Bez mě jsi ztracená! Nic nezvládneš! křičel Radek, když házel své košile do obrovské sportovní tašky.
Ale zvládla to. Nezhroutila se. Možná kdyby si Tereza dovolila na chvíli posedět a přemýšlet, jak uživí dvě holčičky, možná by si vymyslela tolik strachu, že by mu nakonec tu nevěru i odpustila. Ale na to nebyl čas dcery čekaly, že je povede do školky, a práce na ni už volala. Manžel dorazil domů teprve před půlhodinou spokojený s novou známostí, naprosto přesvědčený o své nepostradatelnosti.
A tak při oblékání kabátu Tereza věcně rozdávala úkoly:
Eliško, pomoz Aničce zapnout bundu a dávej ve školce pozor, aby opravdu něco snědla. Paní učitelka si stěžovala, že odmítá krupicovou kaši.
Radku, prosím tě, rovnou si vezmi všechno svoje, co jsi sem přinesl. A nech klíče od bytu ve schránce. Tak jo, ahoj.
Eliška se narodila přesně o půl hodiny dřív než Anička a tím pádem byla vždycky za větší. Teď jim byly čtyři. Obě holky byly samostatné, každá jiná. Zatímco Eliška tu nechutnou krupicovou kaši rychle sní, protože to tak má být, Anička si vždycky prosadí svou:
Jsou v tom hrudky. To jíst nebudu.
Dobré bylo, že školka byla hned za rohem deset minut pěšky. Cestou už holky štěbetaly, což Terezu odvádělo od těžkých myšlenek. Ani v ordinaci nebyl čas přemýšlet pacienti se objednávali na minutu přesně a po směně ji čekaly návštěvy doma. A teprve večer, když přišla a zahlédla ve vstupní hale prázdné ramínko, kde vždycky visela Radkova bunda, jí došlo, že je od teď sama. Ale v její povaze nebylo naříkat. Všechno musí být aspoň tak dobré jako dřív. I ve zlé situaci se člověk může položit a litovat se, nebo zachovat chladnou hlavu, najít východisko a aspoň kousíček optimismu. Tak třeba co k večeři?
Co se vlastně změnilo? uvažovala Tereza, krájíc zeleninu do salátu. Odejít. Jaké funkce tu Radek měl? Vlastně žádné, které bych nezvládla. Stačí trochu upravit režim a všechno půjde. Dokážu to. Bude líp. Radši budu sama, než pořád myslet na to, kde se zase toulá, jestli zas není u milenky. Sama je to těžší, ale klidnější.
Po přečtení kapitoly z Dobrodružství Krtka a polibku na čelo usínajících holčiček pospíchala vyvěsit prádlo pračka už dopral. K večeru si dopřála šálek dobrého čaje, srovnala myšlenky, naplánovala další den. Holky byly jedna jako druhá dvojčata. Dvě děti jsou možná více práce, než jedno, ale Tereza to tak nikdy necítila. Překvapovalo ji, když jí ostatní litovali.
My to zvládáme říkávala nikdo neleze po zdi, všechno běží jak má.
Čaj už vřel. Zalila si svůj oblíbený s melisou, rozsvítila útulnou lampičku. Venku plískanice sníh s deštěm, ale v bytě teplo a klid. Jen tikání hodin…
Zazvonil zvonek. Ve dveřích stála sousedka paní Ludmila, postarší dáma, která nikdy nebyla Tereze moc sympatická. Osamělá penzistka vodila ráno ven svého huňatého jorkšíra, zdravila chladně. Tu psíka už Tereza párkrát viděla u popelnic: hubený, neupravený, koukal tiše na pytel právě vyhozených odpadků. Asi ho jí bylo líto, vzala ho k sobě. Nikdo na ni nikdy nechodil, žila jen pro svůj obchůdek a teď toho psa.
Promiňte, že vás obtěžuji začala Ludmila, zachumlaná do šálku ale viděla jsem, jak dnes váš manžel stěhuje věci do auta Opustil vás?
To není vaše věc, odsekla Tereza.
On mě nezajímá. Jen jsem vám chtěla říct, že kdybyste potřebovala s holčičkami pohlídat, nebo tak, ráda pomůžu. Nemusíte se ostýchat.
Pojďte dál nabídla Tereza, už klidněji. Jak vám mám říkat? zeptala se a nalévala čaj do dvou hrnků. Položila na stůl košíček lineckých: Dejte si.
Jmenuji se Ludmila Nováková. Vaše jméno znám. Tak Terezko, pokračovala paní Nováková s drobkem cukroví mezi prsty, nechci se vnucovat. Jen jsem chtěla, abyste věděla když bude třeba, ráda pomohu. To není pro peníze, vůbec ne. Dělám to ráda. Pro mě je to radost.
Dala si malý doušek a přikývla:
Skvělý čaj. To je melisa? Já ji pěstuji na zahrádce na chalupě. Přijeďte v létě, mám tam dost místa. Roste mi tam jabloň, strašně sladká…
A Tereza na Ludmilu koukala a přemýšlela: Proč si vlastně myslela, že tahle žena je namyšlená? Možná proto, že není vtíravá, nevnucuje se do soukromí, neptá se dotěrně na to, jak těžké to musí s dvojčaty mít? Prostě chodila mlčky kolem, nevrtala se v cizím žití. A ona jí přesto připadala nadutá. A teď nevyptává na manžela, nesypá sůl do ran prostě nabídne dlaň.
Najednou se Tereze zdála milá. Upravila si sukni, vlasy měla svázané do uzlíku, kabátek s krajkovým límečkem, z nohou voněly nové papuče, po bytě se nesla slabá vůně toaletní vody.
Tereza poslouchala vyprávění o chalupě, o jablkách, o malé sauně a o jezeře s kachnami, co jsou tam celé léto a úzkost na duši pomalu mizela, zalévalo ji teplo.
Tohle všechno si Tereza pamatuje, i když už uplynulo pět let. Pamatuje, jak na ni Radek řval: Nezvládneš! Ale ona to zvládla.
Ludmila dnes s obratností krájí jablka, skládá je do těsta a vkládá plech do trouby. Saláty jsou hotové, na plotně se dusí guláš. Dnes má její oblíbená sousedka, Tereza, narozeniny. Venku je srpen. Okna a dveře chalupy dokořán. Kuchyně příjemně voní štrúdlem.
Kolikrát mi pomohla! vzpomíná Tereza, pozorujíc, jak se Ludmile v horku trouby červenají líce. Co bych si jen bez ní počala? Holky Ludmilu zbožňují. Ale tehdy mě mohla klidně vyhodit, nezajímat se…
Dceři je už devět školní holky. Každé léto tráví právě tady: jezero, kamarádi, milovaná babi Ludmila. Domek plný lásky a porozumění.
Skočím ještě pro jablka, uvaříme kompot, ozve se Tereza a bere do ruky košík.
Pod jabloní ve stínu leží pes Baruna. Kdo by řekl, že to byla ta samá zanedbaná psí holka od popelnic, kterou tehdy Ludmila zachránila, a teď z ní vyrostla krásná labradorka?
Všechno je to o lásce. Jen ta nás zachrání, myslí si Tereza a podává Barunce kousek lineckého…
