníze? rozčilila se Hana jeho prosbou.
To říkáte i vy Všichni ode mě utíkají. Proč mi nikdo nevěří? zakláněl hlavu k obloze s takovým smutkem, že jí ho bylo najednou líto. Její zrak proletěl jeho postavou ještě jednou. Oblečený nedbale, ale řeč má vzdělanou, bezdomovec takhle nemluví.
No dobrá. Pojďte ke mně, nebo skutečně zmrznete. Nějaké oblečení vymyslíme.
Děkuji. Jste hodná. Ostatní utekli, ani neposlouchali. Muž vyrazil za Hanou.
Doma se Hana sesula na taburet v předsíni. Nohy jí hučely únavou, oči se klížily.
Běžte do koupelny, ukázala na dveře v úzké chodbě já zatím najdu něco na převlečení. Jak se vůbec jmenujete?
Petr. našel vypínač a zmizel v koupelně. Za chvíli se zpoza dveří ozval zvuk tekoucí vody.
Hana si povzdechla. O odpočinku si mohla nechat zdát. Bratr už dávno žije v Praze, ale nějaké jeho věci tu ještě zbyly. Neubude mi. Nasbírala vše potřebné, zaťukala na dveře a po domluvení nechala čisté věci na skříňce v chodbě.
Nandala polévku do talíře a ohřívala ji v mikrovlnce. Usedla na židli, myšlenky jí bloudily. Kdyby teď přišla máma, určitě by si vše vyložila špatně. Co má říct, když Hana ohřívá polévku a v koupelně se koupe cizí muž? Bože, ať se mamka zdrží v obchodě nebo u kamarádky, modlila se v duchu. Ale Bůh měl právě asi důležitější věci, protože v zámku cvakl klíč.
Hani, už jsi doma? volala máma a Hana nakoukla z kuchyně. Ty jsi v koupelně? Já tě volám a nic Kdo se tam tedy sprchuje? přimhouřila oči na dceru.
Mami, nekřič prosím. Muž vystoupil z vlaku, nějak ho okradli. Jen se tady vykoupe a půjde dál. Snažila se vysvětlit co nejklidněji.
To jsi mu připravila Alešovo oblečení? A co se vůbec stalo?
Vždyť jsem řekla, že ho okradli na vlaku.
Bože. A ty ho sem dotáhneš domů? Třeba je to zloděj nebo horší! Neuvažuješ? Naštěstí jsem přišla včas. Možná by bylo lepší volat policii rozhazovala rukama máma.
Mami, neblázni. Říkal, že už na policii byl. Vlaky teď stejně nejezdí. Prý mají výluku kvůli opravám. Omyje se, převlékne a hned odejde, ujistila ji potichu Hana.
V koupelně přestala téct voda, dveře se otevřely a zavřely. Vzaly si oblečení, domyslela si Hana.
Máma seděla čelem ke dveřím, čekala. Brzy přišel Petr do kuchyně. Pozdravil smířeně a trochu provinile. Hana poznala, že slyšel jejich rozhovor.
Ukažte se mi blíž, vzala si ho máma na paškál. A jak vás někdo mohl okrást, vždyť jste silný chlap?
Omlouvám se, že jsem vám vtrhl do domu. Jel jsem nočním vlakem za dcerou na svatbu. Někdo mi něco přidal do čaje, usnul jsem. Okradli mě, nechali mi jen hadry a vysadili u vaší stanice. Telefon není, doklady, peníze taky ne. pokrčil rameny.
To je pěkné. Ale proč jste šel k nám? My přece nebydlíme u nádraží, podezřívala ho máma dál.
Mami! Dej mu najíst. Proč se ho pořád ptáš? rozčílila se Hana. Sedněte si, Petře, ohřála jsem vám polévku.
Hana byla vždycky na ulici pro každé koťě a štěně, teď už i pro muže shozené z vlaku, bručela máma, ale posunula židli a uvolnila místo u stolu.
Jezte, Petře. Ale pozor. Když se budete mámě líbit, už vás odtud nepustí. Hana neudržela v hlase sarkasmus.
Celé dny i noci v nemocnici, mezi starci a dětmi, žádný čas pro sebe. Už ti bude třicet, Hana! Měla bys být dávno vdaná. Co bych si počala, kdybys tu zůstala jen ty a já?
Mami, přestaň. Petr si bude myslet, že ho tu chceme oženit, uklidnila Hana Petra.
No jo, mávla rukou máma a šla do pokoje.
Vaše maminka je vážně starostlivá, odložil Petr talíř.
Vychovávala nás se bratrem sama. Bojí se, že dopadnu stejně, jako ona, že zůstanu sama a bez pomoci.
Rozumím. Jste lékařka?
Ne, jen sestra. A co vy, bez dokladů a peněz si těžko koupíte jízdenku, znepokojila se Hana.
Na policii mi slíbili pomoc. Mohu si půjčit telefon? Potřebuji zavolat dceři, že nepřijedu na svatbu, a kamarádovi.
Jasně, chvíli počkejte.
Vešla do pokoje. Máma právě vysypávala z šperkovnice prstýnek a bižuterii.
Co to děláš, vyhrkla Hana.
Ticho! Co když je to zloděj? Vezmu to raději k tetě Vlaste. A už šla do předsíně.
Hana ji ani nezastavovala. Stejně by ji nepřemluvila.
Položila Petrův telefon na stůl, sama se postavila k oknu. Petr zavolal dceři. Hany pohled na něj, jak mluví, jí napověděl, že dceru absence otce na svatbě příliš nevzrušila. Pak zavolal ještě někomu a vyptával se Hany na adresu.
Přijede pro mě kamarád. Neměl jsem tam vůbec jezdit. Manželka nechtěla, abych se setkal s jejím novým mužem. Pozvala mě dcera, zbytečně jsem riskoval. Petr se tvářil zkroušeně.
Kdo že vás veze? Jste šéf nebo někdo slavný? udiveně se zeptala Hana.
Petr jí začínal být sympatický. Bratrově oblečení, i když na něm těsné, v něm vypadal docela dobře.
Máme s kamarádem malou firmu na opravy techniky. Takový společný podnik. Kamarád mě přemluvil, jet vlakem, prý neznám cestu, a na svatbě se přece pije. Měl jsem letět letadlem. No co už. Za pár hodin odjedu, tak to ještě vydržte, uklidňoval Petr sebe víc než Hanu.
Hana se na něj dívala a napadlo ji, že máma má pravdu. Přijít z práce domů, čekal by ji muž, děti Mělo by to vše svůj smysl. Takhle jí táhne na třicet, ale pořád žije s mámou a nikam to nevede. Měla kdysi Leonarda. Byla zamilovaná, plánovali svatbu. Jednou se vrátila z práce dřív a našla ho v posteli s její kamarádkou. Ztratila snoubence i kamarádku v jednom dni.
Jste hodná duše. Určitě vás čeká něco hezkého, řekl Petr, přerušil její myšlenky.
A vy? Proč jste sám? Vždyť vám nic nechybí, byznys máte.
No jo. Pochopila jste. Na svatbu jsem jel sám. Nějak to nevyšlo. Rozvedl jsem se. Nenarazil jsem na tak hodnou, jako jste vy. Dnešní ženy jsou vychytralé. Ostatně i chlapi. Omlouvám se, zabrzdil jsem vám den po noční.
Dlouho si povídali. Z venku se už stmívalo, když zazvonil telefon.
To pro mě, Sáva už je tu omluvil se Petr a vzal Hanin mobil.
Teď odjede a já ho už nikdy neuvidím. A zase ten koloběh nudných dnů
Je to tak, auto stojí dole. Moc vám děkuji. Petr položil telefon a postavil se. Uložil jsem vám své číslo, abyste nemusela přemýšlet, pod jakým jménem. Petr z vlaku. Pochybuji, že mi někdy zavoláte. Ale kdyby něco, klidně se na mě obraťte. Ještě jednou díky. Oblečení vrátím, nemějte obavy. Omluvte mě vaší mámě. Myslí si, že jsem zloděj, Petr se smutně zadíval na Hanu a jí se zatajil dech.
Náhodný, cizí člověk, a jí se nechce, aby odcházel. Ale kdo je ona a kdo je on? Hana se usmála: Už nejezděte vlakem.
Rozhodně. Příště jedině autem nebo letadlem. Vlaky končím. Petr s úsměvem zamával na rozloučenou u auta, ještě jednou se podíval do jejich okna.
Tak je to. Zítra mě zapomene.
Už jsi ho pustila? zeptala se máma, když se vrátila.
Když jsi křičela, že ho přivádím, už vyčítáš, proč odchází, snažila se schovat, jak je smutná.
On je opravdu slušný člověk, vidím to.
Tak proč jsi běžela schovat šperky?
Protože jsem bývala holka bláznivá, povzdechla máma.
Utekly tři týdny. Blížil se Silvestr. Hany už se zdálo, že si Petra snad vymyslela. Z té chvíle v ní zbyla zvláštní pohádková vzpomínka. Silvestrovskou noc měla být na službě, ale vypadalo to na klid. V lékařském pokoji stál maličký stromeček, moc pacientů už na oddělení nebylo. Záchranka těžko ještě někoho přiveze, když už byl klid. Většina nehod se stejně řeší až další den, až opadne sváteční alkohol. Bude se dát konečně vyspat.
Tak co, Hani, zase spolu na noční? usmíval se chirurg Horák a dlouze se na ni zadíval.
Tušila, že nejde o náhodu. Horák si služební plán aranžoval, aby byl na noční se sestrou, která se mu líbila. Byl to známý sukničkář na mladé sestřičky, žádnou nevynechal. Hana proto dělala, že nevidí jeho postranní úmysly.
Jste tu? Ježíš, tam se něco děje! vřítila se do pokoje služební sestra Ludmila z příjmu.
Už někoho přivezli? Horák rychle si navlékl rukavice do kapsy, nasadil si roušku.
Je tam Ježíšek! Fakt! A má plný pytel dárků. Chce prý potěšit pacienty a pustit ho dovnitř! vyhrkla Ludmila.
Ježíšek, jo? Proč ne Hani, pojďme, uvidíme, kdo má letos na Vánoce dobrou náladu, nabídl Horák Haně rámě a vedl ji k příjmu.
Z chodby už slyšeli hlasité mužské volání. V červeně vyšívaném kabátě, v čepici, s bílým vousem a koženým měšcem přes rameno stál v čekárně Ježíšek a hlasitě se domáhal vstupu.
Přijel jsem k vám z dalekých Tater, a nechtějí mě pustit, rozléhal se silný hlas, Haně byl povědomý.
A já myslel, že žije v Betlémě, zasmál se Horák. Tak jen tiše, nerušte pacienty.
Ježíšek rozdával mandarinky a čokolády na lůžka, šťastné tváře starých lidí zářily. Ze sousedního oddělení přišla prosit i sestřička Alena, aby Ježíšek přišel i k nim. Ten trochu zaskočeně pohlédl na Hanu.
Sněhurku vám ale nedám. To musíte přijít se svou dcerou, Horák vzal Hanu pod paži.
Za čtvrt hodiny se Ježíšek vrátil, už s rozepnutým kabátem a s čepicí a vousem v ruce. Měšec měl přehozený přes rameno. Hana se rozesmála, když spatřila domnělého Ježíška.
Tušila jsem, že děláte službu, chtěl jsem vás překvapit a zlepšit náladu. Povedlo se? Petr se díval s nadějí na Hanu.
Moc. Teď budou naši staříci vzhůru až do rána, Hana se ještě smála.
Vypadá to, že dneska sloužím sám, demonstrativně si povzdechl Horák. Běžte, Hani, s Ježíškem. Kdyžtak mi Ludmila pomůže. Užijte si večer.
Hana se nemusela dlouho přemlouvat. Za měsíc dala výpověď a odjela za Petrem. Máma byla šťastná: Dceru jsem dobře provdala, teď už můžu konečně s klidem umřít Ale co to říkám? Vždyť přece budou mít děti! Kdo jim pomůže, když ne babička? A rozhodla se ještě žít.
Proč špatné věci nazýváme osudem a ty dobré jen šťastnou náhodou? A přitom jedno bez druhého nejde!
