Těsně před Silvestrem připravila Zuzana Vávrů svému manželovi Jaromírovi překvapení takové, že by člověk až zaplakal. Dvacet let společného, jak si myslel, šťastného manželství, krásná dcera Hanička už vdaná a povila jim vnoučka. Co víc si přát? Stačí si jen žít a radovat se ze života.
Ale štěstí bylo tak trochu jen v představách. Jaromír pro rodinu dřel, roky kamioňákem jezdil měsíce býval pryč, hlavní bylo, aby se manželce a dceři dobře dařilo, nic jim nechybělo. Jenže za jeho zády si Zuzana už dávno našla kamaráda a jemu věšela na nos bulíky: Stýská se mi, čekám na tebe, polštář mám od slz mokrý… Však se to stalo jak z vtipu: A zničehonic se manžel vrátí z vejletu domů dřív, než bylo v plánu…
Scénu nedělal, jen tiše sbalil doklady a pár věcí, sedl do auta a zmizel. Jel českou nocí kamsi pryč, ruce se mu třásly, hlavu měl jak střep. Nejmilejší Zuzanka mu za zády pletla city, zatímco on sám byl mesiáš domácí pohody. Posílal je na dovolenou, koupil auto, udělal rekonstrukci bytu, svatbu vystrojil nádhernou… Z každého výjezdu dárek, den co den volání a stýskací zprávy, zatímco ona piluje svůj paralelní život ve stínu jeho dřiny.
Chlapi bývají všelijací, to věděl. Kamioňáci prý mají po republice holky po motorestech, ale on nikdy nepodlehl, měl Zuzanu rád. Jenže to byla asi chyba. Zatnul zuby, nastartoval, ale netušil, kam má vlastně jet. Myšlenky splétaly zvláštní arabesky, hněv a únava ho omamovaly jako těžký zimní sen.
Nakonec ho cesta přivedla domů, do rodné vesničky kdesi za Brnem. Bylo to tři sta kilometrů daleko, ale aspoň daleko od té jeho ex-rodiny. Mobil zvonil jako zvon, dvacet zmeškaných Zuzana, Hanička. Jaromír vypnul telefon, nikoho slyšet nechtěl. Ta žhavá zrada byla jak ledový proud ze studánky.
Oči mu bloudily v minulosti. Výstup ze svatební síně, pak jdou pro malou Haničku do porodnice, pak ji vedl do první třídy… Vrací se domů z cesty s kytkou… Všechno hezké, jasné a čisté, ale kde se to zlomilo? Co přehlédl, když Zuzana srdcem odešla dávno?
Tchyně, budiž jí země lehká, často říkávala: Štěstí není v penězích. Přijdeš o rodinu. Měsíc nemůže být muž doma pryč to se rodina rozpadá. Jako by to předpověděla.
Babičky z vesnice občas něco naznačily, ale on nevěřil. Ani nikdy nic pocítil, nevšiml si ničeho. Tak teď jede, kam ho srdce vede.
Kdo ví, jestli jeho starý dům ještě stojí. Deset let tam nebyl, možná na něj padá sníh v troskách mezi polorozpadlými chalupami. Zimní mráz, ticho před Novým rokem. Dostal včas tu nejpodivnější silvestrovskou odměnu od Zuzany, člověk by nevěřil.
V jednom podivném snovém obchůdku na okraji cesty nakoupil hromadu potravin snad jak pro kraj, kde neexistují obchody. A vlastně měl pravdu. Odbočil z hlavní na cestu mezi zasněženými poli. Dřív tu byla vesnice za vesnicí, dnes pomrkávají jen tu a tam světýlka v podivně mlžném vzduchu. Zatáčky známé od dětství, místy led a ticho. Sněží víc a víc, noc jiskří a déšť zvoní.
Maminka nikdy do města k němu nechtěla. Zůstala v chalupě, poslední, co tak živě voněla po dětství. Jediný syn, její radost i bolest. Nechtěla opustit rodné místo, ani když jí nabízel lepší život v Brně. Říkávala: Tady znám každý kout, ve městě bych uschla. Nech mě tu.
Až tu umřela. On tehdy dům zaklínoval prkny, víc se nevrátil.
Sněhová bouře řádila. Sotva deset kilometrů zbývalo do vesničky. V zatáčce už poznával staré ploty. Polovina chalup zabedněná, okna černají tmou. Jen jedny dveře svítí oranžově na krajní ulici.
Jeho domov. Plot se kýval, prkna v oknech ještě drží. V sametovém tichu prošel sněhem k brance. Pod kůlnou našel klíč v takových končinách nikdo nezamyká, jen on kdysi nechal masivní zámek ve dveřích, který by zkušený zloděj beztak sundal očima.
Namáhavě zámek povolil a Jaromír vkročil do chalupy, klopýtal v potemnělé síni. Rozsvítil světlo vše vypadalo, jako by včera odešel. Jen chlad, prach a zvláštní tíživé prázdno.
Z první naléhavosti snesl dřevo ze stodoly. Maminčiny připravené polínka. Rozdělal oheň v peci dřevo zapraskalo, jako by se těšilo, až někdo opět zahřeje zdi. Ticho rušil jen tanec plamínků, místnost pomalu teplala. Našel kýble, voda ještě tekla ve studni před domem. Kotel na čaj i do hrnce, obřadný rituál úklidu. Dřel hadrem, jak byl od mala zvyklý do práce se pustil vždy odhodlaně.
Za čtyřicet minut bylo útulno jako dřív. Na stole rohlíky, klobáska, sýr, konzerva a nakonec volská oka. Hodiny ukazovaly jedenáct.
No, tak, za chvíli je Nový rok. Začnu nový život. Jaký, to nevím. Noční čas přináší moudrost, jak říkávala máma. Ráno budu moudřejší. Teď oslavit, co končí.
Otevřel láhev vína než si však stihl nalít, ozvalo se naléhavé bušení na okno. Vylekal se, až mu šálek s cinknutím spadl. Tak přece tu někdo je, špitl si.
Jaromír otevřel dveře a do chalupy vplula žena, šátek plný sněhu shodila na zem, v očích blesky strachu a pláče.
Nevím, jak se jmenujete, jsem tu nově, jen tři měsíce. Mám trápení, syna bolí břicho, není tu lékař, bydlí tu sotva deset rodin. Mám strach, že je to slepé střevo, já to zažila. Uviděla jsem světlo, kluk je na tom hůř.
Jaromír už si obléká kabát, do druhé ruky lopatu. Nesmíme ztrácet čas. Cesta bude asi zavátá. Jen abychom projeli.
Vítr náhle utichl, zvenku ticho. Jaromír vzal chlapce do náruče, Ríša plakal a horečnatě funěl. Odhrnuli pár závějí, štěstí při nich stálo až na silnici ke Slatině projeli dobře, jen dvakrát museli cestu protáhnout. Dojeli po hodině a půl, doktor už čekal.
Žena měla pravdu Ríšovi hned operovali slepák. Byl už nový rok, někdy po druhé ranní.
Tak nám začal nový rok…
Omlouvám se, že jsem vám zkazila oslavu.
Ale jděte, hlavně, když to dobře dopadne.
Seděli v chodbě nemocnice. Žena byla bledá, slzy jí stékaly po tváři, upřeně sledovala operační dveře. Vteřiny plynuly jak snové hodiny v krajce, až přišel doktor:
Dobře, že jste přijeli. Ještě chvilka a bylo by pozdě. Teď si běžte odpočinout do rána můžete zůstat. Za chvíli ho převezou, uvidíte syna.
Celou noc hlídkovali před pokojem, ráno mohla paní Marie tak jí říkali za synem. Ríša se probral a usmál se.
Marie zůstala s ním, Jaromír se vrátil do chalupy. Roztopil kamna, navečeřel se a tvrdě usnul. Po obědě navštívil nové známé, Ríša už byl veselejší, jen litoval, že mu letos Děda Mráz nic pod stromeček nenechal.
On vždycky přijde a dá mi pod strom dárek. Letos ale asi nemohl. Jsem už dost velký, tuším, že nechodí komínem, ale dveřmi. Jen ten sníh a zamčený dům… Asi se otočil, že? Nepřinesl hasičské auto…
Hele, to neztrácej naději. U nás na dvoře jsem ráno viděl stopy, v noci přece sněžilo, nebyly naše. Zřejmě tu byl.
Ale zamčeno…
Děda Mráz byl tajný. Dárky někdy schovával do síně, na lavici, nebo za plot. Najdeš je později, nejsi jediný.
To by bylo skvělý. Slibuju, že jsem byl celý rok dobrý, mami!
Marie mlčky přikývla.
Doktor nás tu nechce, musíme domů. Vydržíš tu, Ríšánku? Je tu hodně dětí.
Nebojím se. Jsem už velkej. Jeď domů a hledej dárek, ať ho nezapadne sníh.
Marie s Jaromírem vyrazili zpět. V autě se rozmluvila: Děkuju, nikdy bych to nevymyslela. Ani jsem mu letos nepořídila hračku. Peníze došly. Z města jsme utekli narychlo, manžel začal pít, mlátil mě i malého, musela jsem z domu. Tady je tetičky domek, co mi nechala, manžel to netuší. Začínáme od nuly.
Jaromír zakroutil k obchodu. Děda Mráz musí splnit přání, musím koupit Ríšovi to auto. A nějaké dobroty.
Nakoupil a jeli zpět. Marie byla mladší o deset let, dárky přijmout nechtěla. Je to moc, Jaromíre, to si nemůžeme vzít. Na cizí dítě…
Nech mě taky jednou udělat radost. Někoho potěšit na Nový rok.
Jaromír zůstal ve vesnici celý týden. Nudit se neměl kdy. Odklízel sníh, chystal dříví, navštěvoval nemocnici. Cítil, že s Marií i Ríšou už tvoří zvláštní společenství, dokonce její dům později pronajali chalupářům příroda tu byla krásná.
Ríšu brzo pustili, měl radost z dárku, který skutečně našel schovaný v kůlně. Vidíš, že je Děda Mráz opravdický! V nemocnici mi Vojta nevěřil. Máma by si takové auto nekoupila. To je drahá hračka!
Jaromír se usmál. Dělat radost bylo nejhezčí.
Marie Jaromíra pozvala na slavnostní večeři. Děkuji, teď mi to rodinné teplo moc schází.
Kde je vaše rodina?
Byla, už není. Povíme si jindy.
Večer uběhl důvěrně a vnitřně poklidně. Ríša usnul. Jaromír nerad odcházel, ale musel, čekalo ho nové kolo v práci. Smím vás někdy navštívit? Ríša se určitě ráno zeptá, kdy přijdete zase.
Pozdravuj ho. Nevím, kdy se vrátím. Všechno v životě je zamotané, mám vás ale oba rád… Sbohem.
Jaromír dlouho nejezdil. Celé tři týdny brázdil Evropu, ale v duchu se pořád vracel ke staré vesnici, na nové přátele nedokázal zapomenout.
Po návratu se stavil za Haničkou, vnučkovi dovezl dárky. Zuzaně jen oznámil rozvod, dál ji nevyhledával. Kam dál jít, nevěděl, týden volna promrhal mezi městem a vzpomínkami, nakonec ho to táhlo zase na venkov.
Ríša ho vítal před domem, jakoby ho čekal pořád.
To vám to trvalo! Maminka je na vás zvědavá.
A říkala to nahlas?
Ne, ale když projede auto, hned jde k oknu. Jděte za ní, já si ještě venku hraju. Nejsem hloupej, vím, že vás má ráda.
Marie uvařila polévku, dlouze se zahleděla na Jaromíra.
Myslela jsem, že už nepřijedete. Tady ta díra…
Nesmíš tak říkat. Musel jsem si všechno urovnat v hlavě. S manželkou dvacet let, to není legrace… Ale na tebe i na Ríšu jsem myslel často. Uvítáš mě?
Marie se mu zadívala do očí, pak se přitulila.
Začali žít spolu. V létě Jaromír opravil mámin dům, zavedl do něj vodu, postavil novou saunu. Pořídili slepice, kozu, velkou zahradu. Mariin domek pronajali chalupářům, život se postupně uklidnil. Ríša přilnul k Jaromírovi, brzy ho začal nazývat tátou.
Život je zvláštní, nikdo neví, kudy se zrovna stočí nebo jaké překvapení připraví. Stařenky mají pravdu, když říkají: život žít není jako pole přejít. V každém snu se může stát něco nového, a ty nejsmyslnější cesty začínají tehdy, když si myslíš, že je po všem.
