Dejte babičce vystoupit na další zastávce. Plete se tu světu.
Ten starý tramvaj skřípal jako polámaný pohádkový pták, líně klopýtající ranní Prahou. Všude zeleň mlhy a tiché šustění novin, lidé namačkaní, každý v sobě, ponoření až po uši v svítících displejích mobilů, s tvářemi zamčenými na závoru.
Třetí zastávku nastoupila babička.
Drobná postava, starý tvídový kabát a ustřižená taška natěstno u prsou nakupovaná, zašitá, tolikrát, že už neví, jestli je látka, či vzpomínka. Opřela se nejistě do tramvaje a v tom okamžiku vozidlo cuklo vpřed. Zavrávorala, chytila se tyče oběma rukama jako by držela poslední dům na světě.
Paní, pohyb, prosím! ozvalo se brumlavě někde mezi batohem a kolečkovou taškou.
Babička zůstala tichá.
Jeden krůček. Ještě jeden.
Taška jí visela těžce, vykukoval patka chleba a skleněná láhev mléka. Nic víc.
Zastavila se u sedadla a ztěžka vydechla. Rozhlédla se. Všechna místa byla zabraná. Mladík s bílými špunty v uších, elegantní paní s ocelovým pohledem, pán s brýlemi a notebookem na klíně.
Nechte mě chviličku stát, prosím. Jen si oddechnu, zašeptala skoro do ticha.
Nikdo se nepohnul.
Tramvaj znovu přibrzdila. Babička uklouzla a chytla se opěradla židle. Žena na místě se otočila prudce a zasyčela:
Pozor, ušpinila jste mi kabát!
Babička se zadívala do podlahy.
Odpusťte mi
Mladý průvodčí, sotva dospělý muž, vykoukl ze své kabinky a zavolal:
Paní, nestůjte v uličce, pletete se!
Přikývla.
Vystupuju za chvíli
Teď byste měla jít, ozvalo se nahlas zezadu.
Nevidíte, že tu není místo?! dodal další.
Tramvaj se zaplnila šuměním pohoršení.
Nač ven tahat staré lidi
Mají vůbec někoho?
Jen starosti přidělávají
Babička neodpovídala. Pomalu se sunula ke dveřím. Tramvaj zastavila mimo stanici, červená na semaforu.
A vtom jakoby zpod dlažby vystřelil nápad přední dveře cukly dokořán a nastoupil revizor. Ohlédl se, zahlédl babičku u dveří a ztuhl jako rampouch u řeky:
Mami?
Všichni oněměli.
Revizor rychle seskočil a spěchal k ní.
Mámo, co tady děláš? Proč jsi nevolala?
Babička zvedla oči, překvapená.
Chtěla jsem jen na hřbitov Dnes má táta výročí. Nechtěla jsem tě rušit.
Revizor polkl nasucho.
Od kdy jezdíš sama tramvají?
Od chvíle, kdy nechci být břemenem.
V tramvaji bylo jen tiché dunění motoru, vyplňující všechno mezi židlemi a batohem.
Revizor se obrátil k pasažérům:
Víte, co tahle žena dělala před třiceti lety?
Vstávala ve čtyři ráno, aby mi nachystala svačinu.
Vodila mě za ruku k lékaři, držela mě na gymnáziu, když už jsem nechtěl.
A dnes? Dnes je tu příliš na obtíž.
Nikdo nevydal ani špetku hlasu.
Pán s notebookem na klíně vstal jako první.
Posaďte se, paní
A pak druhý. A další.
Babička usedla pomalu, oči jí zvlhly.
Neměla jsem nechtěla jsem zaclánět
Revizor jí vzal tašku.
Maminko, nikdy jsi mi nepřekážela.
My jsme zapomněli, kdo nás na nohách držel.
Tramvaj couvla dál pražskou ranní.
Lidi v ní s hlavami sklopenými si nesli těžké ticho:
Jednou z nás taky někdo zůstane na obtíž.
Pozoroval jsi někdy, jak někdo ponižuje starého člověka jen proto, že je starý?
Pošli dál. Místo v tramvaji je často důležitější než tisíc slov.
